Adopce do nahaŹivotní postřehy z oblasti náhradní rodinné péče

Čím více milujících lidí dítě má, tím lépe!

Publikováno 24.01.2017 v 14:04 v kategorii Změna pečující osoby, přečteno: 4864x

„V noci jsem spala asi jen dvě hodiny, zbytek noci jsem přemýšlela. Stále se mi vracel obraz syna a jeho očí upírající se na dveře pokoje, za kterými tušil pěstounku a její bezpečnou náruč. Pro mě to bylo strašně náročné, jak se mám stát matkou – bezpečím, ke kterému se bude upínat?“


Námět na dnešní článek si mě našel sám a já za to moc děkuji. Mladá adoptivní maminka se mnou totiž sdílela svoji zkušenost s adopcí syna, který byl prvních osm měsíců svého života umístěn v péči přechodných pěstounů.


„Dva roky od podání žádosti u nás zazvonil kouzelný telefon. Hned následující den jsme se jeli na kraj seznámit se spisem šestiměsíčního chlapečka. Už když nám sociální pracovnice četla spis a vykukoval z něj kousek fotografie modrookého chlapečka, jsme věděli, že chceme Jonáše vidět. Ještě týž den, protože pěstouni byli doma, jsme ho mohli navštívit. Cesta k pěstounům se nesmírně vlekla a zároveň proběhla velmi rychle. Byla jsem ze setkání se svým budoucím synem nervózní, měla jsem především strach, aby jiskra sympatií proběhla mezi námi všemi.“


První setkání budoucích rodičů s chlapečkem tak proběhlo v domácnosti přechodných pěstounů. Mezi adoptivními rodiči a pěstouny proběhla velká vlna sympatie, takže se celá schůzka nesla v duchu úžasné pohody a klidu. Pěstouni dali rodičům prostor, aby se v klidu seznámili se svým budoucím synem.


„Moje obavy se rozplynuly okamžitě, když jsme se Jonášem setkali. Jiskry mezi námi všemi doslova létaly a my jsme okamžitě sociální pracovnici sdělili naše kladné vyjádření. Při setkání s Jonášem jsem cítila, že on je můj syn. V ten okamžik jako by se mi narodil v srdci.


„Od prvních okamžiků, kdy jsme si Jonáše chovali v náručí, se stále usmíval. Čišela z něj velká spokojenost. Bylo na něm vidět, že nijak citově nestrádá. Všechny jeho potřeby byly naplňovány, takže byl miminkem, které téměř nikdy neplakalo. Velká pohoda byla cítit i z pěstounů. Viděli jsme, jak Jonáše milují, jak se k němu celá rodina láskyplně chová a on jim to svým úsměvem na tváři vracel.“


Během první schůzky se budoucí rodiče také stihli o synovi dozvědět spoustu důležitých a zajímavých věcí od přechodných pěstounů, a to také díky nádherně zpracované Knize života - knize, která mapovala synův každodenní život a vývoj a začínala dnem, kdy si ho pěstouni přebrali v porodnici. Maminka měla pocit jako by téměř o nic ze života svého syna nepřišla.


Těžké čekání


„Začalo nám náročné období, protože Jonáš nebyl, přestože už byl půlroční miminko, zcela právně volný. Biologická matka byla soudně zbavena svých rodičovských práv, ale probíhala ještě tříměsíční lhůta, kdy si to mohla ona nebo některý příbuzný rozmyslet. Třásli jsme se proto strachy při každém telefonátu, protože jsme věděli, že sociální pracovnice kontaktuje vzdálené příbuzné s tím, zda Jonáše nechtějí.“


Soudní jednání, kde měl být chlapeček svěřen do péče budoucích osvojitelů, bylo stanoveno na datum vzdálené dva měsíce. Během této doby bylo budoucím rodičům doporučeno navštěvovat chlapečka pouze jednou týdně na jedno odpoledne.

„Častější kontakt nám nebyl doporučen, aby neměl syn v hlavě zmatek, kdyby se něco nepovedlo.“


„Pro nás to bylo psychicky hodně náročné období, ve kterém bych si přála mít možnost využít podporu třeba ze strany nějaké doprovázející organizace. Ale nejen psychická podpora by se nám hodila, také veškeré informace, formuláře ohledně soudu apod. jsme si zajišťovali sami a i to bylo velmi náročné.“


Štěstí v neštěstí


„Naštěstí jsme věděli, že syn je v milující rodině, kde mu nic nechybí. Že je v náručí osoby, kterou doposud považuje za tu jedinou, která se o něho stará a v tu chvíli to pro něho bylo jen dobře.“


Adoptivní rodiče tento čas využívali pokud možno efektivně. Nakupovali oblečení a další potřeby pro miminko, ale hlavně se učili znát a poznávat svého budoucího syna. Při návštěvách u pěstounů se dozvídali co rád má a co rád nemá, jaké jsou jeho zvyklosti a pomalu se učili jak o něj správně pečovat.


