Adopce do nahaŹivotní postřehy z oblasti náhradní rodinné péče

Nečekané setkání

Publikováno 14.04.2017 v 15:18 v kategorii Přímá adopce, přečteno: 2133x

„První pocit, když jsem uviděla biologickou matku našeho miminka, byl strach. Strach, že si přišla pro naše dítě! Já nevěděla, proč k tomu soudu přišla, jen jsem věděla, že do té doby nepodepsala souhlas s adopcí.“
Za dnešní příběh děkuji adoptivní mamince, která si svého dlouho očekávaného syna přivezla jako desetidenní miminko přímo z nemocnice. Dnes je totiž možné přijmout do rodiny miminko ihned do porodu – jedná se o tzv. přímou adopci. Biologičtí rodiče totiž dávají souhlas s osvojením konkrétními vybranými žadateli. Jaká úskalí a výhody to přináší, Vám myslím velmi hezky přiblíží následující příběh…


Náš příběh začal celkem klasicky, a to velkou touhou po dítěti. Podání žádosti o adopci předcházelo několik marných let snažení o početí vlastního dítě včetně různých metod asistované reprodukce. Bohužel vše bez úspěchu. Jen možná trochu naopak než to bývá u jiných párů. Adopci jsem se nejdříve bránila já, manžel jí byl nakloněn hned od začátku.


Strach z adopce jsem neměla, na rozšiřování vlastních genů mi nikdy nijak moc nezáleželo. Co pro mě ale bylo velmi těžké a s čím jsem se musela nejdříve smířit, byla velká touha prožít si těhotenství, opravdu jsem po tom bytostně toužila. Časem jsem z tohoto požadavku tak nějak musela ustoupit.


Kouzelný telefon


Podání žádosti, přípravka a posuzování u nás probíhali hladce. Musím říct, že nám to dalo opravdu hodně, rozhodně to neberu jako vyhozený čas. Je škoda, že část příprav se nekoná až po předání dítěte. Protože mnoho informací, které se tam člověk dozví, je potřeba až mnohem později, kdy už si je dávno nepamatuje. Také je mnoho témat, která se člověku otevírají a chápe je, právě až ve chvíli kdy už je rodičem.


Měli jsme velké štěstí a na miminko jsme nečekali moc dlouho. Sedm měsíců od podání žádosti mi zazvonil kouzelný telefon. Na tu chvíli nikdy nezapomenu! Zrovna jsem jela autobusem a na mobilu se mi zobrazilo jméno paní z OSPODu z magistrátu. Takže mě napadlo, o co asi jde, ještě než jsem ho zvedla. Tep mi po celou dobu našeho rozhovoru neklesl pod stopadesát.


Dozvěděla jsem se, že pro nás mají desetidenního chlapečka! A že se máme co nejdříve přijít seznámit se spisem, což jsme stihli ještě ten den odpoledne. Na základě informací ze spisu jsme chtěli malého co nejdříve vidět. Proto jsme si na druhý den telefonicky domluvili schůzku v nemocnici, kde byl zrovna umístěn. Z porodnice si ho totiž odnesl jiný pár, který ho ale z určitých důvodů vrátil. Takže chlapeček, protože do porodnice už zpět nemohl, byl umístěn v nemocnici.


Láska na první pohled


Do nemocnice jsme dorazili hned druhý den ráno. První myšlenka, když jsem ho uviděla, byla „Ježíš, ten je tak maličký!“ Vypadal tak trochu jako stažený králíček. Vzala jsem si maličkého do náruče a „bylo to tam“. Jako by do sebe zapadly dva díly skládačky. Já byla máma a on můj syn. Tak jednoduché a nádherné to bylo.




Chlapečka jsme si pochovali, nakrmili a nechali spinkat. Ihned jsme volali na OSPOD, že chceme malého přijmout. Takže ještě ten samý den putovala žádost o předběžné opatření, kterým nám měl být maličký svěřen do péče, k soudu.


Já jsem odjela do práce, kde jsem šéfovi oznámila tu radostnou novinu, že jsem v práci poslední dva dny. Večer jsme jeli do nemocnice znovu, pomazlit se, a také jsem měla možnost si miminko vykoupat a znovu nakrmit. Ještě ten večer jsme nakoupili vše potřebné a druhý den odpoledne už nám volali, že předběžné opatření soud vydal a mi si můžeme jet chlapečka vyzvednout. Takže od kouzelného telefonu do předání miminka uplynulo pouhých 48 hodin.


V nemocnici jsme kromě jiného dostali také fotku biologické matky, která se s malým nechala v porodnici vyfotit.


Doma s vysněným pokladem


Doma jsme si na sebe s maličkým zvykli velmi rychle. Šestinedělí u nás bylo podle mého názoru asi podobné, jako když se v rodině narodí miminko. Je to náročné, protože si člověk musí zvyknou na úplně jiný režim. Ale taky moc krásné.


