Adopce do nahaŹivotní postřehy z oblasti náhradní rodinné péče

Čekání aneb Co bych poradila svému mladšímu já?

Publikováno 01.07.2016 v 10:57 v kategorii Úvahy o adoptivním rodičovství, přečteno: 924x

Dnes chci napsat úvahu na téma - čekání. O čem mluvím? O době, která nastane po úspěšném dokončení přípravy pro žadatele o osvojení. Dostali jste papír s razítkem na to, že jednou budete rodiči. Kdy to bude? Kdo ví. Tahle doba může trvat měsíc, rok, dva roky i více. Jak tuhle dobu přežít v duševním zdraví a ještě ji efektivně využít?

Jak tuhle dobu „úředního těhotenství“ trávíte? Napíšu Vám, jak jsem ji trávila já.


A nebylo to tedy nic moc. Smutnila jsem. Počítala, kolik let ještě budeme čekat. Hledala cesty, jak vše urychlit. Volala na kraj a prudila sociální pracovnice- „Kdy že už to bude?“ (nedoporučuji dělat dlouhodobě, vždy Vám řeknou, že budete čekat ještě hodně dlouho).Co jsem naštěstí ale také dělala bylo, že jsem si našla krásného koníčka. Běhala jsem s mojí fenkou agility, také jsme se připravovaly na zkoušky poslušnosti a odchovali jsme štěňátka. Zvířata v tomhle dokážou moc pomoct. Nicméně o tom úplně dnes psát nechci.


Co jsem určitě nedělala, nezajímala jsem se o děti, miminka a vše s tím spjaté. Nepřipravovali jsme pokojíček, ani nenakupovali věcičky. Nezajímala jsem se o to, jaké je to být rodičem. Bylo to pro mě velmi vzdálené.


Co bych dnes s odstupem času poradila svému mladšímu já? Jak tuto dobu žít jinak a lépe?


Nevolejte na kraj! Pokud, už chcete volat, nedělejte to alespoň moc často. Oni Vám stejně nikdy nic moc neřeknou a pokud ano, bude to informace typu - „Ještě je před vámi hodně žadatelů, budete čekat ještě dlouho.

Myslím, že ani zjišťování statistik o tom, kolik že jde dětí do adopce, v kterém kraji, není to pravé ořechové.


První, co jsem si za ta léta uvědomila, je to, že čas je relativní. Čekání bude jen tak dlouhé a těžké, jak si ho sami uděláme. Všechno je v hlavě. Možná mi řeknete: „Jo, to se ti to kecá, když už dítě máš,“ Věřte mi, trápit se pro dítě co nemám a čekat až přijde a já konečně začnu žít, jde klidně i s jedním a i dvěma dětmi.

Naopak, užívat si života teď a tady takového jaký je a jaký si ho udělám, to jde i bez dětí. Dnes to vím. Jde to i s jedním dítětem, i když vnitřně moc toužíte po druhém. Stačí si to v hlavně takto nastavit. Mám za sebou oba „režimy“, takže mohu porovnávat. A řeknu Vám, ten užívací je mnohem lepší.


Jedna moudrá osoba mi totiž poradila, abych si začala pěstovat „vděčnost“. Být vděčná za to, že mám toho, kdo mě miluje,za to, že mám kde bydlet, co jíst, dobrou práci, krásné zdravé dítě a tak dál. Každý z nás najde spoustu důvodů k vděčnosti a k radosti z těchto úžasných věcí. Pokud se začnete dívat na svět opačně. Ne hledat co nám chybí, ale užívat si to, co máme. To je člověku hned lépe na duši. Fakt.

Dobře, tyhle myšlenky už jste určitě v různé obdobě někde četly, takže nic světoborného vlastně nepíšu.


Co bych ještě poradila svému mladšímu já?

Určitě je dobré si čas při čekání na adopčátka zkrátit studiem. Myslím, že bych si časoprostorem poslala zpět do historie knihy jako Respektovat a být respektován, Nejšťastnější batole v okolí (moc mi pomohla), možná i CD s Nevýchovou. Asi bych si také poslala nějakou literaturu týkající se kontaktního rodičovství a doporučila bych si vyrazit na kurz vázání šátků.


Jiná moudrá osoba mi totiž poradila zase toto „Žij své sny dnes“. Takže ano, žiju je dnes. Sousedé z vesnice opravdu oceňují to, že si jejich děti velice často "půjčuji" a doplňuji chybějící stav u nás doma:-D

A dál. Jak jsem psala v jiném článku, při čekání na dceru jsem doma neměla ani jedinou dětskou ponožku. Nic. To jsou takové ty myšlenky - „Nechci nic zakřiknout.“ apod. Znáte?


Příprava na druhátko má tak u nás úplně jiné grády. Čtu o tom, jak pojmout sourozeneckou výchovu od začátku. O budoucím miminku mluvíme s malou, také o variantě, že miminko vůbec nemusí přijít. Aktivně se připravuji na adoptivní kojení. Mám za sebou kurz šátkování. Jak jsem psala, tři šátky už mám doma. A nic z toho mě nestresuje, nenervuje, jsem šťastná tak, jak jsme a v pohodě. Je to v hlavě.

Nakonec bych svému mladšímu já také poradila trochu z oboru financí. To Vás, ale určitě napadne také. Ihned, jakmile Vás schválí jako budoucí rodiče, začněte si na miminko aktivně spořit. My to totiž samozřejmě neudělali, protože jsme dostali informaci, že zavolají tak za pět let, dřív ne. Až pak jednou a třeba to bude mnohem dříve než čekáte, zazvoní kouzelný telefon, budete připravení a hned bude o jednu starost méně.

Komentáře

Celkem 0 komentářů

  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?