Adopce do nahaŹivotní postřehy z oblasti náhradní rodinné péče

Náš osvojitelský komplikovaný porod

Publikováno 01.03.2018 v 12:58 v kategorii Změna pečující osoby, přečteno: 659x

„V duchu jsem si představovala, jaké to pro dítě bude, až ho „vyrveme“ z jeho současného světa, od její, pro ni, maminky (byla u pěstounky od narození). Také jsem se v duchu vrátila do doby, kdy našemu synovi byly 2 roky, a pokusila si představit, jak by to prožíval on. No, připadala jsem si trochu jako zločinec.“
Dnešní příběh není z mé dílny. Zpracovala a zaslala mi ho adoptivní maminka příběhu, za což jí velmi děkuji!



Stát se náhradními rodiči pro nás byla předem plánovaná několikaletá cesta. Nejprve jsme se po více než desetiletém soužití vzali. Potom jsme se pustili do rekonstrukce našeho domku. Dál jsme spolu podrobně probírali konkrétní témata spojená s náhradní péčí. Po tom všem jsme se odvážili oslovit náš OSPOD. Po úvodním rozhovoru s pracovnicí úřadu jsme s plánem stát se náhradními rodiči seznámili našeho devítiletého syna.


A pak už se to celé začalo „rozhýbávat“. Termíny návštěv na OSPOD, domluvené měsíce dopředu, se nám zdály neskutečně vzdálené. Nervy před posuzováním na Krajském úřadě byly větší než před státnicemi. Kdo to má za sebou, dobře ví, o čem píši…


Celou tu dobu tady s námi byl blog adopce-donaha. Pomohl nám usnadnit všechna ta nekonečná čekání.

Když jsme si šli pro „verdikt“ – tedy, že jsme obstáli a budeme zařazeni do evidence, dozvěděli jsme se nepříjemnou zprávu – pravděpodobná čekací doba se o polovinu prodloužila . To byl srpen a já si smutně říkala, že můj vnitřní pocit, že „kouzelný telefon“ zazvoní v únoru, byl mylný.


V září nám dorazilo oficiální oznámení o zařazení a my se připravili na další dlooouhé čekání. Rozhodli jsme se, že si to budeme alespoň užívat. Rozplánovali jsme si léto do jedné velké prázdninové jízdy.


Přišel únor a, věřte nevěřte, telefon zazvonil. Dozvěděli jsme se, že na nás čeká téměř dvouletá zdravá holčička! Hned následující den jsme se vydali na Krajský úřad zjistit o našem děťátku další informace. Když jsme s manželem viděli první fotky, bylo jasné, že děvčátko je už jen svým vzhledem opravdu naše. Kromě poměrně vysokého věku holčičky byla ještě trošku překážkou vzdálenost – její pěstounka žila přes 200 km od nás.




V duchu jsem si představovala, jaké to pro dítě bude, až ho „vyrveme“ z jeho současného světa, od její, pro ni, maminky (byla u pěstounky od narození). Také jsem se v duchu vrátila do doby, kdy našemu synovi byly 2 roky, a pokusila si představit, jak by to prožíval on. No, připadala jsem si trochu jako zločinec. Nakonec jsem si řekla, že v tom nebudeme sami, že pěstounka má jistě zkušenosti a stejně tak pracovnice její doprovázející organizace. Že to prostě zvládneme.


Hned při cestě z Krajského úřadu jsme dle pokynů zkontaktovali doprovodku pěstounky a domluvili termín setkání na další týden. Když jsme holčičku poprvé uviděli, měla jsem stejné pocity, jako již uvedla jedna náhradní maminka zde na blogu: Je to krásná milá holčička nějaké cizí paní. A hned vzápětí: Opravdu chci tomu děvčátku obrátit život naruby? Vnitřně jsem měla velmi smíšené pocity.


Jak jsme se postupně s dívkou seznamovali v průběhu dalších setkání, naše vztahy se prohlubovaly. Navzdory velké vzdálenosti jsme dojížděli za holčičkou velmi často bez ohledu na to, že jsme ještě ani neměli termín soudu. Pěstounka i její doprovodka na takovéto intenzitě návštěv trvaly.


