Adopce do nahaŹivotní postřehy z oblasti náhradní rodinné péče

Když jste najednou tři, je to vždycky pecka

Publikováno 08.03.2017 v 16:31 v kategorii Můj příběh, přečteno: 635x

Moje články najdete také na webu pro rodiče www.modrykonik.cz. Zde jsem byla požádána o rozhovor autorkou rubriky "Na kafe s amaje" a zde si můžete přečíst výsledek:
Adoptivní maminka čtyřleté holčičky. Blogerka. Možná i neplánovaně aktivistka v oblasti náhradní rodinné péče, která nezištně pomáhá ostatním adoptivním rodičům.


Rozhovor jsme vedly na dálku. I tak jsme si to ale užily. A doufáme, že si výsledek užijete i Vy. Nechte se tedy pozvat na další kafíčkování a ponořte se spolu s námi do rozhovoru o (náhradním) rodičovství, blogování a tak vůbec :slight_smile:



Život adoptivní maminky


Vaše cesta za miminkem byla dlouhá a v porovnání s mnoha jinými rodiči také komplikovaná. Je mateřství takové, jak jste si ho představovala, když jste čekala na zavolání „kouzelného telefonu“?


Pro mě je rodičovství krásné a taky strašně těžké. Když člověk čeká roky na miminko, dostane se do fáze, kdy stále řeší těhotenství, co nepřichází. Takže na představy o tom, jaké bude miminko nebo už třeba větší batolátko, vůbec nedojde.

Překvapilo mě, že mi opravdu strašně rychle začala fungovat mateřská intuice. Nejdřív jsem měla tendenci ji ignorovat. Nějak jsem nechápala, co že to je a hlavně jsem jí vůbec nevěřila. Pak taky ten děsnej strach o to, abychom den přežily bez úrazu. Šlo o období kolem 10 měsíců až zhruba do 2,5 let, které bylo strašně náročné.


Nečekala jsem, že rodičovství jde, jak bych to řekla, až na „dřeň“. Prostě že otvírá vlastní dětství a bolístky z něj.


A nakonec je pro mě mateřství nádherné a jsem za něj moc vděčná. Vím, že to zní jako klišé, ale fakt to tak vnitřně cítím.


Jak jste se cítila, když jste se dozvěděla, že na Vás čeká v kojeneckém ústavu miminko?


U nás bylo tzv. kouzelných telefonů víc, což bylo v mnoha ohledech náročnější. První kouzelný telefon mě zastihl doma na dovolené, když jsem se zrovna chystala odejít na vlak do Prahy - do xtého centra asistované reprodukce. A byl jen sondovací. „Dobrý den, chtěli bychom se zeptat, zda byste šli do toho, že bychom vám dali dítě třeba i rovnou z porodnice. Na dlouhodobou návštěvu.“

Důležité bylo, že v tomhle režimu nešlo ještě čerpat mateřskou. Takže zůstat doma s miminkem znamenalo řešit to dovolenou, neplaceným volnem apod. Ale hlavně až 6 týdnů po porodu biologická matka podepisuje platný souhlas s adopcí. Mohla si to tedy ještě rozmyslet a my jsme se vystavovali riziku, že bychom museli miminko vrátit.


Úřednice se nás ptala, jestli bychom do toho chtěli jít. Už v telefonu jsem byla nalomená, že jo. Psala jsem to tehdy holkám na Modrém koníkovi. Jedna z nich mi odepsala: „To už budeš brzo maminka“. Já tomu nevěřila.


Následně jsme to s manželem probrali a pak jsem úřednici volala, že do toho určitě chceme jít. Z úřednice až v tu chvíli vypadlo, že dítě je už na světě! To byl pro mě obrovský šok. Stále jsem si tak nějak myslela, že jde z jejich strany jen o doplňování spisu. Řekla mi, že jsme v úzkém výběru dvou potenciálních rodičovských párů.


Kdy přišel ten druhý kouzelný telefon? Jaký byl?


Dočkala jsem se ho dva dny poté. Stále jsem se tomu bála uvěřit, měla jsem nervy šíleně na pochodu. Nemohla jsem spát, jíst, nic.


Telefon zazvonil někdy po obědě. Úřednice mi řekla, že vybrali nás!


A to byla teprve síla. Jak popsat pocity? Tornádo? Vím, že se mi strašně klepaly ruce. Posluchala jsem v telefonu povídání informací ze spisu a nemohla tomu pořád uvěřit.


