Adopce do nahaŹivotní postřehy z oblasti náhradní rodinné péče

Tak trochu jiné těhotenství

Publikováno 03.05.2017 v 17:57 v kategorii Rodičovství, přečteno: 3999x

"Při záchvatech pláče a napětí, které prožíval v prvních měsících, když se jeho tělíčko ,,čistilo,, od nedobrovolných narkotik, to muselo být hodně náročné. Pěstounka ho trpělivě nosila, houpala a konejšila. Vypiplala ho a dostala do takového stavu, že se ve třech měsících byl schopen konečně uklidnit a poprvé se usmát. Když jsem viděla jeho první fotky, měl ve tváři výraz jako ustaraný dědeček. V ústavu by měl těžko jednu náruč jenom pro sebe"


Pár let po svatbě jsme se museli smířit s myšlenkou, že vlastní děti mít nebudeme, a tak jsme se rozhodli pro adopci. Podali jsme žádost o zprostředkování osvojení, prošli prvotními psychotesty i přípravami. Po 12 měsících jsme byli schváleni a zařazeni mezi vhodné žadatele o osvojení.


Pak jsme čekali už jen na ten náš nedohledný den D, kdy nám měli volat! Napětí a radost z každé nové obálky ve schránce, která nás vždy o kousek přiblížila k očekávanému miminku, střídala únava z dalších dní, kdy se nic nedělo. Po měsíci najednou významný telefonát...! Podle mě to trvalo už dlouho, ale ve skutečnosti od podání žádosti do doby, než nám nabídli dítě, uběhlo jen 13 měsíců. Vím, že se v průměru čeká i o rok či dva déle, ale naše ,,porodní bolesti,, zrychlil fakt, že bychom přijali i dítě, které nebude právně volné. To mělo svá rizika.


Na přípravách mluvili o tom, že k nám může dítě přijít buď z kojeneckého ústavu nebo od přechodných pěstounů. Tvrdili, že dítě v kojeňáku je po zdravotní stránce ,,zrentgenované,, ze všech stran a my tak můžeme mít jistotu, že mu nic není. To prý u dítěte od přechodných pěstounů nemůžeme vědět. Ale dokud je dítě malé, tak se některé odchylky stejně neprojeví.


V rámci příprav jsme se byli poprvé podívat v kojeneckém ústavu. Měla jsem z navštěvy dobrý dojem. Viděla jsem, jak tam děti mají spoustu věcí, starostlivé tety, mnoho sponzorů a akcí..., ale zárověň to bylo i trochu smutné.


Velké ohrádky se spoustou hraček, kde si dítě hrálo samo. Tety ho sice mohly pochovat, ale za chvíli ho musely odložit zpátky, aby mohly chovat další. To první začalo brečet a ony už ho nemohly vzit zase do náruče, protože batolících se dětí tam bylo víc. Všimla jsem si asi 10 dětí sedících v řadě na nočníku a koukajících na nás zpoza dveří. To bylo roztomilé.


Zároveň mě ale napadlo, co těch 10 párů očiček asi očekává od velkého světa!?


Na další setkání budoucích osvojitelů přišla přechodná pěstounka s malým romským chlapečkem. Byl moc hezký a bylo vidět, jak je na pěstounku vázaný, protože jsou pořád spolu. Otevřel se mi úplně jiný prostor.


Vím, že se v ústavech snaží. Mají sponzory, mají hodné tetičky a strýčky a dobrovolníky a všechno, ale tohle dítě mělo jednu náruč. Jen pro sebe a na jak dlouho chtělo a potřebovalo.


Když se nám ozvali, že pro nás mají dítě, neřešili jsme, jestli bude z kojeňáku nebo od přechodných pěstounů. Vlastně jsme neřešili vůbec nic, jen to, že konečně máme dítě, chlapečka, a kdy ho co nejdříve uvidíme.




Od narození vyrůstal u přechodných pěstounů a nám až postupně docházelo, jak je to dobře.


Narodil se drogově závislé ženě, měl silné abstinenční příznaky a opravdu potřeboval náruč, která ho chovala, když tolik večerů proplakal. A za to jsme neskutečně vděční. Navíc jsme později s pěstouny navázali opravdu přátelské vztahy a já jsem jim po tom našem čekání na dítě začala říkat Úžasňákovi, protože byli sehraný tým.