Po několika týdnech (zrovna jsme trávili v blízkosti pěstounů víkend i s naším synem) nám pracovnice doprovázející organizace pěstounky sdělila, že naše návštěvy jsou nedostačující. Odvětila jsem jí, že jezdíme tak často, jak to jde. Že také máme své pracovní povinnosti a syn pochopitelně školu. Na to mi řekla, že ji to nezajímá, že na zintenzivnění kontaktů trvá. A to vždy za přítomnosti všech tří členů naší rodiny. Zároveň, přestože již byl určený termín soudu, nám sdělila, že předávání potrvá ještě minimálně několik měsíců.




Výhled několikaměsíčního velmi intenzivního dojíždění na tuto vzdálenost nás naprosto zlomil. S ohledem na zaměstnání (dovolená nám ubývala velmi rychle), na našeho syna (při docházce do školy byly dlouhodobě pravidelné cesty s návraty kolem půlnoci ve všední dny vyloučeny) i na další rodinné závazky, jsem začala zvažovat odstoupení od celého seznamování. Říkala jsem si, radši to přerušit včas, dokud nejsme s holčičkou tak pevně svázaní, dokud máme ještě síly, zdroje, zaměstnání a naše rodina to stále jakžtakž zvládá…


Při pochmurné cestě domů se mi vybavila slova báječného přechodného pěstouna, s kterým jsme byli v kontaktu při naší „přípravce“. Tenkrát nám řekl, abychom se nebáli si na přechodné pěstouny stěžovat, pokud se nám bude zdát něco v nepořádku. Tehdy mě to trošku zarazilo – přechodný pěstoun nám říká, ať si klidně stěžujeme na přechodné pěstouny? Ale také díky tomuto jsem si jeho doporučení zapamatovala. Oslovili jsme tedy náš krajský OSPOD s tím, že se nám zdá přístup pěstounky a její doprovodky nestandardní a dohodli si schůzku.


Na Kraji nás ujistili, že přístup pěstounky a doprovodky opravdu neodpovídá běžnému jednání, vyjádřili nám podporu a aktivně se zapojili do procesu předávání, stanovili pevný rozpis návštěv atd. Doporučili nám také zkontaktovat organizaci doprovázející osvojitele. V té době se však bohužel žádná doprovázející organizace působící v našem kraji osvojiteli nezabývala. Oslovili jsme tedy organizaci působící v sousedním kraji, kde nám nabídli alespoň vzdálenou podporu a konzultace. Později se doprovázením osvojitelů začala zabývat organizace s celorepublikovou působností, se kterou spolupracujeme dosud.


Situace se opět vyostřila s blížícím se nabytím právní moci rozsudku o svěření dívky do naší péče a konečného předání. To jsme nakonec zvládli s intenzivní asistencí krajského a fyzickou přítomností okresního OSPOD.


Od pěstounky jsme se o holčičce moc nedozvěděli. A pokud nějaké informace byly, často neodpovídaly našim zkušenostem s holčičkou. Pěstounka např. tvrdila, že dítě nesnáší cestování autem. Od začátku však holčička jízdu milovala, naopak dělala „scény“, když se kolem známého auta jenom prošlo a nenastoupilo se. Takových zkreslených informací bylo víc. V průběhu seznamování jsme téměř nedostali příležitost zažít si s holčičkou běžné situace v jejím dosavadním domově. Vždy se jednalo o velmi strojené, jakoby uměle naaranžované chvilky. Setkávání tak byla pro všechny zúčastněné strany dost nepříjemná. Ze všech sil jsme se s manželem snažili, aby to nepříznivě neovlivnilo vztah holčičky k nám. Také jsme se nedozvěděli (i když jsme se opakovaně dotazovali) žádné její oblíbené jídlo, žádnou písničku či říkanku, na kterou byla zvyklá. Při předání jsme nedostali žádné její oblíbené oblečení, třeba alespoň pyžamko na první noci by bylo báječné.


