Adopce do nahaŹivotní postřehy z oblasti náhradní rodinné péče

Geny nebo porucha attachmentu?

Publikováno 25.10.2016 v 13:25 v kategorii Ze života, přečteno: 467x

O špatných genech slyšel nějakou nehezkou historku snad každý adoptivní rodič. Mně se to stalo v době, kdy jsme nad náhradním rodičovstvím teprve uvažovali.

Osobně jsem poznala jinou adoptivní maminku s více dětmi - s nejstarším dítkem na prahu dospělosti. Dítko přijala rodina z kojeneckého ústavu jako půlroční miminko. Maminka o dětech mluvila s láskou a hrdostí a také takovou tou moudrostí těch, co ví a mají něco za sebou ...



Napadlo mě zeptat se, jak zvládli ten pomyslný mezník dospělosti, mezník, kterého se my rodiče velmi bojíme – pubertu.


„Jak jsme ji přežili? Puberta byla absolutní hrůza! Ani nevíš, kolikrát byla zrazena naše důvěra! Museli jsme začít zamykat peníze a cennosti a tiše doufáme, že škola, ve které zrovna je, bude tou, kterou už opravdu dokončí ...“


Dozvěděla jsem se ještě mnohem víc. Myslím, že podrobnosti vůbec nejsou podstatné. Adoptivní rodiče byli dítětem opakovaně velmi bolestně zraněni. Nicméně nevzdali to, vyhledali odbornou pomoc a dávají druhé, třetí a další šance.


Puberta odešla, ale pošramocené vztahy spolu se zrazenou důvěrou jsou denní realitou ...

„Za to můžou ty geny, víš“ dozvěděla jsem se tenkrát od adoptivní maminky. „Geny?“ Překvapilo mě. „Ano, navštívili jsme výborného psychiatra. Předepsal léky a vysvětlil nám, že za vše můžou geny ...“


Tenkrát jsem netušila, co vím dnes, takže mě to celé jen pořádně vyděsilo. Stane se to jednou i mě?


S odstupem času si ale přemýšlím nad tím, jak je možné, že tohoto odborníka na lidskou duši nenapadlo to, co už profesor Matějček ví skoro padesát let? Něco o tom, že právě takhle se u dětí v NRP projevuje porucha připoutání se – porucha attachmentu.


Mozeček malého človíčka, který strávil první měsíce svého života bez své blízké osoby – bez mámy se díky tomuto faktu prostě začal vyvíjet jinak. Změny začaly už v době, kdy sám strádal v kojeneckém ústavě. Po přijetí do rodiny si človíček sice vytvořil pouto k náhradním rodičům, ale toto pouto nebylo stejné, jako by tomu bylo u dítka, které do rodiny přišlo ihned po porodu. Pouto lásky a důvěry neslo od začátku známky nedokonalosti.


Během dětství mohla rodina pozorovat drobné nebo větší příznaky tohoto „onemocnění“. A nebo ne, vždyť netušili co hledat, na jaké symptomy se soustředit. Jejich dítě prostě bylo úžasné, dokonalé přesně tak, jak bylo ...


Porucha attachmentu, na kterou léky nezabírají, a pomáhá pouze speciální terapie. Hlavou mi běžely úryvky z dokumentu „Děti bez lásky“, kde jsem takových příběhů zakončeno diagnózou „porucha attachmentu“ viděla mnoho.

Kdo jiný než my náhradní rodiče by měl bořit mýty o zaklínadlu jménem geny? Jenže jak to asi máme bez správných informací zvládnout?


Naše děti přece nemají dobré nebo špatné geny. Jak jsem psala jinde „Gen je vlastně jednotka informace, dle níž se vytváří podoba organismu“. Kdo z nás nemá v rodině takového toho blázna, alkoholika, prostě černou ovci rodiny?


Naše děti mají jen tu smůlu, že neznalostí, v tomto případě bohužel neznalostí odborníků, dochází k záměně pojmů. Zranění duše, které utrpěli díky pobytu v kojeneckém ústavě, je zaměňováno a velmi fatálně za projev „špatných genů“.


Celé to má dva velmi negativní důsledky. Prvním z nich je, že díky nesprávně stanovené diagnóze nebude dítěti v žádném případě pomoc odborníka nic platná. Braní léků určitě pošramocený attachment nevyléčí. Možná dítěti utlumí některé z příznaků, ale to je tak všechno.


Druhým důsledkem jsou příběhy o nevděčných adoptovaných dětech, které v pubertě propadnou návykovým látkám, chytnou se party, okradou vlastní rodiče a zmizí v nenávratnu ...

Komentáře

Celkem 0 komentářů

  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?