Jejich dcera byla pro děti, které dostali do péče, rovnocenným dětským partnerem. Zároveň byla už dost velká na to, aby nepotřebovala náruč svojí vlastní mámy a mohla jí klidně půjčit těm přijatým dětem. A náš chlapeček náruč opravdu potřeboval.


Při záchvatech pláče a napětí, které prožíval v prvních měsících, když se jeho tělíčko ,,čistilo,, od nedobrovolných narkotik, to muselo být hodně náročné. Pěstounka ho trpělivě nosila, houpala a konejšila. Vypiplala ho a dostala do takového stavu, že se ve třech měsících byl schopen konečně uklidnit a poprvé se usmát. Když jsem viděla jeho první fotky, měl ve tváři výraz jako ustaraný dědeček. V ústavu by měl těžko jednu náruč jenom pro sebe. To by nebylo ani technicky možné.


Vzhledem k zátěži, s jakou se narodil, vyžadoval větší péči. Měl ještě pupeční kýlu, atopický ekzém, časté virozy, takže kontrol u lékařů absolvoval víc než jiné děti. Vím, že kojenecké ústavy zdůrazňují, že jejich děti jsou zdravotně hlídané, ale já si nemyslím, že by to byla výhoda ústavů.


Děti v přechodné pěstounské péči jsou taky zdravotně sledované a hlídané, když je to třeba. Malý musel v prvních měsících života na pár dní do nemocnice. Samozřejmě s ním byla jeho pěstounka. Když musí dítě z kojeneckého ústavu do nemocnice, není tam s ním nikdo, koho zná. Náš malý tam byl se svou pěstounkou. Úplně přirozeně. Nebyl sám. Když jsme ho přebírali do péče, setkali jsme se s jeho pediatričkou i neuroložkou.


Teprve po tomhle všem jsme si uvědomili, jak je to těžké pro děti, které žijí v ústavním zařízení. Když dítě brečí, přijde teta a třeba ho jen otočí na druhý bok, protože pochovat ho nemůže. Vedle v postýlce brečí totiž další dítě a ona nemůže chovat všechny naráz. Vůbec to sestřičkám nemám za zlé. Sama pracuju s lidmi ve zdravotnictví. Člověk si musí v práci vytvořit určité hranice, aby se nezhroutil, aby to vydržel. Nemůžou si svojí práci nosit domů, nemůžou se poddávat všem emocím.


Nicméně, pro ty děti je náruč jednoho konkrétního člověka k nezaplacení.


Když jsme se měli poprvé vidět s naším synem, byli jsme hrozně natěšení. Setkali jsme se v prostorách doprovázející organizace. Nejdřív jen my s pěstounkou. Řekli nám, že zbytek rodiny s malým je na chodbě. Po chvíli přišli do místnosti. Chlapečka přivezli v kočárku k nám a já jsem se k němu sehnula. Všichni ustoupili stranou. Byli tak profesionální! Ten prostor byl najednou jen náš, byli jsme jen my a dítě.


Malý mě chytil za nos a za vlasy, usmál se a bylo to. Zeptala jsem se, jestli si ho můžu pochovat a když kývli, vzala jsem ho do náruče a od té chvíle jsem ho nepustila. Po tomto setkání jsme ho jezdili obden po práci navštěvovat a v pěstounské rodině jsme trávili čas až do večerních hodin. Od první chvíle jsme se v té rodině cítili dobře.


Když bylo hezky, seděli jsme s malým na zahradě na dece a hráli jsme si spolu. Oni seděli na židlích o kousek dál a bavili se s námi. V čase jídla jsme malého krmili a všichni se bavili naší nezručností. Večer jsme ho koupali a ukládali ke spaní. Pěstounka říkala: "Tak maminko, pojď se hezky o chlapečka postarat, vykoupeš ho a uložíš". "Jak postarat? Vždyť já ještě nejsem maminka, teprve ho poznávám", bránila jsem se marně.


Přebírat dítě od přechodné pěstounky byl pro nás prostě luxus! Skvěle se postarali nejen o malého, ale i o nás. Hodně nás při prvních návštěvách u nich doma, když jsme si na sebe se synem zvykali, povzbuzovali a posílali krásné fotky a vzkazy i ve dnech naší nepřítomnosti. Jak se malý probudil, jak papá. Pěstounka psala za něj: "Maminko, kdy přijdete na návštěvu? Už se na vás těším." To byla opravdu bomba!


Malý byl zvyklý na lidi a nás rychle přijal. Bylo vidět, že je mu s námi dobře. Pěstounka říkala, že je hezké nás pozorovat, že je vděčná za to, do jaké rodiny malý půjde. To nás neskutečně povzbuzovalo a vlastně nás její slova uváděla do rodičovské role.