A pak nastaly další bolestné týdny. Období nervového vypětí, psychické i fyzické únavy (vyčerpané volno v zaměstnání jsme si v průběhu seznamování napracovávali na úkor odpočinku, pobytu s rodinou) si začalo, jak jsem se obávala, vybírat svou daň. Místo abychom plni sil a optimismu holčičku citlivě seznamovali s životem v naší rodině, byli jsme často podráždění a vyčerpaní. Původní plán, že si manžel vezme na první týden společného soužití dovolenou, abychom si na sebe všichni zvykli, vzal za své při vyčerpání veškeré dovolené na cesty k pěstounům. Byly to krušné dva měsíce, ale situace se začala uklidňovat. Danuška si na nás překvapivě rychle zvykla a doma se už po pár dnech chovala „jako doma“. Dokonce začala trošku mluvit a ostýchat se před cizími lidmi (zkraje si každého cizího „kupovala“ – brala neznámé lidi za ruku, navazovala s nimi dlouhý oční kontakt a vyzývavě se na ně smála). Prostě jsme začínali být rodina.




Přesně v té době, kdy si už vše začalo krásně „sedat“, se nám ozvali z Krajského úřadu. Pěstounka spolu s pracovnicí její doprovázející organizace podaly stížnost na postup „našeho“ úřadu při předávání holčičky a zároveň na naše zařazení do evidence náhradních rodičů. Dle pěstounky i doprovodky jsme byli naprosto nevhodní náhradní rodiče. Přestože při přešetření všech detailů stížnosti nás OSPOD ujistil, že jsme byli a stále jsme vhodní stát se Danušce náhradními rodiči, s naší nově nabytou pohodou to dost zamávalo.


A tehdy bylo fajn, že se máme na koho obrátit – na naši doprovázející organizaci. Náš příběh nemá dobrý konec. Ale ani špatný. Celé to náročné období bylo teprve začátkem naší společné, sice nesnadné, avšak nádherné rodinné cesty. Naše sžívání teď plyne klidně a přirozeně a všichni čtyři si to užíváme.


Velmi si vážím činnosti přechodných pěstounů. Vždyť to jsou oni, kdo se starají o naše děti předtím, než to můžeme dělat my. Jen k nim mám jeden vzkaz. Nesuďte nás, prosím, podle toho, jak se před vámi chováme. Můžeme Vám připadat neschopní, nezodpovědní a dětinští. Ale je to prostě jen proto, že chceme udělat ten nejlepší dojem na naše děti, ne na vás. Předávání vůbec není o tom, abyste si nás, budoucí náhradní rodiče, vy pěstouni, proklepli a otestovali, co všechno jsme schopni pro dítě podstoupit. Naše předpoklady stát se dobrými náhradními rodiči už poměrně dopodrobna posoudili jiní, povolanější. Během předávání se prostě nemůžeme po všech stránkách „vyšťavit“, chceme, aby dítě přišlo do plně fungující, silné a pozitivně naladěné rodiny. Na to si potřebujeme nechat dostatek sil.


A náhradním rodičům přebírajícím si děti z přechodné pěstounské péče bych také něco ráda sdělila. Pokud se vám cokoliv nezdá v průběhu předávání, neváhejte kontaktovat kohokoliv kompetentního – váš OSPOD, doprovázející organizaci. Hlavně v tom nebuďte sami! Nenechte se připravit o stále pozitivní pohled do budoucna. Pro přechodné pěstouny je předávání dítěte často bolestivá záležitost, zejména pokud se jednalo o „jejich první“ dítě nebo ho měli v péči delší dobu. S tím si však musí lámat hlavu doprovázející organizace pěstounů, ne vy. Vy si užívejte se svým dítětem a nedejte se.


Přes to všechno, co jsme si během předávání zažili, jsem moc ráda, že dcera své první dva roky života nestrávila sama v ústavu, ale v individuální péči. Jsem si vědoma toho, jak moc by ji ty dva roky v kojeneckém ústavu poznamenaly. Takhle k nám do rodiny přišla holčička bez jakých-koli projevů citové deprivace nebo abnormalit v psychosomatickém vývoji. Holčička, která měla první dva roky svého člověka a pouto, které se naučila vytvářet si během krátké doby, přenesla na nás. Dnes jsme my její rodina a to je hrozně moc.

Komentáře

Celkem 0 komentářů

  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?