Adopce do nahaŹivotní postřehy z oblasti náhradní rodinné péče

I dva jsou rodina

Publikováno 22.06.2017 v 19:47 v kategorii Ze života, přečteno: 6021x

Vzala jsem do ruky fotku, na které bylo maličké miminko s velkýma hnědýma očima, a byla jsem ztracená. Věděla jsem, že tohle je můj syn, moje miminko. Bylo mi jedno, jak je starý, kdy se narodil, věděla jsem, že udělám vše pro to, abych si ho mohla odvést domů.

Jedna z méně častých, ale o to zajímavějších otázek týkající se adopce dítka zní nějak takto „Mohu být schválena a přijmout dítě do osvojení také v případě, že nemám partnera?“


Odpověď zní kupodivu ano. Je to možné, i když se na začátku celého toho úředního procesu může zdát, že to taková samožadatelka má mnohem těžší než manželský pár.


Inspirací a pro dodání odvahy těm, kdo o takovém životním kroku uvažují, bude určitě následující příběh, o který se s námi podělila adoptivní maminka dnes tříletého chlapečka.




Cesta k adopci


Můj příběh začal před několika lety, kdy se mi po letech marného snažení o miminko, umělých oplodněních a potratu rozpadlo manželství. V té době jsem si řekla, že je dost miminek, která nemají maminku, a ráda jedno takové stvořeníčko přijmu do svého života. Život bez dětí jsem si nedovedla představit, ale život bez partnera ano.


Bála jsem se, protože jsem nevěděla, zda je možné, abych celým tím úředním procesem, na jehož konci by bylo miminko, prošla úplně sama, bez partnera.


Naštěstí se mi dostal do rukou kontakt na jednu z organizací zabývajících se náhradní rodinnou péčí. Okamžitě jsem tam zavolala a měla tisíce otázek. Paní na druhé straně byla naštěstí moc milá a na všechny otázky mi odpověděla, velmi mě uklidnila a vlila do mě naději, že vše dobře dopadne.


Než jsem zamířila na úřad podat žádost o osvojení, stihla jsem ještě u této organizace projít přípravným kurzem. Na toto období vzpomínám moc ráda. Vůbec si nedovedu představit, že by bylo možné adoptovat dítě bez dobrých příprav! Až tam jsem si uvědomila, co vlastně chci. Jaké dítě jsem ochotna a schopna přijmout. A hlavně co tyhle děti potřebují a jak specifické potřeby mohou mít.


Například z rodiny jsem znala takovou tu klasickou výchovu, kde se dává „přes ručičku“ nebo „jedna přes prdel“. Na přípravách jsem se naučila, že to není vůbec to pravé. Pochopila jsem, že tyhle děti potřebují lásku, pochopení a hlavně mnoho fyzického kontaktu. A že je to vše moc důležité pro budování vztahu – attachmentu.


Ujasnila jsem si, že zvládnu přijmout i romské dítko. Bylo mi vysvětleno, že neexistují žádné romské špatné geny. A že tyto děti mohou být živější a hlučnější, ale že mnoho mohu ovlivnit výchovou.


Následně už moje cesta vedla na OSPOD, kde jsem podala žádost o osvojení. Bála jsem se především psychologických testů. Co když je přece jen nezvládnu a neschválí mě? Odpovídala jsem velmi poctivě a upřímně, což se mi vyplatilo a já prošla.


Dají mi miminko?


Pamatuji se velmi dobře na den, kdy jsem těsně po schválení nesla na OSPOD upřesnit své požadavky na dítko. Byla jsem trochu nervózní, ale sociální pracovnice byla naštěstí moc milá. Přečetla si mé požadavky, kde stálo, že bych ráda přijala co nejmenší miminko. A řekla mi, že zrovna hledají maminku pro chlapečka romského původu, ale že je mu už sedm měsíců. Zeptala se mě, zda bych o něm chtěla vědět víc.


Vzala jsem do ruky fotku, na které bylo maličké miminko s velkýma hnědýma očima, a byla jsem ztracená. Věděla jsem, že tohle je můj syn, moje miminko. Bylo mi jedno, jak je starý, kdy se narodil, věděla jsem, že udělám vše pro to, abych si ho mohla odvést domů.




Pamatuju se, že mi tekly slzy a říkala jsem sociální pracovnici, že tohle je můj chlapeček. Můj syn.


