Adopce do nahaŹivotní postřehy z oblasti náhradní rodinné péče

Pšššt on je adoptovanej!

Publikováno 09.04.2016 v 14:30 v kategorii Ze života, přečteno: 1171x

K napsání totoho článku mě inspirovala velmi dobrá přítelkyně. Otázka zněla velice jednoduše: "Jak správně a s citem vysvětlit dítěti, že je někdo adoptovaný nebo jednoduše žije u náhradních rodičů?"

S touhle otázkou  jsem se setkala vlastně hned, když jsme si dceru přivezli domů. Vozila jsem kočárek s tím maličkým spícím miminkem a přišly do něj zvědavě nahlédnout sousedovy holčičky ve věku něco mezi 4-7 lety. "Teto, vy jste chtěli miminko?" " Ano chtěli." "Teto, a ona je ado adoptovaná?" "Ano je  z domečku." "Teto tam jsou děti, které nikdo nechce?" "EEE nechce, takhle to přesně není... Jsou tam děti, o které se rodiče nemůžou postarat, protože jsou nemocní nebo mají jiné důvody... " Holčička se zamyslí a povídá.."No a nebo je nikdo nechce."


A další otázky, tentokrát od dospěláků. " Jak to mohla udělat, jak ji mohla opustit?"

Tenkrát jsem tam stála zpocená na celém těle a říkala jsem si, jak je dobře, že tomu to miminko ještě vůbec nerozumí.


Jenže o pár let později jsem poslouchala nejlépe před malou" Já nevěděl/a, že není vaše". "Vrrr, ale ona je naše!" "No jo, já myslel/a, že je adoptovaná..."

Malá mezitím vyrostla, vnímá, chápe ...


Tak jak lépe?


Předem je potřeba si uvědomit, že není nutné a potřeba biologické rodiče odsuzovat. Nikdo z nás neprošel jejich životem, neví, co mají nebo měli za sebou, a jaké důvody je k tomu těžkému kroku dát dítě k adopci vedly. Pro ně to taky určitě jednoduché nebylo a není.


Neodsuzovat biorodiče není jednoduché. Pro ty, co se jich problém netýká, by to mohlo být možná o něco o jednodušší než kupodivu pro nás náhradní rodiče. Hlavně pro rodiče dětí, které mají za sebou díky jednání biologických rodičů ztížený nebo velmi těžký start do života a které si tyto následky musí nést celý život. Ano, pro takové náhradní rodiče je neodsuzovat mnohem těžší, přesto to zvládnou a děkují za to, že můžou být rodiči s otevřeným srdcem.


Přijaté děti to mají mnohem těžší s vlastní identitou. Jsou podobné někomu, koho neznají, s kým mají společného mnoho a vlastně nic. Pokud biorodiče okolí odsuzuje o to hůř. Tento stín pak padá také na dítko. Moji zploditelé byli špatní, jaký jsem tedy já? Mám chtít nebýt jako oni? Nebo budu jako oni? Co to znamená?


Pro přijaté děti je nejlepší, jestliže se s tím vším okolí vyrovná takzvaně v míru.


Já to mám jednoduché. Když je nějaké dítko adoptované, prostě malé řeknu: "On/ona je taky z domečku, stejně jako ty. Taky si jí/ho tam rodiče našli, když jim hodná teta zavolala, že tam spinká miminko, které nemá maminku ani tatínka".


Učili nás, že vždy lze říct pravdu hezky, bez urážek a odsuzování.

"Víš on/ona je z domečku, kde spinkají miminka, která nemají maminku a tatínka." "Proč?" "Rodiče se o miminko nemohli postarat třeba z toho důvodu, že byli nemocní a nebo neměli kde bydlet a co jíst. Nebo je nikdo nenaučil, jak se o takové miminko postarat." A protože další lidé miminko mít nemohli, ale moc si ho přáli, tak když jim teta zavolala, že v domečku spinká miminko bez rodičů, přijeli si pro něj a je z nich rodina".


Alice Nellis, autorka dokumentu Adopce konkurz na rodiče, řekla jednu krásnou větu, se kterou souhlasím " Adopce je normální proces vzniku rodiny".