Ona pomalu a naprosto přirozeně opouštěla svojí roli náhradního rodiče v příběhu a úplně nenásilně a skvěle tu roli předávala nám. Přišla jsem k dítěti naprosto nepřipravená, nevyzbrojená tou zkušeností biologických matek, které nosí dítě 9 měsíců pod srdcem, a musela jsem se učit citu a sounáležitosti s dítětem.


Po týdnu už jsem nemohla vydržet v práci. Nedokázala jsem se soustředit na nic jiného. Takže jsem si vzala dovolenou a po 3 týdnech, po poradě se všemi zúčastněnými doprovázejícími odborníky, jsme si malého vezli domů na delší návštěvu. To není úplně běžné, ale hodně nám pomohla doprovázející organizace pěstounů a jejich sociální pracovnice a taky naše, která svojí práci dělá opravdu s nadšením a od srdce.


Dobře nás vedla, pomáhala s vyřizováním úředních postupů, dávala cenné rady. Měla hodně zkušeností z praxe a dovedla předvídat, co by nám mohlo ublížit a co naopak pomoci. Což bylo báječné, protože my jsme neměli jako osvojitelé nárok na doprovázející organizaci.Viděli, jak je na nás malý navázaný, pěstouni taky návštěvu malého u nás podpořili. Jediný, kdo s návštěvou nesouhlasil, byla sociální pracovnice dítěte, ale ta malého nikdy neviděla. Mnohem víc ho znala sociální pracovnice pěstounů, která do rodiny chodila a sociální pracovnice doprovodné organizace.


Náš syn nebyl právně volný, protože matka nepodepsala souhlas s osvojením. Podle úřadů nebylo známo, kde matka je. Až když se do věci vložili přechodní pěstouni, jejich doprovodná organizace a naše sociální pracovnice, všechno se pohnulo. Matka se najednou našla. Byla ve výkonu trestu už rok. Náš syn se narodil v nemocnici a v papírech měl poznámku „matka vězeňkyně“. Nebylo moc těžké jí najít...


Když jsme malého poprvé přivezli k nám, prošli jsme s ním celý byt. Všude jsme rozsvítili a ukázali mu, kde co je a jak to doma vypadá. Večer jsme ho uložili do postýlky, on usnul a už tady zůstal. Domluvili jsme se, že si ho tu necháme až do doby, než soud rozhodne o jeho svěření do naší péče.


Naše pocity k dítěti naskakovaly postupně. Prožili jsme si první zamilovanost do něj a první společné chvíle v bezpečí a v podpoře pěstounů, kteří nám fandili. Doprovodná organizace dobře vedla pěstouny, kteří dobře vedli nás, abychom my mohli dobře vést našeho syna.


Samozřejmě jsme po celou dobu museli počítat s tím, že matka nakonec nemusí dát souhlas s osvojením a že to nedopadne. Ale odmítali jsme si to připouštět. Měli jsme před sebou ještě rok a půl, než se všechno právně vyřešilo a syn byl osvojen nezrušitelně. Dostal naše příjmení. Jeho jméno jsme mu nechali jako vzpomínku na jeho kořeny a přidali jsme jméno druhé.


Díky péči přechodných pěstounů jsme s malým nemuseli řešit žádná traumata. Mohli jsme si plně užívat společné zvykání, to, že k nám začal vztahovat ruce, že nám později začal říkat mámo a táto. Na nějaké náročné situace jsme nebyli nijak připravení a kdyby přišly, určitě bychom potřebovali nějaké odborné vedení a radu. Někoho, kdo by nám pomáhal. Ale toho jsme naštěstí byli ušetřeni, protože jsme dostali vymazlené dítě.


K pěstounům pořád jezdíme jako za tetou a stredou. Občas se u nich zastavíme stejně, jako kdybychom se zastavili u svých dobrých známých. Prostě jsme si jen rozšířili rodinu.



Příběh s osvojitelkou Evou sepsala Lucie Hájková, doprovázející pracovnice Rodinného centa Routa.

Komentáře

Celkem 1 komentář

  • Zejm 03.05.2017 v 22:28 To je tak hezké, když všichni fungují, jak mají! Když všichni pracují na tom, aby cvrčkovi bylo dobře! Moc bych si přála, aby takových krásných příběhů bylo co nejvíc...


  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?