Adopce do nahaŹivotní postřehy z oblasti náhradní rodinné péče

O naší cestě…

Publikováno 25.04.2016 v 08:00 v kategorii Můj příběh, přečteno: 919x

Tenhle článek bude delší, za to se předem omlouvám, ale jinak to nešlo..

V době, kdy jsem byla ještě neplodná a bezdětná, jsem dostala velký dar - dostala jsem roční fenku bígla. Psa jsem si moc přála, ale vlastně jsem vůbec netušila, co to je mít psa, co obnáší jeho výchova, prostě jsem vůbec netušila, jak si k sobě máme najít cestu.


Moje fenka je velká osobnost, dnes to vím a moc mě toho naučila, ale nejen ona. Naše začátky byly velice těžké a v jednu chvíli jsem i uvažovala o tom, že ji nezvládnu a budu jí muset hledat nový domov. Nestalo se tak, začala jsem cvičákem, kde mi pomohli. Jen o tom, jak navázat ten správný vztah ke svému psovi, vztah založený na důvěře, lásce, pochopení a hlavně vzájemném respektu, o tom nic netušili.


Shodou šťastných náhod jsem se mohla účastnit několika psích víkendů s úžasným školitelem. Tento člověk se srdcem na pravém místě mi během několika přednášek a praktických hodin ukázal, že náš vztah může být v úplně jiné dimenzi. Můžeme žít ne vedle sebe, ale spolu. Tento člověk má vztah mezi pánem a psem na prvním místě a vysvětlil mi, co tento vztah porušuje a proč.

Vysvětlil nám, jaký je rozdíl mezi vztahem, který řídí strach a který řídí respekt, láska a porozumění. Vysvětlil mi, že je možné psa vychovat pouze pomocí pozitivních metod výchovy a výcviku bez fyzických trestů, škubání vodítkem, křiku... Já do této výzvy šla. Výsledkem mi jsou dnes dvě úžasné vychované, ale také kontaktní a bezproblémové fenky bígla, které mohly dělat několik let radost při hodinách canisterapie v domově pro seniory.


Jen o pár let později jsme si jeli pro naši malou a já netušila, jaké to je být rodičem, jaké to je být mámou. Neměla jsem přečtenou jedinou knížku a ani jsem nepřemýšlela, jaká máma chci být. Prostě jsem dostala do náruče 14ti denní miminko a starejte se.

Začátky byly náročné, dost jsem podlehla radám typu „Neberte si ji do postele, zalehnete ji“, „Ať si chvíli brečí, to si cvičí plíce“ apod. Ale tohle období netrvalo dlouho, řekla bych jen pár dní..

Poměrně rychle mi naběhly mateřské pudy, intuice a já ji začala pomalu opatrně poslouchat. Bála jsem se, ale dnes vím, že to bylo dobře.


Jako jednu z prvních věcí jsem chtěla zkusit adoptivní kojení. Ano, i adoptivní matky můžou kojit, jen to mají o trochu složitější než matky biologické. Dodnes si vyčítám, že se mi tahle věc nepodařila. Neměla jsem totiž žádnou podporu okolí, neznala jsem žádnou laktační poradkyni, která by do toho se mnou chtěla jít. Dnes už znám a pokud nám znovu zavolají, půjdu do toho!

Nicméně, co mě oslovilo hned v zápětí, bylo kontaktní rodičovství. Úplně mě tento, snad můžu napsat trend, pohltil! Dává mi úžasně smysl a u adopčátka dvojnásob. Proč? Protože kontaktní rodičovství hojí rány odmítnutí. Nekojila jsem, ale krmili jsme hodně dlouho s lahví na holé hrudi, kde malá mohla poslouchat moje srdce a cítit moji vůni.


Uspáváme. Netvrdím, někdy to byla řehole, ale většinou je to úžasná chvilka jen pro nás dvě, kdy se přitulíme a řekneme si, jak se máme rády, a takhle usínáme.


Nenosila jsem v šátku, ani v ničem jiném, trochu mě to mrzí, na druhou stranu malá byla spokojená v kočárku, tak snad jí toto moc nechybělo.


A nakonec malou jsem nikdy nenechala vyplakat, v kojeňáčku se naplakala dost. Věřila jsem jejímu pláči a myslím, že to bylo dobře...


Když mi totiž sestřička v kojeneckém ústavu vyprávěla, že miminka rehabilitují, protože jsou od pláče ztuhlá, běhal mi mráz po zádech. Ano, i moje malá byla... sice jen maličko, ale byla, snad jsme tu bolístku zahojili...


Jak malá rostla z miminka, začala se řešit výchova jako taková. Mezitím se mi do rukou dostaly různé knížky o výchově jako například Respekovat a být respektován; Jak mluvit, aby vás děti poslouchaly; Nejšťastnější batole v okolí a další... Některé části mi dávaly smysl více, jiné méně. Někde tady začala moje cesta od policajta k parťákovi.