Už tenkrát pro mě bylo strašně těžké, že když mi o dceři řekli, nemohla jsem ji hned druhý den vidět. Do kojeneckého ústavu jsem mohla z dodnes pro mě absolutně nepochopitelných důvodů až o 5 dní později. Prosila jsem úřednici, ta se taky snažila intervenovat, ale nešlo to. Já jsem byla připravená prostě klidně hned ten den sednout do auta a jet. Aby malá už měla maminku!


Dodnes si to vyčítám jako své selhání, že jsem nebyla důraznější. Jenže v té chvíli se taky moc bojíte. Aby se úředníci nebo biologičtí rodiče z nějakého důvodu nerozmysleli. Prostě jste rádi, že vám to miminko dají.


Takže po tom telefonátu to bylo dlouhé. Člověk se bojí, klepe, těší a neví, na co přesně. Pamatuju se, že jsem volala nejdřív manželovi, pak mámě. Mezitím mi už volal tchán, který to věděl od manžela. Bylo to nádherné!


Jak vypadalo Vaše první setkání s dcerkou?


První setkání s malou tedy proběhlo o několik dní později. V kojeneckém ústavě nás nejdřív znovu seznámili se spisem a pak nás odvedli do takového minibytečku, kde jsem pak s malou týden byla a učila se o ni starat. Tam nám ji také přinesli.


Jaké to bylo? Přinesli takovou maličkou „houstičku“ , kterou jsme se báli oba dva pochovat. Tak nám ji teta položila na gauč, já si sedla z jedné strany, chlap z druhé. Maličká spala a bylo jí to fuk. My ji pozorovali, hladili po hlavičce a nemohli pochopit, že tohle je naše dcera. Pamatuju si, že jsem vnímala jen ji - nic jiného.


A jaká se mi zdála? Nejdřív to bylo prostě miminko, mateřská láska přišla asi do dvou dnů. Pamatuju se, že první den mi i vadilo, že malá brečí a já vůbec nevím, co s tím.


Pak se to tam ale nějak „propojilo“. Druhou noc jsem ji krmila a maličká se mi podívala do očí. Bylo to jakoby mi řekla: „Ty seš moje a já tvoje“. Začalo to fungovat. I ona se od toho dne úplně uvolnila.


Do té doby byla takový maličký nešťastný ztuhlý uzlíček, ale jak zjistila, že má mámu, bylo to hned vidět a poznat! Pro mě to od té chvíle byla ta nejkrásnější holčička na celým světě. Dodnes jí to často opakuju. Prostě od té doby jsme máma a dcera.


Jaké pak bylo Vaše šestinedělí?


(Smích.) Já odjížděla z kojeňáku v době, kdy byly malé 3 týdny. Díky tetám jsme už byly sehrané, co se týče péče. Navíc doma hodně pomáhala babička a manžel. Pro mě to po pobytu v kojeneckém ústavu, kde jsem to táhla sama, vlatně byla úleva.


Doma to zase bylo náročné jinak. Pro mě byl nejtěžší strach, jak to celé dopadne. Jestli si to biologická matka nerozmyslí. A pak taky to, že jsem na poslední týden pak musela do práce, protože mi zaměstnavatel odmítl dát dovolenou. Jo, fakt! Konečně jsem měla doma svoje roky vysněné, moc chtěné miminko a chlap si musel vzít týden dovolené a starat se. Ale zvládl to skvěle!


Ten týden byl pro mě očistec. Malá chtěla v noci mlíčko co tři hodiny. Já na ní v té době už byla navázaná, takže jsem zabírala už jen, když malá „mrněla“, a budila chlapa, aby šel krmit. Nebo jsem šla krmit já a po takové noci do práce. V práci jsem smutnila a těšila se domů. Ale byl to zajímavý zážitek, při kterém jsem si vyzkoušela, co si zažívají dnes a denně naši chlapi. Uvědomila jsem si, že i pro ně je to moc těžké. Odcházet od miminka, v noci pořádně nespat a pak v práci fungovat a navíc být jediný živitel rodiny. Ta odpovědnost. No velmi zajímavá zkušenost.


Nicméně, že bych v šestinedělí měla nějaké krize nebo tak něco, to ani ne. Maličká byla klidné miminko a já si to dost užívala.


Využila jste už nějakou podpůrnou službu nabízenou adoptivním rodičům?


