Adopce do nahaŹivotní postřehy z oblasti náhradní rodinné péče

O mateřské intuici u adoptivních maminek

Publikováno 30.11.2016 v 11:20 v kategorii Poruchy attachmentu, přečteno: 581x

„Od psycholožky vím, že strach je první negativní emoce, kterou miminka cítí. Bohužel, i když si dítě vědomě tyto zlé zážitky nepamatuje, zůstanou uložené hluboko v podvědomí a vrací se.“


O tom že, mateřská intuice funguje velmi dobře u biologických maminek, tak nějak nepochybuji. Vztah a napojení k tomu vedoucí vznikne již v děloze a po porodu plynule přechází do toho pouta lásky a důvěry, které každé dítě tolik potřebuje. Tak je to v ideálním případě.


Samozřejmě je škoda, že jsme se tuhle intuici nějak odnaučili používat a věřit jí. O to víc je pro mě úžasné a fascinující to, že existuje a funguje také u rodičů náhradních. I přes to, že právě adoptivní maminky si věří v tomto směru ještě o něco méně než maminky biologické. Inspirací a dodáním odvahy v tomto směru může být následující příběh adoptivní maminky pětiletého chlapečka.


Kouzelný telefon


Když zazvonil kouzelný telefon, dozvěděli se žadatelé, že v kojeneckém ústavě na ně čeká čtyřměsíční chlapeček, který strávil první měsíce svého života v nemocnici, kde se léčil se silným abstinenčním syndromem. Chlapeček byl nádherný, vůbec se nebál lidí, naopak snažil se navazovat kontakt a na každého se usmíval.


Maminka neměla s dětmi žádné zkušenosti, ale i přes to jí přišlo zvláštní, že je maličký stále jakoby v napětí. Nevydržel chvilku v klidu, stále se ošíval a hýbal. Lékařka v kojeneckém ústavě už v té době vyslovila podezření na hyperaktivitu.


První náznaky problémů


Chlapeček byl moc milé a společenské miminko, které bylo spokojené v každé náruči, bylo mu jedno, zda jde o náruč maminky nebo někoho úplně cizího. Při usínání, strachu nebo nervozitě se uklidňoval zásadně sám, a to cucáním palečku.

„Nevěnovala jsem tomu přílišnou pozornost.Nevěděla jsem, že bych měla. Brala jsem to, že některé dítko má dudlík jiné paleček. Ale dnes vím, že to problém byl, protože tento návyk má i dnes v pěti letech, při usínání i psychickém vypětí se takto sám uklidňuje.“


„Také jsem nevěděla, že je problém, že se hrne ke každému, i k úplně cizím lidem ... brala jsem to tak, že je společenský. Ale celkově i podle jeho dalšího chování jsem tušila, že vše není v pořádku, jen jsem nevěděla co.“


Jak malý rostl, problémů přibývalo. V době čtvrtých narozenin si už maminka musela přiznat, že je v některých situacích nezvladatelný a ona sama si neví rady. Chlapeček se nedokázal uvolnit, snažil se všechny a všechno kolem sebe kontrolovat a řídit, stále se uklidňoval cucáním palečku a vzteklé scény byly na denním pořádku.


Co maminku ze začátku velmi mátlo, bylo, že chlapeček, se kterým bylo těžké doma najít společnou řeč, ve školce poslouchal učitelky na slovo. „Mají totiž velmi přísné paní učitelky a tak poslouchá jen proto, že se bojí. A já nechci, aby ze mě měl strach, ale aby mě měl rád a dělal vše z vlastní vůle.“


Pomoc doprovázející organizace


V té době se maminka dozvěděla o možnosti využít služeb doprovázející organizace pro náhradní rodiče. Na první schůzku přijela klíčová pracovnice přímo do rodiny, aby mohla zhodnotit situaci. Dále pak na její doporučení maminka se synem podstoupili u psycholožky specializované na děti v náhradní rodině test poruchy attachmentu. Test se skládá z několika sezení, některé jsou za přítomnosti dítěte, na jiné dochází pouze rodič.


Maminka se velmi zalekla, když jí psycholožka oznámila, že její syn opravdu poruchou attachmentu trpí. Potěšilo ji ale to, že díky nízkému věku lze v tomto směru terapií udělat velký kus práce – maminka dostala naději na úplné ozdravění pevného pouta mezi synem a jí.


Terapie je dlouhodobá záležitost a tak jednou za čtrnáct dnů jezdí do doprovázející organizace, kde probírají aktuální problémy a kolizní situace. Maminka dostává od psycholožky přesný návod jak tyto situace zvládat lépe nebo jim předcházet.

Učí se jak nejlépe a necitlivěji nastavovat hranice, tak aby to pro jejího syna nebylo ohrožující.


Dozvídá se také, jak funguje mozeček malého človíčka a co se v něm při tom a tom podnětu děje.


„Moc mi pomohlo pochopit, že to co malý dělá, není zlobení. Děti nedělají nic bezdůvodně. Naopak je to o špatně nastavených a zažitých vzorcích chování, které vznikly v době pobytu v kojeneckém ústavě.“


„Malý chtěl například stále kojit, nebo v noci mléko a nebo kakao. Paní psycholožka mi vysvětlila, že nemá v mozečku uzavřené kojenecké období, a proto to dělá. Kdybych to nevěděla, odmítala bych s tím, že už je na to velký a jemu by se tato část života nikdy neuzavřela.“


V nemocnici


Silným zážitkem pro mámu i syna byl pobyt v nemocnici spojený s plánovanou operací. I přes to, že si chlapeček nemůže vybavit vzpomínky na pobyt v kojeneckém ústavě, pocit strachu a osamění si tělíčko velmi dobře pamatuje. V nemocnici se mu tyto pocity v době, kdy se probudil sám na JIP, velmi dobře vybavily.


Po návratu domů mamince stále dokola s pláčem opakoval, aby ho už nikdy nenechávala nikde samotného!


„Od paní psycholožky vím, že strach je první negativní emoce, kterou miminka cítí. Bohužel, i když si dítě vědomě tyto zlé zážitky nepamatuje, zůstanou uložené hluboko v podvědomí a vrací se.“

Komentáře

Celkem 0 komentářů

  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?