Adopce do nahaŹivotní postřehy z oblasti náhradní rodinné péče

Co ústav uchvátí, to jen tak nenavrátí ...

Publikováno 12.01.2017 v 12:32 v kategorii Ze života, přečteno: 1027x

"Jsem přesvědčena, že kojenecký ústav neměl zájem na tom, abych dostala maličkou do péče. Byla totiž právně volná a na tyto děti dostává ústav nejvíce peněz do svého rozpočtu.“

Dnes přináším velmi silný příběh o úžasné pěstounské mamince, která chtěla po odchování svých biologických dětí ještě pomoci dítku bez rodičů. Příběh o otevřenosti, lásce, ale také o tom, jak složité je někdy vymanit dítko ze spárů takového ústavního zařízení.


Příběh se začal odvíjet vlastně už před několika lety, kdy její kolegyně dostala do pěstounské péče vnoučka. V té chvíli si uvědomila, že má ještě spoustu životní síly a velmi ráda by také pomohla nějakému dítku bez rodiny. I když bez partnera, rozhodla se zažádat na příslušném odboru sociální péče o dítko do osvojení nebo pěstounské péče.

Celý úřední kolotoč, který skýtal nejen psychotesty a přípravu žadatelů, trval rok.


Kouzelný telefon

Ihned po schválení zazvonil kouzelný telefon! „Máme pro vás nádhernou princeznu s černými kudrnatými vlásky!“ Holčička byla právně volná, minoritního etnika, rok a půl stará a umístněná v podstatě od narození v kojeneckém ústavu bez zájmu biologické rodiny.


Na první schůzce v kojeneckém ústavu přišla ale od psycholožky ledová sprcha. „Uvědomte si, že je to retardované dítě, které nikdy nezvládne ani základní školu! Jako dospělá bude pak pracovně nezařaditelná! Počítejte s tím! Opravdu chcete takové dítě?!“

Následoval první kontakt pěstounské maminky s holčičkou. Vše proběhlo v herničce kojeneckého ústavu. Holčička v roce a půl opravdu nechodila, nelezla a nemluvila. Motoricky a dalšími projevy připomínala spíše miminko. Tak si tam seděla v koutku, žužlala hračku a o svět kolem sebe se moc nezajímala.


Pěstounka dostala týden na rozmyšlenou, zda holčičku bude chtít přijmout.


Domů?

Rozhodování nakonec díky obrovské podpoře rodiny nebylo vůbec složité. Takže ihned druhý den volala pěstounka sociální pracovnici s tím, že chce holčičku přijmout! Sociální pracovnice trvaly na tom, aby pěstounka navázala s maličkou bližší vztah, než jí bude nadobro svěřena do péče. Bylo tedy třeba, aby ji v kojeneckém ústavu alespoň pětkrát navštívila, než si ji odveze domů.


Zdálo by se, že se jedná o lehce splnitelnou a logickou podmínku. Bohužel tak jednoduché to nebylo. Během následujícího měsíce a půl byl totiž velký problém, aby budoucí maminka svou dceru navštívila. Opakovaně jí volali zaměstnanci kojeneckého ústavu s tím, že malou nemůže z důvodu nemoci navštívit. Nejčastěji schůzky odvolávali v den naplánované schůzky, třebas jen pár minut před ní.


Za oponou

„ Jednou jsem přijela na ohlášenou návštěvu maličké do ústavu. Když jsem zazvonila u vchodu, bylo mi řečeno, že malá je nemocná a že nevědí, jestli mě k ní můžou pustit. Nakonec mi jedna z tet přece jen otevřela. Maličká nebyla v herničce v přízemí ústavu, tak jak to bylo vždy, ale musela jsem za ní nahoru na oddělení. Nikde jsem nepotkala ani jednu tetu a tak jsem šla sama po schodech nahoru do patra na oddělení za malou. U zábradlí schodů stálo několik maličkých dětí, kývaly se ze strany na stranu a natahovaly po mě ruce. Jak jsem procházela oddělením dále, tento pohled se mi naskytl ještě několikrát. Děti houpající se ze strany na stranu jakoby v transu s ručičkama vztahujícíma se ke mně ..."


"Došla jsem až do pokoje, kde byly umístěné děti v době nemoci v karanténě. Maličká seděla v postýlce, v ručičkách měla kostičku na hraní, kterou zkoumala pusinkou, houpala se dopředu a dozadu, dopředu a dozadu. Na můj příchod vůbec nereagovala. Neusmála se, neplakala, nic. Prostě tam jen seděla, celou dobu mé návštěvy tak, jako před ní a myslím, že ještě dlouho po tom, co jsem odešla. Vůbec netuším, jestli mě vnímala, jestli mou přítomnost vůbec zaznamenala? Když jsem po hodině odcházela, hledala jsem dlouho nějakou tetu, které bych o tom řekla. Nakonec jsem potkala asi uklízečku, tak jsem o svém odchodu řekla alespoň jí ...“


Konečně domů!

Během šesti týdnů se tedy pěstounce podařilo maličkou vidět přesně čtyřikrát. Takže nakonec přece jen mohla zažádat soud o svěření do péče a byl stanoven termín, kdy si ji mohla odvést domů.


„V den, kdy jsem si malou odvážela domů, mi volala psycholožka z ústavu. Znovu mi zdůraznila, že se jedná o retardované dítě, které je v roce a půl na úrovni desetiměsíčního dítěte, jestli si to uvědomuji! Jsem přesvědčena, že kojenecký ústav neměl zájem na tom, abych dostala maličkou do péče. Byla totiž právně volná a na tyto děti dostává ústav nejvíce peněz do svého rozpočtu.“


Rozloučení

Paradoxní bylo, že holčička byla v době předání do rodiny nemocná. První cesta pěstounky tak vedla k pediatrovi. To, co komplikovalo návštěvy v předcházejících šesti nedělích, najednou problém nebyl.


„ Když jsem si přijela do kojeneckého ústavu pro malou, zrovna se s ní loučily tety, které se o ni staraly. Rozloučení bylo alespoň na mě velmi vlahé.“ „Tak čau a ukaž všem, co umíš.“


Maličká sebou nedostala jedinou svou hračku nebo kousek oblečení, vše muselo zůstat v ústavu.


Spolu

Pěstounská maminka pečuje o svou dcerku s velkým úsilím a láskou. Snaží se dohnat, co ztratily a vyléčit a domazlit citovou deprivaci, kterou si maličká z kojeneckého ústavu odnesla.


Ovoce její péče přináší každý den! Maličká se začala rozvíjet až raketovou rychlostí! Dohání vše, co v ústavu zameškala. Pokroky jsou vidět doslova z hodiny na hodinu! Takže už po několika málo měsících lze vidět, že zmíněná retardace (opoždění) ve vývoji rozhodně nebylo způsobeno nízkým intelektem maličké, ale prostředním, ve kterém se nacházela a které nebylo optimální pro rozvoj fyzický ani psychický.


„Stereotypní houpání dopředu a dozadu, kterým se malá sama uklidňuje, už vídám jen zřídka. Bohužel asi nikdy nezmizí úplně.“

Komentáře

Celkem 1 komentář

  • Kika 31.01.2017 v 17:17 Fuuuu ... Je mi z toho tezko...


  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?