Dvojité štěstí

Za dnešní příběh velmi děkuji adoptivní mamince dvojčátek. Ano, i to se občas stane, že se biologičtí rodiče nemohou postarat hned o dvě děti zároveň. Pro sourozeneckou skupinu je bohužel všeobecně těžší najít náhradní rodinu. Pokud vše ještě komplikuje nepříznivá anamnéza ze strany biologické rodiny, mohou tyto děti bohužel čekat v ústavním zařízení i léta…

O tom, že bychom si osvojili děťátko bez rodičů, jsme přemýšleli už dávno před tím, než jsme zjistili, že nemůžeme mít své vlastní biologické děti. Po dvou neúspěšných pokusech u lékařů tak naše další cesta vedla přímo na OSPOD, kde jsme podali žádost o osvojení.

Přípravy a proces schvalování byl pro nás oba psychicky náročný. Občas jsme pochybovali, jestli to vůbec můžeme zvládnout. Ale představa dítěte, kterému dáme domov, nás vždy vzpružila a dostali jsme odvahu jít dál.

Kouzelný telefon

Na den, kdy u nás zazvonil „kouzelný telefon“, nikdy nezapomenu. Bylo to dva dny před mými narozeninami. Od rána mi volalo velké množství gratulantů a já si v duchu říkala, že mi ještě můžou zavolat z OSPODu a bude to už úplně dokonalé. O dvě hodiny později pak opravdu zazvonil telefon a na druhé straně byla sociální pracovnice, která řekla tu nejkrásnější větu na světě „Máme pro Vás dvojčátka“.

Do telefonu jsem se dozvěděla jen úplně základní informace o tom, že se jedná o chlapečka a holčičku dva a půl roku staré a něco ze zdravotní anamnézy, vůbec jsem ale nedokázala vnímat. Položila jsem telefon a nebyla jsem schopna vůbec ničeho! Jen jsem plakala štěstím a šeptala si „Budeš máma!“

Pak jsem volala manželovi do práce, aby si zařídil na další den volno. Jen jsem mu řekla „Budeš tátou“. Hrozně dlouho nemohl pochopit a uvěřit tomu, co mu říkám! Doma pak přišlo dojetí i na manžela. Poprvé jsem ho viděla plakat! Večer jsme pak dlouho do noci seděli, povídali si a plánovali pokojíček.

První setkání

Další den jsme se jeli s manželem na OSPOD seznámit se spisem dětí. Byla jsem nervózní a čekala netrpělivě, co se dozvím. Bylo tam toho moc špatného. Matka feťačka, děti narozené s pozitivní žloutenkou. Byl zde předpoklad, že budou hyperaktivní, s poruchou intelektu a s dalšími potenciálními komplikacemi.

Vnímala jsem to tak, že jde jen o předpoklad, což neznamená, že se to nutně takto stane. A pak nám ukázali fotku dětí. Dvě nádherná stvoření, která se choulila na sedačce a v očích jim bylo vidět něco nepopsatelného. Milovala jsem je již od toho prvního okamžiku.

Dostali jsme kontakt na kojenecký ústav, kde byly děti umístěné a domluvili jsme si tam schůzku. Celou noc před tím jsem nespala a představovala si, jaké to setkání asi bude. Cesta se mi velmi vlekla a já se nemohla dočkat, až ty dva poprvé uvidím. V kojeneckém ústavu pak s námi nejdříve mluvily sociální pracovnice a lékařka dětí. Znovu nám zopakovaly informace ze spisu a já v tu chvíli věřila, že vše bude v pohodě!

Potom už jsme šli s manželem a lékařkou do herny a tam nastal ten nejkrásnější okamžik. Teta nám přivedla ukázat děti. Bylo mi, jako by mi je ukázali po porodu. Přišla taková dvě ptáčátka. Holčička si mi hned sedla na klín a objala mě. To už jsem neudržela slzy a ta maličká mi je otírala svou ručičkou.

Chlapeček trochu plakal, ale když ho manžel vzal do náručí, tak brzo přestal. Potom pro změnu začal plakat manžel a ani se to nesnažil skrýt. Teta tam s námi ještě chvíli zůstala a pak odešla a my mohli zůstat s dětmi sami. Bylo to něco tak neskutečně krásného!

Hned na další návštěvě jsme OSPODu oznámili, že máme o děti zájem a chceme je do své péče.

