Adopce do nahaŹivotní postřehy z oblasti náhradní rodinné péče

Jak si Anička vybojovala život

Publikováno 15.05.2017 v 20:53 v kategorii Změna pečující osoby, přečteno: 1305x

„A tak jsem miminko hladila a houpala a při tom jsem uvažovala nad tím, že žádnému dítěti by se tohle přece nemělo dít! Být v nemocnici na vše tak strašně samo.“

Jedním z argumentů, které jsou velmi často požívány v diskusi o vhodnosti a nevhodnosti ústavní péče pro nemenší děti, je špičková zdravotnická péče, která je zde dětem poskytována.


Nemocné miminko přece patří do nemocnice nebo do dětského centra, kde se o něj náležitě postará výborně proškolený personál.


Je tomu ale opravdu tak? Je pro děti s různými zdravotními komplikacemi opravdu nejlepším prostředním právě sterilní prostředí se špičkovým lékařským vybavením, ale bez té nejdůležitější osoby? Bez mámy? Nebo všeobecněji bez té nejdůležitější a jediné pečující osoby?


Dnešní příběh, za který vděčím jedné úžasné pěstounce na přechodnou dobu, Vám na tyto otázky myslím docela hezky odpoví…


Cesta k pěstounství


Některé životní události změní kompletně Váš pohled na svět. A to se stalo také mně, když jsem byla s mým synem po těžkém úraze hospitalizována v nemocnici na oddělení JIP.


Na stejném pokoji naproti v postýlce leželo maličké miminko z ústavu. Bylo úplně samo! Sestřičky se samozřejmě moc snažily! Nakrmily, přebalily, obstaraly vše potřebné, občas i nějaká stihla něco navíc – pomazlit a pohladit.


Ptala jsem se, zda můžu nějak pomoci? A tak jsem miminko hladila a houpala a při tom jsem uvažovala nad tím, že žádnému dítěti by se tohle přece nemělo dít! Být v nemocnici na vše tak strašně samo. Každé dítě má přece právo na doprovod mámy nebo jiné blízké osoby!


Doma jsem se pak o vše začala více zajímat a dozvěděla jsem se o pěstounské péči na přechodnou dobu, která byla v té době ještě v úplných plenkách.


Rozhodla jsem se, že bych se takovou pěstounkou také chtěla stát. Vše jsem probrala s manželem a dětmi, úžasné bylo, že všichni byli pro! Takže jsme se mohli vrhnout do schvalovacího procesu, který trval celých dvacet měsíců.


Přípravy byly vedeny opravdu výborně. Moc ráda na ně vzpomínám, protože jsem se díky nim poznala s úžasnými lidmi. Nakonec jsme absolvovali i konečné psychologické posouzení o tom, zda je naše rodina vhodná a zvládne všechny otřesy, které můžou s přijatými dětmi přijít.


O Aničce


Dva dny po zařazení do registru přechodných pěstounů jsme si jeli pro první odložené novorozeňátko do porodnice! Mou náručí prošlo už několik dětiček. Anička to ale měla myslím úplně nejtěžší …


Pro Aničku jsme si jeli jako pro zdravé pětidenní novorozeňátko zanechané matkou v porodnici.


Ve spisu byla zmínka o tom, že matka užívala v těhotenství pervitin a THC. Trošku nás zarazilo, jak byla Anička maličká. V době, kdy jsme ji přebírali, měla totiž jen něco málo přes 2 kg.


U pediatra, kam vedla naše cesta přímo z porodnice, padlo podezření, že maličká není narozená jen o tři týdny dříve, jak nám bylo řečeno lékaři na novorozeneckém oddělení. Což se později také potvrdilo.


Složitý vstup do života


Anička neuměla sát, takže jsem jí doma krmila speciální maličkou lahvičkou s miniaturní savičkou. Maličkou jsem držela prakticky v dlani s hlavičkou mírně zakloněnou a při krmení jsem jí lehounce masírovala bradičku. Pomaličku takhle pila jeden mililitřík za druhým.


Problém byla také horší funkčnost střev. Anička tak mnohem pomaleji přibývala na váze než jiná miminka.