Asi před dvěma lety jsem narazila na Nevýchovu. Zaposlouchala jsem se do videí Katky Králové a musím říct, že mi moc dává smysl. Možná víc než vše předešlé.


Je to hodně těžké, když máte za sebou nerespektující výchovu, chovat se k dítku respektujícím způsobem. Co to přesně znamená? Poslouchat a chápat potřeby Všeho dítka, i když jsou tolik odlišné od Vašich. A vy je někdy vůbec nechápete! Je to hodně těžké.


Třeba jsme řešily s malou takové to utíkání směr silnice, které dělají děti někde kolem roku a půl života. Znáte? Dcera mi zdrhala a hrozně se smála, když jsem jí honila. Pro mě to byl brutální adrenalin, každý večer jsem děkovala, že jsme ten den zase přežily. Křičela jsem na ni, že to nesmí dělat. A jednou mi to došlo. Říkám jí: „Ty se chceš honit?“ Souhlasně přikývla. Nebyla hloupá a uvědomila si, že jediný způsob jak tuhle zábavu s maminkou nebo tatínkem provozovat je tak, že poběží směr silnice. Jinak jsme ji přece nehonili! Říkám dobře, tak se budeme honit, ale ne do silnice kde jezdí auta. Fakt poctivě jsme tuhle její potřebu začali naplňovat. Tak jak se potřeba naplnila velice rychle zmizely adrenalinové chvíle a zůstala jen pohoda. Jen o něco později se z ní stala velice odpovědná holčička, která si hlídá auta, zastaví, když nějaké vidí, anebo na ně upozorní maminku, prostě to začalo fungovat.


Učím se to každý den. Učím se vysvětlovat, domlouvat se, učíme se s malou dělat dohody :-)

Naše malá nezná, co to znamená dát přes prdelku, přes ruku. Ano, jde to i bez toho všeho, alespoň u nás ano.


Okolí se na nás dívá různě, většinou jako na naivní nadšence prvorodiče, kteří nevědí do čeho jdou, a své dítko rozmazlují a nedávají mu hranice. Tohle trochu zamrzí.


Na druhou stranu, taky se učím, že každý to má jinak, a je to potřeba respektovat a nám to vyhovuje takhle. Všem.


Dceři budou čtyři roky a opravdu se s ní dá domluvit na spoustě věcí - na odchodu z hřiště, když se jí ještě nechce, na tom, kolik si vezme bonbonů, na tom, že maminku bolí bříško a je protivná, tak je potřeba jí dát chvilku oddech.


Hodně nás prověřila školka.

"Počkej, ona ti neusne sama ve školce, když ji pořád uspáváš." Usnula.

"Počkej, oni si s ní neporadí, nebude je chtít poslouchat při vycházkách apod." Není problém.


Naopak cítím, že pouto, které si vytváříme, je silné a malé dává jistotu vykročit do života bez zbytečných strachů..


Nedávno jsem vedla zajímavý rozhovor s holčičkou, která se kamarádí s naší malou.


Situace byla asi taková, že se mi malá vysvlékla a chtěla běhat nahá venku, kde už nebylo moc teplo. Vysvětlily jsme si, proč to není moc dobrý nápad, a malou jsem zase oblékla, vše tak nějak v pohodě. Holčička se na nás dívala a říká: „A jestli nebudeš poslouchat a neoblečeš se, dá ti maminka na prdel." Tak jsem se otočila a říkám: "Ale u nás se na prdel nedává." Holčička se zarazila: „Aha, tak jaké máte tresty, když malá neposlechne?“ Říkám: „Žádné, my se prostě domluvíme."


Na holčičce bylo vidět překvapení... a mně došlo, jak dlouhou cestu jsme už ušly... a jak dlouhá cesta je ještě před námi...


Co mi nejde a na čem pracuji, je přijmout sama sebe jako tu nejlepší mámu pro své dítko. Jak to napsat - jsem jen člověk a občas křičím a chovám se opravdu nerespektujícím způsobem. A pak večer nemůžu spát a přemýšlím, jak to příště zvládnout líp, a je mi z toho nedobře.


Musím se naučit právě to, že jsem ta nejlepší máma pro svoje dítě a že má svůj smysl to, jaká jsem, jen mi to zatím moc nejde..

Komentáře

Celkem 3 komentáře

  • Majdi 17.12.2016 v 21:09 moc vás obdivuju a přeju hodně štěstí!


  • Vděčná máma 18.12.2016 v 07:46 A já moc děkuju!


  • Majdi 18.12.2016 v 16:57 vůbec nemáte za co:)


  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?