Jasně, já sem tam „pečená vařená“ (smích). Ne teď vážně. O doprovázejících organizacích pro náhradní rodiče jsem se dozvěděla náhodou, když jsem dceři chtěla začít psát knihu života. Zjistila jsem, že zadarmo dělají na tohle téma přednášku. Takže jsem na ni s manželem šla a díky tomu jsme s touhle organizací uzavřeli dohodu a já mohla využívat všechny jejich služby. Je to špička ve svém oboru. A já ji můžu jen vřele dál doporučovat.


Dceři tehdy bylo asi půl roku. Dlouho jsem pak nic nepotřebovala, ale čím je dcerka starší, tím víc za tyhle služby děkuju. My sice díkybohu neřešíme žádné problémy týkající se citové deprivace nebo poruch attachmentu, protože dcera naštěstí v kojeneckém ústavu strávila fakt jen pár dní. Nicméně otázky týkající se identity už tu jsou, byly a budou.


Takže třeba v posledním roce jsem svou „klíčenku“ (klíčovou pracovnici, která je pro nás k dispozici) měla na drátě mockrát. Řešily jsme, co se může v hlavičce té čtyřleté slečny asi dít a jak tu a jinou situaci nejlépe uchopit. Jsem za to moc vděčná, protože třeba tohle jsou témata, o kterých si s normálními „smrtelníky“ prostě nepopovídáte.Otázky o biologických rodičích jsou prostě těžké téma, kde je při vysvětlování třeba říkat pravdu, ale zároveň s tím pracovat velmi citlivě. To je někdy moc těžké.


Byla jsem také na několika setkávacích klubech pro náhradní rodiče, což je taky aspoň pro mě strašně fajn. Člověk tam slyší zase o jiných osudech a vidí, co lidé řeší.


Organizace nám také nabídla, abychom s dcerou absolvovaly test attachmentu. Vyšel nám výborně a za to jsme moc rádi! Do budoucna bych chtěla využít ještě nějaké možnosti vzdělání, seminářů, které organizace nabízí.


Jak dcerku přijali prarodiče?


Dcera je prostě jejich milované vnouče. Bez rozdílů. Milujou ji stejně, jako by byla biologická vnučka.


Máte doma dvě fenky bígla. Jak zvládly příchod miminka?


Psí holky byly z miminka překvapené. Nechápaly, co to v tom kočárku schováváme. Jakmile to šlo, vzala jsem ten maličkej uzlíček, sedla si s ní na schody a nechala psí holky, aby si maličkou prohlédly a očuchaly. Bylo krásně vidět, jak cítí že „tomu“ nesmí za žádnou cenu nic udělat. Jak byly opatrné.



Od té doby starší fenka hlídala dceru v kočárku a štěkala na každého, kdo šel kolem. Prostě ji přijaly jako nejmladšího člena smečky.


Jaký s ní teď mají vztah?


Krásný! Kradou jí jídlo už od nejútlejšího věku a nechají si od ní skoro všechno líbit. Když byla batolátko, tak je zlobila trošku víc. Ne že bych jí nechávala, ale občas, člověk taky neuhlídá vše. Přesto se po ní nikdy neohnaly, nezavrčely. Myslím, že to dceři a i jim hodně dalo. Dneska je to už jejich „malá panička“, kterou docela poslouchají. Když se jim chce (smích).


Na svém blogu píšete, že vnímáte rodičovství „velmi intenzivně jako obrovskou výzvu a cestu za poznáním dcery, sama sebe, ale také světa kolem nás“. Co jste o sobě zjistila?


(Smích.) Že jsem žila ve spoustě zbytečných stereotypů a o spoustě věcí vůbec nepřemýšlela. Taky že musím a chci vyléčit všechny bolístky z dětství. Takže hodně pracuju na sobě. Dělám to pro sebe i pro dceru.


Jak adopce ovlivnila Váš vztah s partnerem?


Když jste najednou tři, je to vždycky pecka. Taky jsme to nejdřív ladili, komunikovali. Někdy hůř a někdy líp, ale určitě to náš vztah posílilo. Ono taky jsme měli za sebou několik let snahy o miminko, kdy to někdy bylo moc těžké zase jinak. Předtím pětiletý vztah na dálku. Problémů jsme už překonali dost.


S dcerkou praktikujete kontaktní rodičovství. Jak jste se k němu dostala?


