Adopce do nahaŹivotní postřehy z oblasti náhradní rodinné péče

Kruh se uzavřel

Publikováno 02.12.2017 v 07:05 v kategorii Vyrůstal jsem v náhradní rodině, přečteno: 3305x

„Byl to nejkrásnější, nejhorší, nejtěžší a nejsmutnější den v mém životě. Nejkrásnější protože jsem ji porodila. Nejtěžší protože sem musela sama zvládnout porod. A nejsmutnější den, protože jsem ji musela dát pryč. Nejtěžší je dívat se na to, jak se dvířka babyboxu zavírají. Naštěstí se hned ozval signál a v okně se rozsvítilo světlo…"


Mnohokrát jsem se u různých lidí setkala s názorem, že nedokážou pochopit ženu, která je schopna dát dítě k adopci. Vlastně ji otevřeně odsuzovali. Proč? Nedovedli si představit situaci, nebo stav, do kterého by museli dojít, aby nad podobným rozhodnutím jen zauvažovali.


Já vidím za takovým životním rozhodnutím mnohem víc. Vidím životní cestu, nelehkou a klikatou, která takovou ženu do tohoto bodu dovedla. Vidím také dítě, které dostane šanci na nový život v milující náhradní rodině.


Jak tato cesta vypadá? Co ženu dovede k tomuto rozhodnutí? A jak s tím rozhodnutím dál žít?

Nedávno jsem na všechny tyto otázky dostala odpověď. Děkuji za tuto otevřenou, smutnou, ale svým způsobem velmi silnou zpověď…


Moje maminka


Před lety jsem se narodila jedné mamince, která byla ve velmi obtížné životní situaci a nemohla si mě proto nechat. V té době byla totiž sama, bez partnera pečovala o dvě malé děti z toho jedno mentálně postižené. Několik měsíců před porodem se proto rozhodla kontaktovat sociální pracovnice, kterým o svém úmyslu dát mě k adopci řekla. Ty k ní byly velmi vstřícné a podaly jí všechny dostupné informace.


Bohužel v den porodu bylo vše jinak. Celé oddělení v porodnici bylo na mou maminku velmi nepříjemné, lékaři i sestry ji odsuzovali a vůbec nechápali její těžké rozhodnutí. Naopak přemlouvali jí, ať to nedělá, že ještě jedno dítě určitě uživí. Byla také terčem urážek ze strany ošetřujícího personálu, nikdo se jí nezastal…


Proto co nejdříve po porodu podepsala revers a odešla, nemohla tam vydržet už ani minutu.

Věřila, že jsem šla ihned z porodnice do adoptivní rodiny, ale nebylo to tak. První tři měsíce svého života jsem strávila v kojeneckém ústavu.


Jak tohle všechno vím? V dospělosti jsem ji vyhledala, ptala se a dostala odpovědi.


Do rodiny?


Co mi kojenecký ústav vzal? Emoce! Po materiální stránce jsem se snad v ústavu měla dobře, ale po té emoční? Byla jsem tam pouhé tři měsíce, ale udělalo to se mnou mnoho. Když mě adoptivní rodiče dali do postýlky, tak jsem vůbec neplakala. Neplakala jsem nikdy, ani když jsem měla hlad. Prostě jsem tam jen tak ležela a čekala, až se o mě někdo postará.



Nebyl mi příjemný lidský kontakt – tulení, objímání nebo později společné spaní s rodiči. Nejraději jsem usínala sama v postýlce. Také co se týká vývoje jsem na tom byla o dost pozadu než jiné děti v mém věku. Chodit jsem začala až v roce a půl.


Dětství


Moji adoptivní rodiče na dítě čekali celých deset let, proto se rozhodli pro adopci. Když jim zazvonil kouzelný telefon, byli štěstím bez sebe, už vůbec nedoufali, že někdy zazvoní. Tím, že na dítě čekali velmi dlouho, naučili žít sami bez dětí. Budovali kariéru, pěstovali koníčky, a myslím, že v konečném důsledku si ten život, tak jak byl, užívali a byli spokojení. Když jsem pak přišla z čista jasna já, byla to pro ně velká změna. A pro moji adoptivní maminku také velmi těžká.


