Adopce do nahaŹivotní postřehy z oblasti náhradní rodinné péče

Osamocené děti

Publikováno 22.08.2016 v 20:22 v kategorii Ostatní, přečteno: 522x

K napsání dnešního článku mě inspiroval jeden příběh z nedávné doby. Je o přechodné pěstounce, která věděla, že bude pečovat o miminko od drogově závislé ženy, ale nemohla za ním do nemocnice, protože to jeho zdravotní stav prý nedovoloval. Dítě procházelo stavy abstinenčních příznaků.Ve chvíli, kdy se jeho zdravotní stav zlepšil, mohla s miminkem pobývat v nemocnici a pečovat o něj, být jeho člověkem, a to i v době , kdy se jeho stav opět zhoršil …
Dítě tak strávilo několik týdnů samo, jen v péči lékařů, bez svého člověka, ať už je jím kdokoli – máma, teta pěstounka, adoptivní máma nebo nějaká cizí hodná teta. Je to jedno. Bez někoho, kdo ho pohladil, když plakalo, kdo se pral za jeho práva, kdo tam byl jen a jen pro nej…


Dítě si to nepamatuje, takže se nic tak strašného nestalo … Opravdu?

Víte, ještě tak před rokem dvěma bych Vám řekla, ne nestalo. Nemohlo stát. A věřila bych tomu.


Dnes ne, nevěřím a jako doklad je zde je můj vlastní příběh…


Jako miminko jsem se narodila s vrozenou vadou srdce. Dalo by se říci, že byla z těch lehčích. Lékaři se mi ji rozhodli operovat ve čtyřech a půl letech. Soudruzi tenkrát rodičům neumožnili být se mnou v nemocnici. Co hůř, namluvili jim, že se mi nic nestane, že je to pro mé dobro.


A oni věřili …


Operace trvala celých šest hodin. Následovaly tři týdny rekonvalescence v nemocnici.


Ihned po operaci jsem byla umístěna na pokoj s dalšími pacienty. Plakala jsem bolestí, ale nebyl zde nikdo, kdo by mě pohladil, v jehož náručí bych se uklidnila, nikdo, kdo by personál požádal o léky na bolest. Byli tu jen jiní pacienti, cizí lidé, kteří se na sestry zlobili, protože jsem je svým pláčem rušila.


Rodina za mnou mohla dvakrát týdně na pár hodin. Nechtěla jsem, aby odešli …

Když mi bylo trochu lépe, mohla jsem si hrát s dětmi na oddělení. Bohužel jsem mezi nimi byla výrazně nejmenší, takže mě šikanovaly.


Po návratu z nemocnice jsem se chlubila jizvou. Tím, jak jsem šikovná a odvážná, že jsem to tam zvládla sama.


Dle lékařů se ze mě stal zdravý člověk. Je pravda, že nemám díky této operaci žádná zdravotní omezení. Mohla bych i otěhotnět a mít děti.

Dalo by se říci, že rodiče i já jsme věřili, že operace a pobyt v nemocnici na mě nezanechal žádné negativní následky.

Věřila jsem tomu také celých 30 let!


Zhruba deset let zpět jsem si v životě začala řešit paralelně několik problémů. Některé jsem léčila u lékařů přes duši a jiné, které se týkaly migrén a bolestí zad u lékařů přes tělo. Problémy kupodivu neustupovaly, aby ano když jsem řešila následky ne přičinu.


Až letos v zimě se mi to celé na jednom úžasném semináři spojilo. Objevila jsem příčinu. Ano, nic nového, celostní medicína že …

Výbornou fyzioterapeutkou mi bylo vysvětleno, že moje migrény přímo souvisí se zjizvenou tkání po operaci. Zjizvená tkáň se nese celým tělem a mění vše. U mě například postavení vnitřních orgánů, tvaru žeber a tak dál. To vše vedlo ke zmíněným migrénám.


Ale nejen to, není zjizvená pouze tělo. je zjizvená také duše. To jsem si uvědomila zase jinde.

A na tom úžasném semináři se mi to celé propojilo. Ta neskutečná bolest osamění. To, jak moc mi tenkrát máma chyběla. Její podpora a láska v době nejtěžší. A jak to celé z psychické roviny přechází do fyzické a naopak.


Dobrá zpráva je, že s tím lze pracovat, lze s tím něco dělat a za to jsem vděčná. Nicméně člověk si to musí celé uvědomit – dokud nedefinujete problém, nelze ho řešit. Děsí mě představa, kolik lidí takhle odžije celý svůj život bez toho, aby tímto cenným aha momentem prošli a jak moc to ovlivňuje jejich kvalitu života. Nejen jejich kvalitu života, také vztahy k jejich blízkým, ať už k rodičům, partnerům nebo dětem.

Vrátím se tedy na začátek mé úvahy. Ne opravdu nevěřím tomu, že několik dnů, týdnů, které bezmocné dítě stráví samo v nemocnici, bez své osoby, na něm nezanechalo žádné následky. Dnes už tomu opravdu nevěřím. Naopak mě děsí, co takové dny a týdny mohou způsobit a co hůř, proč s tím nejde nic dělat?


Nejsem zdravotník, který by mě jistě zahrnul spoustou argumentů, proč nesmí přechodní pěstouni/náhradní rodiče k těmto dětem dřív, než se jejich stav zlepší. Vždyť kdyby se takové dítě narodilo do rodiny biologické, máma by s ním, až na úplné výjimky, být mohla. Doprovod přece v nemocnici dnes mají děti různě nemocné, nedonošené …

V příběhu, který mě inspiroval, trávila nakonec u dítěte pěstounka několik týdnů v nemocnici, protože se abstinenční příznaky znovu zhoršily. Má to nějakou logiku? Před tím tam být nemohla a pak už ano. I přes to, že zdravotní stav byl stejný, jako v době, kdy jí k dítěti nechtěli pustit.


Řekla bych, že tu velkou roli hraje také úřední šiml …

Upřímně by mě zajímalo, co by se tím dalo dělat?


Začala jsem od sebe a požádala svou doprovázející organizaci o informace/knihu/školení týkající se péče o děti s abstinenčními příznaky. Kdyby se to stalo, nám chci tam být a být připravená.

Komentáře

Celkem 0 komentářů

  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?