Domů?

Začali jsme za dvojčátky jezdit tak často, jak to jen šlo a brát si je na propustky i domů. Ústav nám ale začal dělat problémy. Například nám bylo oznámeno, že děti nedostaneme na propustku, pokud si pro ně nepřivezme vlastní oblečení a boty. Byly i další problémy, ale nenechali jsme si to líbit a obrátili se na sociální pracovnici dětí, která nám v jednání s ústavem naštěstí pomohla.

Od prvního setkání uplynuly celé čtyři měsíce, než jsem držela v ruce rozsudek, ve kterém stálo, že děti jsou svěřeny do naší péče.

Celé ty čtyři měsíce pro nás byly strašně těžké a pro děti dvojnásob. Ke konci jsme si je už ani radši moc nebrali domů. Protože děti se nechtěly do ústavu vracet a celou cestu nám pak proplakaly. Dodnes se moc bojí, když je třeba vezeme autem jen směrem k městu, kde se ústav nachází.

Konečně doma!

Děti se doma zabydlely rychle. Chovaly se jako každé malé děti, ale následky pobytu v ústavu vidím velké..

Žily například stále ve strachu, že jim někdo sní jejich jídlo a tak si ho do pusinky cpaly neskutečné množství, až vypadali jako dva malí syslíci a já jim ho musela z pusinky vyndávat. Stejně tak toaleta – nikdo je neučil chodit na nočník. Takže jsme s tím začali doma, ale ukázalo se, že plenky vnímají jako běžnou součást oblečení. Dodnes (po roce v rodině) si nedokážou říct na toaletu, i když jsou bez plen.

Velké opoždění vidím i ve vývinu řeči. Děti uměly jen jednu jedinou větu a několik málo slov. Naopak mi přišlo, jako by děti v ústavu musely rychle dospět.

Nemluvily, přejídaly se a neuměly si dojít na nočník, ale beze slova po sobě uklízely, rovnaly si postýlku, odnášely nádobí, oblékaly se…

Z čeho mě ale opravdu zamrazilo, byla tato událost:

Jednou děti zlobily a manžel jim z legrace řekl „Že vy půjdete klečet?“ Jenže to co následovalo, nás velmi zarazilo - oba dva si beze slova šli kleknout do kouta. Neplakali, ani nic neřekli, jen si klekli. V tom okamžiku jsem si s těžkým srdcem pomyslela, co si asi ty děti musely prožít.

Hned jsme šli a vzali je do náruče a mazlili se s nimi. Od té doby jsme tuhle větu nikdo nikdy nevyslovili a nevyslovíme, přejeme si, aby na to zapomněly!

Věříme, že bude líp!

Po roce v naší rodině se z našich dvojčátek stali raubíři, kteří chvilku neposedí a nepostojí, vše musí prozkoumat. Zatím bohužel bojujeme se všemi nešvary, které si z ústavu přinesli a odstranili je pouze částečně.

Během několika měsíců se nám podařilo naučit děti alespoň trochu mluvit, začínají spojovat slova do vět a téměř jsme odbourali pleny. Zlepšuje se také úroveň jejich stolování. Ale hlavně si děti začínají víc věřit a to nejkrásnější – když přijdou a řeknou „maminko“ nebo „tatínku“ a obejmou nás. V tu chvíli víme, že to všechno mělo cenu a že se s tím vším popereme!

I když příprava na osvojení byla náročná a čekání na kouzelný telefon pro nás bylo až psychicky vyčerpávající. Rádi jsme to celé překonali, protože jsme dostali ten nejvzácnější dar – děti. Od toho okamžiku jsme začali žít a dýchat jen pro ta malá stvoření, která se na nás upnula a my se stali jejich světem a ony zase naším.

Po příchodu do rodiny se děti změnily – pomalu, ale jistě začaly zlobit víc, než jak jsme je znali z ústavu. Ale my víme, že je to dobře! Znamená to, že nám věří a že jsou u nás už prostě doma.

Je na nás, abychom jim vynahradili vše, co dosud neměli a nejde o hračky nebo vlastní pokoj. Jde o mazlení, lásku ale také o laskavé nastavování hranic. Vždyť v ústavech neměly dostatek péče a byly ponechány bez jakéhokoliv vedení. Proto je na nás podat jim ruku a provést je dětstvím a dospíváním.