Z vyprávění vím, že když si mě rodiče přivezli z ústavu, tak se o mě snažila moje adoptivní maminka starat sama (jen s pomocí táty) a nechtěla mě nikomu půjčovat třeba babičkám na hlídání. Tvrdila, že v ústavu jsem si už prošla tolika různýma rukama, že teď chce, abych měla pocit, že jsem jen jejich. Opravdu jsem se na svou adoptivní maminku velmi navázala a nechtěla jsem nikde být bez ní sama.


Jenže maminka se asi přecenila, postupně tak jak jsem rostla, musela několikrát do nemocnice, kde jí byla naordinována antidepresiva. Na kterých se postupem času bohužel stala závislou. Takže pokud je nebrala, byla velmi nepříjemná, co víc i agresivní.


Pamatuju se, že jsem mnohokrát dostala výprask za úplnou hloupost. Třeba za zapomenutý penál ve škole.

Rodiče mi o tom, že jsem adoptovaná, řekli jako maličké ani si přesně nepamatuju, kdy to bylo. Mluvili jsme o tom několikrát. Nicméně nějaká další práce s mým příběhem – důvody, proč jsem vyrůstala v náhradní rodině už mi velmi chyběla.


Co mi vadilo asi nejvíc, byly výčitky rodičů ve chvílích, kdy jsem se nechovala dle jejich představ. Vyčítali mi, že tuhle a tamtu špatnou vlastnost mám určitě po své biologické matce. Přitom jsem byla, alespoň dle mých pocitů, úplně normální dítě, které prostě občas udělá něco, co se rodičům nelíbí.


Dospívání a puberta


Na základní škole se mnou žádné velké nebyly. Měla jsem průměrné známky, pár kamarádek, nic zajímavého. Bohužel doma to bublalo. Výchova rodičů pro mě byla někdy velmi bolavá – stále mě do něčeho nutili, přikazovali, zakazovali a tlačili. To mi opravdu moc vadilo.


S nástupem puberty jsem pak začala být velmi temperamentní a divoká. Vnímám to jako reakci na ten velký tlak, tu nesvobodu, kterou jsem doma cítila. Utíkala jsem za školu, lhala a stýkala se s podivnými existencemi. Tam to naštěstí končilo, nikdy jsem neklesla až na úplné na dno, kdy bych brala drogy nebo něco podobného.


V té době jsem se s rodiči hodně odcizila a začala hledat samu sebe, své kořeny – svou biologickou matku. Což se mi nakonec díky internetu opravdu podařilo. Nikdy jsme se sice nepotkaly osobně, ale dostala jsem odpovědi na všechny vyřčené otázky. Pochopila jsem, proč jsem se dostala do adopce, proč jsem nemohla zůstat u ní, vše a také to, že to pro ni bylo velmi těžké.


Rodiče v té době se mnou chodili do krizového centra a snažili se situaci řešit. V centru to bylo moc fajn, byl tam mladý psycholog, který se mi snažilo opravdu pomoct. Chodila jsem tam moc ráda. Ale jestli nám opravdu pomohli? Možná už to ani nebylo možné, naše rodina v té době už byla asi v moc velkém rozpadu.


Moje adoptivní maminka nás s tátou nakonec opustila. O několik měsíců později jsem utekla z domu i já.


Na vlastních nohou


Svou adoptivní rodinu, nebo alespoň to co z ní zbylo, jsem opustila v osmnácti letech. Střední školu jsem přerušila, abych mohla začít pracovat. Nastěhovala jsem se k mému tehdejšímu příteli, do kterého jsem byla velmi zamilovaná a věřila, že všechno bude fajn.


Po pár měsících jsem otěhotněla a narodila se nám krásná holčička. Dcera nebyla úplně plánovaná, ale moc jsme se na ni těšili. Naše rodinné štěstí bohužel netrvalo dlouho. Přítel po příchodu malé nezvládl nápor povinností a odpovědnosti za takové maličké stvoření a rozhodl se od nás odejít. To byla velká rána. Na výchově se následně bohužel už nechtěl nijak, a to ani finančně, podílet.


Rok jsme žily s dcerou úplně samy. Pak jsem potkala jeho. Moc jsem se do svého nového přítele zamilovala, proto jsem na to, že je zadlužený a závislý na drogách, přišla příliš pozdě. V době, kdy už jsme spolu bydleli, a kdy začal být agresivní. Mlátil nejen mě, ale také mou dceru. A to jsem nemohla dopustit.