„Měli jsme velké štěstí na pěstounskou rodinu, která nám byla sympatická. Brzy jsme k nim začali jezdit nejen jako k cizím lidem, ale jako k známým, s nimiž jsme si dobře popovídali, rozuměli jsme si i po lidské stránce, což nám všem velmi usnadnilo celou situaci, která byla pro všechny náročná.“


Od maminky pěstounské k mamince adoptivní


Po dlouhém čekání se přiblížilo datum, kdy soudní rozhodnutí mělo nabýt právní moci a rodiče už věděli, že se přiblížila chvíle, kdy si syna budou moci s konečnou platností odvést domů.


„Synovi bylo v té době již 8 měsíců a my měli strach, jak předávání dopadne, protože byl už velké miminko, které bylo citově velmi navázané na pěstounku.“


„Klíčovou pracovnicí z doprovázející organizace pěstounky nám bylo doporučeno, abych několik dní a nocí pobyla u pěstounů a mohla se tak celodenně starat o Jonáše a on si mohl na mě víc zvyknout. Během dne nebyl problém, Jonáš byl na moji péči zvyklý, problém nastal večer, když jsem s ním zůstala sama. Večer, když už byl unavený, se potvrdily naše obavy, vyžadoval pěstounku. U ní chtěl hledat bezpečí, u mě plakal. Obě jsme byly vyděšené, co dělat dál?“


Přestože byl večer, sociální pracovnice z doprovázející organizace byla na telefonu k dispozici a uklidňovala pěstounku i adoptivní maminku s tím, že to tak je normální, ať adoptivní maminka zůstane u pěstounů několik nocí a bude to lepší.

„V noci jsem spala asi jen dvě hodiny, zbytek noci jsem přemýšlela. Stále se mi vracel obraz syna a jeho očí upírajících se na dveře pokoje, za kterými tušil pěstounku a její bezpečnou náruč. Pro mě to bylo strašně náročné, jak se mám stát matkou – bezpečím, ke kterému se bude upínat?“


Domů!


„Přestože sociální pracovnice z doprovázející organizace požadovala, abych ještě několik dní zůstala u pěstounů, já jsme cítila, že musím syna dovézt domů. Že jedině tam můžeme budovat náš vzájemný vztah matky – dítěte, potřebovala jsem cítit manželovu podporu. Navíc jsem byla tak moc unavená, nervózní, v psychické nepohodě, že nakonec i sociální pracovnice pochopila, že dítě musí ze mě cítit klid a jistotu, pohodu. Dostalo se mi také podpory ze strany pěstounky, které záleželo na tom, aby Jonášovi bylo u mě dobře. Okamžitě souhlasila s mojí prosbou, zda by jela na několik dní ona k nám a pomohla nám s předáváním u nás.“


Přesun do bezpečného prostoru domova se ukázal jako výborná volba. Adoptivní maminka se zde dokázala uvolnit a také jejímu synovi se zde moc líbilo. Spolu s partnerem se začali cítit jako opravdová rodina. Pěstounka mamince moc pomohla s péčí a první večer při uspávání malého, další večer už to zvládla maminka sama ...


„Druhou noc syn sice také trochu plakal, ale již v bezpečí mé náruče. Pěstounka tak mohla následující den s klidem odjet, protože věděla, že nyní už vše společně zvládneme.“


Čím více milujících lidí kolem sebe dítě má, tím lépe!


Adoptivní maminka si je dnes vědoma toho, že potíže, které provázely předávání syna, byly vlastně projevem synova zdravého citového vývoje. Syn byl správně a pevně citově navázán na pěstounku, takže toto pouto bylo nutno převázat na ni.


„Se synem máme dnes nádherný vztah plný důvěry. Vzájemně se moc milujeme a já vím, že je to tím, že byl milován a učil se milovat již od svého narození.“



„S pěstouny jsme ve stálém kontaktu. Posíláme jim pravidelně fotky, informujeme o pokrocích a úspěších Jonáše. Často se navštěvujeme. Syn je má moc rád. Jsme rádi, že je naše rodina obohacena o další lidi, kteří milují Jonáše a kterým na něm záleží. Často si prohlížíme fotky a ukazujeme si tetu, strejdu, u kterých syn několik měsíců bydlel.“


Závěrem je myslím třeba napsat jednu zajímavou myšlenku. Přechodní pěstouni byli v prvních měsících života jejího syna pro chlapečka nejbližšími osobami, dalo by se říci rodiči. Pro adoptivní maminku ale nepředstavují a nikdy nepřestavovali konkurenci nebo ohrožení ve smyslu budování vztahu se synem. Naopak, pociťuje k nim vděčnost za to, že se o jejího syna pečovali s láskou, v době, kdy ona ještě nemohla. Je si vědoma toho, že díky nim se syn naučil vytvářet pevné a důvěrné pouto k lidem. Vztah, který přechodní pěstouni k chlapečkovi do dnešních dnů mají, vnímá jako obrovský bonus pro všechny.

Komentáře

Celkem 0 komentářů

  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?