Adopce do nahaŹivotní postřehy z oblasti náhradní rodinné péče

O kojení mého adoptovaného syna

Publikováno 25.01.2018 v 08:09 v kategorii Adoptivní kojení, přečteno: 18244x

Můj adoptovaný syn vyrostl v těle jiné maminky, ale diky kojeni roste i ze mě..


Za dnešní příběh a jeho zpracování děkuji jedné úžasné adoptivní mamince, dnes teprve půlročního chlapečka.

Když jsme se před pár lety s manželem vydali na cestu adopce, setkávali jsme se s různými adoptivními rodinami. Jedna z maminek nám tehdy nějak mezi řečí řekla, že je možné adoptované dítě kojit. Jestli kojila i ona sama, nevím, ale tato informace mi utkvěla v paměti.


Později, když jsme procházeli přípravami, mi jedna kamarádka, která měla právě narozené miminko řekla, že od své laktační poradkyně slyšela, že “rozkojila” adoptivní maminku. Byla jsem tehdy v takové trochu euforické náladě, protože přípravy už byly skoro za námi, a já měla pocit, že jsme se našemu dítěti zase o něco přiblížili. Poprosila jsem kamarádku, jestli mi dá na svou laktační poradkyni kontakt a hned ten den jsem ji také kontaktovala, jen abych se informovala, o tom jak se “to” dělá. Protože, jak se říká, štěstí přeje připraveným.


Žádali jsme o děťátko ve věku do dvou let, tudíž jsem se na to, že bych mohla dítě kojit, nijak neupínala. Uplynula nějaká doba (výrazně kratší než bychom kdy čekali) a nám zazvonil ten očekávaný telefon. Další den jsem už držela v ruce úplně malinkaté novorozeně. Otázka kojení tedy přišla na řadu. Byla jsem odhodlaná to zkusit, ale zároveň jsem si říkala, že nic nebudu lámat přes koleno a nechám prostě věci plynout.


Když jsem pak doma držela syna v náručí, ukázalo se, že ten kdo bude rozhodovat o tom jestli kojit nebo nekojit nejsem já, ale on. Přezdívka, která by mu sedla v ty první týdny (ale vlastně i dosud) nejvíce, by byla Přísavka. Kdykoli ho kdokoli vzal do náruče, hned začal hledat prso. A bylo mu jedno jestli jsem to já nebo třeba jeho nový dědeček. Všichni jsme měli hned od něj oslintané tričko. Jindy se mi přisál třeba na biceps. Přesto jsem z nabídnutí prsa byla nervózní, přece jen jsme se ještě neznali :-). Syn to ale opět vyřešil za mě. První den nám plakal, plakal a plakal a vůbec jsme ho nemohli utišit. Tak jsem zkusila si ho přiložit k prsu. A syna to dokonale uklidnilo.


Během prvního dne jsem stihla sehnat suplementor, což je nádobka na mléko, ze které vede hadička, kterou si maminka přiloží k bradavce, takže dítě pije mléko z nádobky, ale má pocit, že je kojené (mimochodem v příbalovém letáku suplementoru je přímo napsáno, že slouží ke kojení adoptovaných dětí!).


Tímto byla vyřešena první část kojící problematiky- to aby miminko vůbec chtělo a umělo se kojit. Jenže pak tu byla ještě druhá část, neméně důležitá, a to je přimět moje tělo k tomu, aby produkovalo mléko.


Dle rady laktační poradkyně jsem sehnala bylinky (benedikt lékařský, pískavice řecké seno) a začala se jimi ve velkém ládovat. Bohužel všechny bylinky na podporu laktace mají jako vedlejší účinek, že jsou projímavé. Někoho to po pár dnech přejde, můj organismus se tak ale moc netvářil. Když jsem pak byla po dvou týdnech už skoro průsvitná, bylinky jsem brát přestala. Zároveň jsem v tu dobu používala odsávačku, abych prsa více stimulovala, což k podpoře laktace má pomoci. Syna jsem stále krmila umělým mlékem, přes suplementor. Ale já sama žádné mléko neměla.


Protože jsem ve spojení (díky FB) s jinými kojícími adoptivními maminkami ze zahraničí, věděla jsem i o možnosti používat k vyvolání tvorby mléka lék Domperidone (u nás pod názvem Motilium), který toto má jako vedlejší účinek. V USA a v Kanadě (tam zejména) je tento lék za tímto účelem běžně používán (a adoptivním maminkám je dokonce doporučováno, aby kojily). V EU je však na předpis a maximální denní dávka je jen zlomek toho, co je k vyvolání laktace potřeba. Dva týdny jsem zkusila Motilium brát, ale bylo evidentní, že to nízké dávkování asi nemá žádný efekt (já brala 30 mg denně, v Kanadě se doporučuje minimálně 90mg, ale třeba i 120mg až 160mg).


Nastaly pro mne náročné chvíle. Byla jsem dost smutná z toho, že se mi nedaří mít mléko (co taky mohu od svého neplodného těla očekávat, říkala jsem si), zároveň mě dost prsa bolela a už jsem zvažovala, jestli mám pokračovat. Jenže rozdíl mezi tím, když jsem krmila syna z lahvičky a když jsem ho krmila “od prsa” byl markantní. Obsah lahvičky jen zhltnul (a vždy napolykal spoustu vzduchu), kdežto u prsa se vždycky celý uklidnil, uvolnil, bylo vidět, jak mu to dělá moc dobře. Rozhodla jsem se tedy vydržet.


A světě div se, ten den, kdy jsem propadla do toho největšího smutku, že to nejde, jsem si všimla, že mám nějaká mokrá prsa. Říkala jsem si, že to je divné, že by mě syn takhle oslintal. Bylo to mléko! Volala jsem na manžela “Já mám mlíko!!!”. Brečeli jsme dojetím oba.