Co bylo horší, byl novorozenecký abstinenční syndrom, který si Anička přinesla sebou na svět. Nehezké, bolestivé stavy, kdy se Vám miminko prohýbá do luku a celé jeho tělíčko se třese, trvaly tři měsíce. Byla jsem vždy u ní a držela jí v teple a náručí.



S čím jsme ale bojovali nejvíce, byly dechové apnoe – zástavy dechu. Na začátku nám zapomínala Anička dýchat někdy i desetkrát za den! Později třeba už jen dvakrát týdně a postupně těchto příhod ubývalo, až zmizely úplně.


Někdy stačilo malou rázněji pohladit, někdy jsem ji musela zvednout (to je prakticky taktilní stimulace). Bohužel se stalo, že to nepomohlo a to jsem pak musela Aničku resuscitovat. Manžel mezi tím volal záchrannou službu.


Zpočátku jsem se proto bála kamkoliv od ní hnout. Neluxovala jsem, nechodila na zahradu ani nikam jinam. Jenom v případě, že byl někdo jiný doma. A když začal houkat monitor, tak jsme se celá rodina seběhli z různých části bytu k postýlce nejrychleji jak jsme uměli.


Ve chvíli, kdy Vaše miminko nedýchá, prostě jednáte. Možná tak trochu jako robot. Rozdýcháte ho a stres v podobě třesu na vás dolehne až následně.


V nemocnici


Díky všem těmto komplikacím musela být Anička několikrát hospitalizována v nemocnici. Já tam vždy byla s ní, a to i v průběhu různých vyšetření, které musela absolvovat.


Vždy se na mě dívala velkýma smutnýma očima. Ale byla ráda, že jsem tam s ní! Pokaždé, když slyšela můj hlas nebo jsem si ji vzala do náručí, tak se krásně uklidnila.


První měsíc vlastně ani neměla sílu plakat. Poprvé se na mě pak usmála, až když jí byly tři měsíce, ale stále s těma smutnýma očima.


O měsíc později se Anička začala opravdu probouzet k životu. Očička jí začala zářit a naučila se smát nahlas. Někdy se smála tak, až se zajíkala. A já měla velkou radost.


Postupně se zbavovala jednoho problému za druhým. Pomohly rehabilitace, lékaři, láska a péče celé rodiny a samozřejmě její velká vůle a chuť žít.


Stala se z ní nádherná, šikovná a mazlivá holčička.


Máma a táta?


Díky jejímu zdravotnímu stavu u nás Anička zůstala dlouho – celých šestnáct měsíců. Už jsme se začali bát. Přece jen díky nehezkým informacím ze spisu o zdravotním stavu malé se rodiče hledali velmi těžko. A u nás mohla zůstat jen rok od soudního rozhodnutí.


V jednu chvíli se zdálo, že se rodiče pro Aničku vážně nenajdou. Věděli jsme, že bychom Aničku nikdy nezvládli umístit do dětského centra – zůstala by u nás. Nicméně tohle rozhodnutí jsme nakonec naštěstí dělat nemuseli.



Když její rodiče poprvé přijeli, Anička jako by věděla, že jsou to oni. Dívala se na ně jinak, než na všechny předchozí návštěvy. Její výraz ve tváři nikdy nezapomenu, vážný a zkoumavý pohled, kterým si své budoucí rodiče prohlížela. Nebála se, neplakala, ale jako by přeskočila jiskra ...


Předání Aničky rodičům trvalo celé dva měsíce. Bylo to krásné a náročné zároveň. To víte, že jsem měla knedlík v krku, ale jsem šťastná, jak úžasné rodiče Anička dnes má! Rodiče mi posílají její fotky a píšou mi o jejích pokrocích. Moc ráda si ty fotky prohlížím. Dnes je z ní šťastná a zdravá holčička …

Komentáře

Celkem 3 komentáře

  • Kika 15.05.2017 v 21:28 Smutne a nadherne zaroven....


  • Pavlina 16.05.2017 v 08:23 Nadherny clanek, diky za nej!!


  • Maja 16.05.2017 v 13:14 Velké díky všem pěstounům na přechodnou dobu a jejich rodinám!


  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?