Kruh se uzavírá


Utekla jsem od něj i s dcerou a našla si prozatímní bydlení u kamarádky. Mně i dceři tam bylo dobře až do doby, než jsem zjistila, že jsem těhotná. Přišla jsem na to docela náhodou, neměla jsem totiž žádné příznaky. Podle svých výpočtů jsem byla v pátém měsíci. Vůbec jsem nevěděla co dělat.


Věděla jsem, že se o to dítě nedokážu postarat. Teď určitě ne. Měla jsem bydlení jen na dobu určitou a neměla peníze. Když jsem svému bývalému příteli řekla, že čekám jeho dítě, nevěřil mi. Tvrdil, že dítě určitě není jeho. Ale co hůř, začal mi vyhrožovat, že jestli dítě nedám pryč, zavolá na sociálku a zařídí, aby mi odebrali obě děti.


Celou zbývající dobu těhotenství jsem byla ve velkém stresu a strachu. Mnohokrát mi v noci volal, že čeká před mými dveřmi a psal výhružné zprávy. Plakala jsem strachem z toho, co bude.


Nakonec jsem se rozhodla, že mi nezbývá nic jiného než dát miminko pryč. Zbylé měsíce jsem tak těhotenství tajila před okolím. K lékaři jsem také nechodila. Den před porodem jsem se v duchu s miminkem rozloučila a řekla mu, že na něj někde čeká jeho budoucí maminka.Byla jsem si jistá, že miminko čeká na správný čas, kdy se má narodit, protože jsem přenášela už dva týdny.


O den později jsem doma úplně sama porodila úžasnou vlasatou holčičku. Celou dobu jsem plakala, držela ji v náručí a vysvětlovala jí, proč u mě nemůže zůstat. Tak moc to bolelo, a ještě bolet bude. Byla tak nádherná a dokonalá. Nechtěla jsem ji jen tak odložit, chtěla jsem ji mít chvíli u sebe, i když jsem věděla, že to pak pro mě bude o mnoho těžší, než kdybych ji dala pryč hned. Na ten den nikdy nezapomenu, nezapomenu na ni.


Tak moc ji miluju. Udělala jsem to z lásky k ní. Zlomilo mi to srdce.


Byl to nejkrásnější, nejhorší, nejtěžší a nejsmutnější den v mém životě. Nejkrásnější protože jsem ji porodila. Nejtěžší protože sem musela sama zvládnout porod. A nejsmutnější den, protožej sem ji musela dát pryč. Nejtěžší je dívat se na to, jak se dvířka babyboxu zavírají. Naštěstí se hned ozval signál a v okně se rozsvítilo světlo…

Komentáře

Celkem 5 komentářů

  • Lenka 02.12.2017 v 21:22 Ano, je to silný příběh - ten váš a oceňuji, že jste se s ním svěřila a věřím, že to bylo z lásky a přeji vám jen to dobré v dalším životě...Opatrujte se, myslím na vás, Lenka


  • Lenka K. 02.12.2017 v 23:22 Brečím tu nad tím osudem, mám 3.měsíční holčičku a ta situace.... Dotýká se mne i když je mému stavu na hony vzdálená. Nedokážu si to představit, a svírá se mi srdce. Jak jste musela být silná v tom okamžiku, abyste tento krok učinila. A ještě silná budete muset být!!


  • Týna 04.12.2017 v 15:25 Brečím tu jako želva. Otec mého třetího syna se nás zřekl, když se dozvěděl že jsem těhotná. Naštěstí ne přišla záchrana v podobě bývalého manžela, malého miluje jako vlastního a znovu jsme spolu celá rodina. Jste silná a nesobecká láska je vzácná. Přeji vám i vaší holčičce ve světě jen dobré... život někdy dělá kotrmelce.


  • Dana 07.12.2017 v 22:26 Obdivuji vaší sílu, že jste dokázala vadí holčičce zajistit lepší život. Máme v pěstounské péči holčičku, kterou si její maminka také nemohla nechat, proto se jí zřekla hned v porodnici. Bohužel systém selhal a malá byla do roka v ústavu, odkud jsme si jí vzali. Velmi jí milujeme, je to naše princezna a její zraněná dušička se pomalu uzdravuje. Jsme s manželem vděční mamince, která jí pro nás porodila. Já věřím, že i vaše děvčátko si najde tu svou nejlepší rodinu.


  • Ludmila 07.12.2017 v 23:01 Mám úctu před maminkami, které dokázaly dát svoje děťátko do babyboxu. Tím mu daly šanci a dokázaly svoji zodpovědnost a hlavně lásku.


  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?