Reakce okolí byly krásné, vzhledem k tomu, že jsme byli v době procesu schvalování a čekání na kouzelný telefon velmi otevření, nikdo nebyl překvapený a nikomu nepřišlo divné, že jsme ze dne na den rodiče. Takže následovaly jen obrovské gratulace.


Co mě trochu překvapilo, byla opakující se myšlenka, že teď už se nám určitě narodí vlastní biologické dítě, když jsme adoptovali. Jako by náš syn byl nějaká náhrada? Ale tak to určitě nevnímám a necítím. Byla bych ráda, kdyby se toto začalo vnímat více jako možná méně častý, ale přirozený vznik rodiny.


Navazování vztahu to u téměř novorozence bylo docela rychlé a hladké, u větších dětí je to určitě složitější. Upřímně, jako máma jsem si začala připadat ihned, když jsme si maličkého přivezli domů. U manžela to bylo hodně podobné, také to byla láska na první pohled. Je mi jasné, že to není samozřejmost, ale tohle šlo u nás úplně samo a jsem za to moc ráda.


Maličkého jsem, když potřeboval uklidnit, nosila v šátku, to spolehlivě zabíralo. Ale byl klidné miminko, takže to vlastně nebylo ani moc často. Překvapilo mě, jak rychle mi naběhly mateřské instinkty. Ano, zjistila jsem, že toto se opravdu neváže na porod a předcházející těhotenství. Naopak s praktickými záležitostmi jsem si ráda nechala poradit, vždyť i mámy, kterým se děti narodily, se vše musí nejdříve naučit.


Ach ti úředníci


Nejtěžší na celém procesu adopce pro mě vlastně nakonec bylo všemožné dohadování s různými úředníky, kteří mají s adopcí evidentně málo zkušeností.


Začalo to problémy s vydáním rodného listu maličkého na matrice, kde úřednice měla pocit, že svěření malého na základě předběžného opatření, nás neopravňuje k žádosti a vydání rodného listu.




Následovaly problémy s výplatou mateřských dávek, které spočívaly v tom, že na předběžném opatření chybělo jedno z razítek, což jsme netušili a OSSZ mi díky tomu nevyplácela dávky. Musela následovat naše, téměř detektivní práce, abychom odhalili, proč mi výplata dávek nechodí.


S vyplácením rodičovského příspěvku později byly bohužel také komplikace. Předběžnému opatření se totiž musela u soudu každý měsíc prodlužovat platnost. Což jsme na začátku třeba vůbec nevěděli a soud nám prodloužení nejdříve vůbec neposlal, až po invenci pracovnice OSPODU. Prodlužovali jsme platnost celkem sedmkrát! Takže mi rodičovský příspěvek chodil vždy s velkým zpožděním.


Měli jsme ale obrovské štěstí na úžasnou sociální pracovnici dítěte, se kterou jsme mohli komunikovat jakýkoliv problém, a ona nám pomáhala s řešením. Být na všechno tohle sami, by bylo velmi náročné.


Nečekané setkání


Na některé situace Vás na přípravách opravdu nepřipraví. Když jsme byli s manželem v osmi měsících maličkého pozváni na soudní stání, kde nám měl být svěřen do předadopční péče, stalo se něco, co jsme nečekali.


K tomu stejnému soudnímu jednání byla totiž pozvána také biologická matka maličkého, což jsme netušili.


První pocit, když jsem uviděla biologickou matku našeho miminka, byl strach. Strach, že si přišla pro naše dítě! Já nevěděla, proč k tomu soudu přišla, jen jsem věděla, že do té doby nepodepsala souhlas s adopcí, ale ani nejevila zájem.


Nechápu, proč to muselo být takhle najednou, o tohle setkání asi nijak zvlášť nestála ani jedna strana.


Pak mě přepadl pocit lítosti. Což mi bylo velmi nepříjemné. Litovala jsem ji, že si neprožije dětství svého syna ...


Nakonec jsem si z toho setkání ale odnesli něco velmi pozitivního. Byl to pro nás vlastně takový zlomový okamžik – hodně nás to celé uklidnilo, že se už nemusíme bát, že by se maličký mohl vracet do biologické rodiny, což u přímé adopce vždy reálně hrozí.


Biologická matka totiž rovnou podepsala souhlas s adopcí. Na dotaz soudkyně, zda souhlasí s osvojením maličkého námi, odpověděla, že věří, že se maličký u nás bude mít dobře.


Biologická matka zná naše jména, adresy a také naši podobu. Ale od toho soudu se cítím bezpečně, nebojím se, vím, že takhle to má být a bude.

Komentáře

Celkem 0 komentářů

  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?