Komentáře

Celkem 11 komentářů

  • Lenka 12.04.2016 v 21:58 Ahoj, jsem moc ráda, že jsi začala tenhle blog psát!
    Ačkoli mě náhradní rodičovství nezajímá, moc ráda si váš příběh pročtu.
    Přeji hodně zdaru :-)


  • Nahradni mama 12.04.2016 v 22:04 Dekuju :-)


  • Oks. 17.04.2016 v 21:41 Díky za sdílení životního příběhu. Mám toho na srdci mnoho, ale nenacházím vhodná slova. Tak se budu těšit na další pokračování. Mějte se krásně.


  • Evik 17.04.2016 v 23:49 No, to je dobrá "poznámka" na kterou se Tě pak zeptám víc, až se zas jednou třeba potkáme ;-) a právě by mě zajímalo, jestli mám Adí o tom něco říkat nebo ne a co a jak ;-)
    Pěkně napsáno, nedokážu posoudit, ale tohle a pak jak to celé vezme taky dítě by mě asi trápilo víc, než geny...


  • Vděčná máma 18.04.2016 v 07:48 Oks. Také děkuji za komentář.Škoda ráda bych se dozvěděla víc. Jsem ráda za každou zpětnou vazbu :-)


  • Lenka 29.04.2016 v 14:33 Dnes jsem na tento blog narazila (přes FB) a jsem moc ráda...jsem máma 20měsíčního chlapečka, jsme pořád teprve v procesu adopce a máme ho od roku - pořád se učíme a sžívání prvních pár měsíců nebylo lehké...díky za vaše postřehy a zkušenosti..líbí se mi styl, jakým popisujete svůj příběh a je povzbudivé číst vaše myšlenky...přeju krásný den.


  • Vděčná máma 29.04.2016 v 14:43 Dobrý den Lenko :-)
    Moc děkuji za pozitivní reakci, jsem ráda že na Vás moje příspěvky působí povzbudivě :-) Moc Vám přeji Vašeho chlapečka :-) a doufám, že si už budete rodičovství jen užívat :-)


  • Terka 03.05.2016 v 00:18 Ahoj mamino, krasny napad psat tento blog


  • Terka 03.05.2016 v 00:33 Jak sama vis mame dve adopcatka a jsme za ne velmi vdecni i ja se bojim toho zda jsem pro ne dobrou mamou a neustale se tim trapim. Nase deti vedi od malinka, ze jsou z domecku a ten starsi (4roky) se uz na to i sam pta. Jak by rakla moje mamka kazdy jsme jiny jako vanocni cukrovy, nekdo je vanilkovy rohlicek a nekdo linecke, presne takovi nasi kluci jsou:) Ja jsem nasim biomaminkam vsecna a to velmi, nikoho nesoudim ani neposuzuji. Naopak si myslim, ze vetsina techto deti je chtena, jinak by se jich nejak zbavili nebo by je dobrovolne nedali k adopci. Jak mysi byt jejich laska obrovska, kdyz to dokazi?? Pro vidinu lepsiho zivota jejich ditka. Kdo z nas by to dokazal a nasel v sobe tak obrovskou silu to udelat?? I ja se setkavam s negativnim ohlasem na biorodice a proto prosim je neodsuzujme pro i pro nas a hlavne pro nase deti to je velmi tezke. Dekuji Ti za psani krasneho blogu a verim, ze kazdy si tu najde nadeji jak vse lepe zvladat. Diky:)


  • Vděčná máma 03.05.2016 v 07:45 Teri moc děkuju za náherný příspěvek! Vehnal mi slzy do očí a to vážně! Taky moc děkuju za jiný úhel pohledu - možná máš pravdu možná je většina těhle dětí chtěných o to těžší musí rozhodnutí dát miminko po narození k adoci těžší a jak píšeš kdo z nás by tak těžký životní krok dokázal udělat! Moc děkuju a mějte se moc krásně :-) Těším se na vás :-)


  • Kika 31.01.2017 v 22:59 Jsem vdecna, ze i ostatni maminy otevrene pisou svoje pocity. Mam 18 ti m dceru a taky mam spoustu pochybnosti o sobe. Mysllela jsem si, ze budu jenom stastna a spokojena. Ditko je DOKONALE a uzasne a prece mam o sobe pochybnosti, zda jsem dobra mama, zda delam veci kolem dobre. Reakce me ubezpecuji, ze moje pocity jsou v poradku, ze je vic maminek, ktere takove pocity maji. Nemam nikoho z okoli, kdo by takovou zkusenost mel a tak nemam jak porovnat, nebo s kym svoje pocity probrat... Proto jsem vdecna za tento blog a reakce ostatnich maminek


  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?