První setkání


Poprvé jsem svého syna uviděla na úřadě, kam ho přivezli pěstouni na žádost sociální pracovnice. Byla jsem hodně nervózní a rozechvělá z čekání a z otázek, jaký malý asi bude naživo?


Najednou se otevřely dveře a v nich stál pěstoun, který nesl v náručí moje budoucí miminko. Ano, můj syn měl to štěstí, že nebyl umístěn v ústavě, ale vyrůstal u pěstounů.


Jsem za to moc vděčná, protože vím, jak moc může ústav miminko zranit. Dodnes si přesně vybavuji, co měl můj syn na sobě, jak voněl a jak měl krásně vyčesané vlásky do kohouta. Tekly mi slzy a nemohla jsem je zastavit. Byly to pro mě tak silné a nádherné okamžiky!


Celé dvě hodiny jsem maličkého držela v náručí, a když návštěva končila, trhalo mi to srdce.


Domů


Od prvního setkání uběhl dlouhý měsíc, než jsem si mohla syna odvést konečně domů. Do té doby jsem ho jezdila asi dvakrát týdně navštěvovat k pěstounům. Nemohla jsem se těch návštěv dočkat. A potom bylo zase těžké loučení. Bylo to tak krásné a těžké zároveň. Ke konci už směl syn i se mnou domů na návštěvu a úplně ke konci už u mě mohl i přespat.


Měla jsem velké štěstí na pěstouny. Působili na mě moc mile a troufám si tvrdit, že sympatie byly oboustranné. Velmi jsme si rozuměli a dokázali jsme se bez problémů domluvit na všem, co bylo třeba. Aby byl přechod z jejich péče do mé pro syna co nejjednodušší, snažili jsme se sladit opravdu všechny detaily péče o něj.


Takže jsme se třeba domluvili, jakou značku mléka maličký pije, jakou kosmetiku pěstouni používají, nebo na které léky při nastydnutí je zvyklý. Dokonce jsem nakoupila i některé hračky, které znal od pěstounů.


Předávání bylo pro mě krásné, ale těžké a smutné pro pěstouny, protože byl jejich první děťátko.


A co bylo dál?


Soud, kde mi byl syn svěřen do péče, se konal den před Vánoci. Byl to nádherný vánoční dárek. Maličký byl se mnou v soudní síni, a když soudkyně pronesla tu nejkrásnější větu na světě „Adopce se povoluje, od teď jste maminka,“ tekly mi po tvářích slzy štěstí.


První noc, kdy jsem měla syna u sebe, jsem nedokázala vůbec usnout. Stále jsem ho pozorovala, hladila a kontrolovala.


Díky výborným přípravám a také díky tomu, že první dny a týdny svého života syn strávil u přechodných pěstounů, se náš vztah vyvíjí velmi dobře. Nenechávám nic náhodě a chodíme do výborné doprovázející organizace na pravidelné konzultace, kde se ptám, pokud si nejsem jistá, jak se v daných situacích správně zachovat.


Hlavně ze začátku, kdy jsme se synem poznávali a hledali k sobě cestu, byly tyto konzultace k nezaplacení! Poslechla jsem tenkrát dobré rady a maličkému dnem i nocí věnovala pozornost. Nosila jsem ho v šátku, hladila a pusinkovala. Od první chvíle spal se mnou v posteli a spí tak dodnes. A bude tam spát tak dlouho, jak bude chtít a potřebovat.


Dnes máme úžasný a otevřený vztah. Maličký už sám říká, že ho maminka nosí stále v srdíčku. Je to mazlivý, bystrý, citlivý a nádherně živý klouček. Připadám si, jako bych měla syna od narození, jako bych ho porodila. Každý den si říkám, jak velké štěstí mám. Můj život s ním dostal úplně jiný smysl.


A jak reagovala rodina nebo okolí na to, že je syn Rom? Rodina ho přijala úplně úžasně a zatím jsem nezažila ani žádnou jinou negativní reakci. Ale čekám, že to přijde. Jsem na to připravená. A jak připravuji syna na takové situace? Především se ze syna snažím vychovat silného a sebevědomého člověka, který když mu bude někdo nadávat, že je cikán, tak řekne „Ano, jsem cikán a jsem dobrý člověk“.

Komentáře

Celkem 1 komentář

  • Daniela 23.06.2017 v 06:35 Markétko, napsala jsi to moc krásně, až jsem přes slzy nemohla číst. Jsi pro malého ta nejlepší máma na světě!


  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?