Poté nastalo období, kdy jsem ze sebe nemohla syna sundat. Byl by na mně přisátý pořád, nejvíc večer, to trvalo vždycky několik hodin. Prostě pořád by jen dumlal (pro miminko je sání přirozená potřeba) a prostě se mu to líbilo.

Mléko se mi tedy tvořit začalo, ale bylo ho (a stále je) málo a na pokrytí nutričních potřeb našeho syna, což je aktuálně přes 1l denně, nestačí.



Údajně třetina žen, které se takto “rozkojují,” dovede plně kojit, třetina jen částečně a té poslední třetině se mléko nikdy nespustí. Já patřím k té druhé třetině, a syna tedy stále dokrmuji umělým mlékem, a částečně mám i mléko od dárkyň (kterým patří mé obrovské díky). Na co ale moje mléko stačí (a co mi přijde zásadnější) je, aby se syn u mě mohl vždycky uklidnit, cítit se v bezpečí. Není také lepší lék na jakoukoli jeho bolístku a není lepší uspávadlo. Věřím, že v této životní fázi není lepšího propojení mezi matkou a dítětem (a dítě, které už od jedné maminky odloučeno bylo, tohle pouto potřebuje o to víc). Ta trocha mléka kterou mám, evidentně stačí i na to, abych mu předávávala protilátky (ty totiž mateřské mléko obsahuje). Synovi je nyní půl roku a za tu dobu jsme já i manžel byli už asi třikrát docela dost nachlazení a syn nic nikdy nechytil.


Adoptivní kojení není jednoduchá věc (a jak vidím ve svém okolí, tak ono kojení obecně není jen tak). Na začátku to chce zatnout zuby a hlavně vnímat, jak je to pro miminko dobré. Kdybych tohle nevěděla, tak bych nevydržela pokračovat.

Kojení, i kdyz je se suplementorem, má ale i několik praktických výhod (oproti krmení lahvičkou). Když se to naučíte, tak je to proti krmení z lahvičky výrazně pohodlnější – máte volné obě ruce (v prvních měsících, než se začal syn víc zajímat o okolí, jsem takhle přečetla pár knížek) a v noci u toho můžete klidně spát. Ano, je tam stále ta “otrava,” připravovat mléko (ale to by bylo i v případě krmení lahvičkou).


Kojení ale pomáhá i maminkám- má údajně zdravotní účinky (snižuje riziko rakoviny prsu) a já mohu za sebe říct, že pomáhá i psychice- pomáhá zahojit ty jizvy, které zanechala neplodnost, a také se cítím opravdu jako plnohodnotná maminka (asi bych se cítila i bez toho, ale prostě takhle mi to přijde ještě lepší).


Pokud bych mohla něco doporučit adoptivním maminkám, které se do toho chtějí také pustit, bylo by to tohle: “Řiďte se svým dítětem, ono si opravdu řekne, co potřebuje. Důležité je spojit se s kvalitní laktační poradkyní, která má zkušenost s adoptivním kojením a která vás bude provázet a podporovat.”


Zásadní je také podpora blízkého okolí a tu já mám velikou. Můj úžasný muž mě v tom celou dobu velmi podporuje, sám byl tou myšlenkou nadšen (ale podezírám ho, že za tím stojí snaha ušetřit za sunar :-)) a v začátcích pro mě byla jeho pomoc stěžejní. Mám podporu i v rodině. Moje mamka a tchýně to vzaly, jako by to byla úplně normální přirozená věc. Někteří lidé se podivovali, protože nikdy o tom, že by mohla kojit žena, která nikdy nerodila, neslyšeli, ale všichni říkali, že to je úžasné. Dětská lékařka je z nás také nadšená a prý nás dává za příklad všem maminkám. co s kojením bojují.


V mém okolí o tom, že kojím moc lidí neví, vlastně jen rodina a pár kamarádek, které už mají děti. Je to pro mě stále dost intimní téma, nicméně cítím potřebu své zkušenosti sdílet, protože vím, jak mně samotné na začátku bylo, když jsem hledala jakoukoli informaci a podporu. Snad tímto pomohu další adoptivní mamince rozhodnout se zkusit kojit, ale třeba to pomůže i některé mamince, která bojuje s kojením svého dítěte (které porodila), protože když to zvládám já, zvládnou to také.

Komentáře

Celkem 9 komentářů

  • Miky 25.01.2018 v 14:44 Jste uzasna, delate pro sve dite maximum a je super, ze jste se nevzdala :)


  • Terez 25.01.2018 v 19:11 Brečím dojetím, jste opravdu úžasná! Máte můj obdiv :)


  • Kateřina 25.01.2018 v 21:10 Jste úžasná!!!!Děkuji za krásný článek a přeji Vám hodně lásky :)


  • Dora 27.01.2018 v 14:24 Matkou se člověk mže stát i když neporodí...


  • Tereza 27.01.2018 v 21:56 Strašně mě to dojalo! Jste pro.své děťátko živoucí zázrak.


  • Veronika 29.01.2018 v 14:53 Uzasna vytrvalost a vnitrni sila! At vam miminko dela samou radost ❤️


  • Hanka 04.02.2018 v 15:52 Mate muj obdiv, jste uzasna, ze jste se rozhodla to zkusit!


  • zejm 04.02.2018 v 22:23 Moc gratuluji, že se Vám to povedlo. My jsme dostali do péče větší miminko a přisát se ne a nechce. :-(
    Je mi to líto. Násilím něco takového dělat nejde...


  • Patricie 18.02.2018 v 21:11 Smekám!!! Máte můj obdiv :-)


  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?