Já nikdy neplánovala, že budu šátkovat nebo mít dítě v posteli. Tety v kojeneckém ústavu mi říkaly, ať si malou do postele nikdy neberu, abych ji nezalehla. Já jim bohužel věřila. Škoda, protože mohlo být naše navazování mnohem komfortnější. Prostě mi kontaktní rodičovství pomalu, ale jistě začalo dávat smysl. S tím, jak jsem se učila vnímat a poslouchat potřeby malé.


Doporučila byste ho i dalším adoptivním rodičům?


Ano, určitě bych kontaktní rodičovství doporučila každé adoptivní mamince. Ale nenutila bych jí ho. Vnímám to tak, že adoptované děti, které jsou do života s mínusem nechtěnosti, traumatem odmítnutí po porodu a pobytem v kojeneckém ústavu, se mohou hodně „vyléčit“ právě pomocí kontaktního rodičovství.


Třeba já jsem malou dlouho krmila sice flaškou, ale na holé hrudi. Vím, nebylo to kojení, ale dítě cítí vaši vůni, slyší vaše srdce. Blíž už dítěti být nemůžete.


Na blogu se také „přiznáváte“ k Nevýchově. Jaké byly Vaše počátky? Šlo Vám uzavírat dohody na první dobrou? Jak Vám to jde dnes?


My jsme s nevýchovou začaly docela brzo. I když já budu asi nějaký kříženec mezi Nevýchovou a Respektovat a být respektován. Ono mi to vnitřně logicky navazuje na kontaktní rodičovství.


Někdy nám to jde líp a někdy hůř, ale dalo by se říct, že u nás je Nevýchova docela úspěšná. Určitě nejedeme v režimu odměn a trestů. Ani ničeho, co by se k tomu blížilo. Prostě se domlouváme: „Maminko, a co bys říkala na tuhle variantu?“


Momentálně čekáte na druhé adoptivní dítko. Je něco nového? A jak se na sourozence těší dcerka?


Nového nic, telefon nezvoní a nezvoní. Dcera by sourozence chtěla, ale je to stále ve snovém oparu. Kdy a jestli vůbec přijde.



Pomoc blogem


Jak vnímáte náhradní rodinnou péči v ČR? Kde jsou podle Vás její nejsilnější a nejslabší místa?


Když se biologický rodič nemůže o dítě postarat, a já ho nesoudím, je podle mě největší průšvih, když je dítě umístěno do kojeneckého ústavu a tam čeká. Už takhle zraněné dítě pobyt v ústavu znovu zraní a to je podle mě úplně zbytečné. To by se prostě dít nemělo.


Pak vnímám jako velký problém to, když už se takhle zraněné dítě dostane do adoptivní rodiny a jeho noví náhradní rodiče nemají přístup ke službám doprovázejících organizací, jako je to u pěstounů. Dost často pak třeba chování dítěte vůbec nerozumí. Nemůžou tedy dítěti efektivně pomoct.


Status přechodného pěstouna naopak vnímám pozitivně. Kdyby tenkrát dcera těch prvních 14 dní svého života strávila u takové tety pěstounky, mám dodnes klidnější spaní. Ale tenhle „kočkopes“, co tu vznikl, kdy některé děti jdou k přechodným pěstounům a jiné do kojeneckého ústavu prostě není v pořádku.


Největší slabinou v celém tom procesu je podle mě rozhodování soudů. Děti čekají v kojeneckém ústavu, nebo u přechodných pěstounů, strašně dlouho. Můžou za to zákony a „rychlost“ soudů.


Co Vás vedlo k tomu, že jste začala psát o náhradní rodinné péči blog?


Můj první článek vznikl dávno před narozením dcery. Asi mě k tomu vedla potřeba srovnat si v hlavě témata kolem neplodnosti, adopce atd. Loni po druhé přípravě jsem zjistila, že témat, které si potřebuju v hlavě vyřešit, je dost a začala jsem víc psát.


Nejdřív na jiném webu pro rodiče, ale tam jsem to rychle vzdala. Nesnesla jsem velkou kritiku mých článků. Pak jsem si psala do šuplíčku a kamarádka mě přesvědčovala, ať si udělám blog. Já pořád váhala, bála jsem se, že mi lidé v otevřeném prostoru internetu budou psát hnusné komentáře.


A pak jsem pomaličku, opatrně začala psát na Modrém koníkovi. Vytahovala jsem jeden článek za druhým ze šuplíku, kde jsem je měla schované. A reakce byly dobré. To mě trošku povzbudilo, ale k blogu to ještě chvíli trvalo. Vlastně jsem ani neměla s blogem žádný cíl, mělo to být místo, kam budu moct dávat svoje myšlenky, postřehy o náhradní rodinné péči, adopci, neplodnosti. To, že dnes píšu spíše příběhy jiných, je už věc vývoje událostí (smích).


Vyhledáváte zajímavé příběhy, nebo si Vás vyhledají samy?


Zajímavé příběhy jsou všude kolem nás, stačí se jen rozhlédnout. Ne, vážně. Většinou si zatím příběhy hledám sama, ale je to pro mě snadné. Dost často jsou to maminky, které reagují na moje články, v nichž se třeba najdou, nebo je jim téma blízké. Takže je pak oslovím a když jim nabídnu anonymitu, tak málokterá odmítne. Všem maminkám za to moc děkuji!



Už se mi také stalo, že ke mě náměty na článek přijdou „samy“. A za to jsem taky moc vděčná.


Který příběh se Vám nejvíc zaryl pod kůži?


To se asi úplně říct nedá. Z každého mě mrazilo. Někde víc, někde míň. Každý má svou sílu, své téma. Ale fascinují mě a upřímně děsí maličké detaily, které se v mnoha příbězích opakují. Někdy se do článku ani nedostanou. Jedná se o detaily, které maminky uvádí jako následky péče o jejich děti v kojeneckých ústavech.


Maminky z celé republiky, různě starých dětí, z různých ústavních zařízení a stále stejné detaily. Například do krve opruzená prdelka miminka, ekzém kolem úst miminka od toho, že mu nikdo dostatečně neotíral pusinku a podobně.


To jsou věci, které mě přesvědčují o tom, že ústavní péče se v konečném důsledku nikde moc neliší a všechny děti velmi zraňuje.


I z komentářů čtenářů je patrné, že ostatním náhradním rodičům, ale i těm, kteří teprve o osvojení či pěstounství přemýšlejí, Vaše články moc pomáhají. Obracejí se na Vás s dotazy či třeba zpětnou vazbou i přímo?


Jak jsem se bála negativních i vulgárních komentářů, dlouho mi na blog nikdo nic nepsal (smích). Být bez zpětné vazby také nebylo nic moc. Dnes už mi maminky píšou do emailu, na Facebook nebo do komentů na blogu.


Je nějaké téma, které se v reakcích objevuje častěji?


Nejčastější je, že se adoptivní maminky najdou v některém z článků. Projevy jejich dětí odpovídají problémům, které v článku zmiňuji. Chtějí se poradit, kde by mohly pro sebe a své děti najít odbornou pomoc ve svém okolí.


I proto jsme s kamarádkou na blogu vytvořily seznam organizací v celé ČR, kam se můžete obrátit jako adoptivní rodič. Takových organizací je jen hrstka. Takže s hledáním vhodné pomoci pomáhám docela často a ráda (smích).


Máte nějaký tip, jednu konkrétní věc, kterou byste poradila náhradním maminkám, aby si usnadnily život?


Jasně. Už jako žadatelka o adopci bych vyhledala dobrou doprovázející organizaci, kde bych se nechala během procesu schvalování a čekání na kouzelný telefon dovzdělávat a chodila na jejich setkávací kluby.


Byla bych pak na náhradní rodičovství mnohem lépe připravená. Děti, které jdou do náhradní rodiny jsou jiné. Prostě to tak je. Mají za sebou svou minulost nechtěného dítěte. Pokud se k tomu přibalí ještě nějaký ten měsíc pobytu v kojeneckém ústavu, o to hůř. A my jako mámy takových dětí je musíme ještě v tomhle směru vyléčit.


Když se pak člověk setkává s náhradními rodinami a vidí, jaké děti jdou do náhradní rodinné péče, pak třeba nebude trvat na tom, že chce malé, bílé, zdravé dítě do roka a čekat na něj roky, ale otevře své srdce reálným dětem. V kojeneckém ústavu, nebo u přechodných pěstounů je spousta bezvadných dětí, které nutně potřebují rodinu a nejsou pro ně rodiče.

Aneta Majerčíková, autorka článku, vede internetové stránky Šestinedělky, jejichž cílem je pomoci (na)stávajícím maminkám prožít klidnější a spokojenější dobu poporodní.

Komentáře

Celkem 1 komentář

  • Renata 08.03.2017 v 19:29 Skvělý rozhovor! Jsem moc ráda, že jsem Váš blog objevila. Moc ráda čtu Vaše příspěvky a sdílené články, na které bych často nepadla nebýt blogu. Díky


  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?