Adopce do nahaŹivotní postřehy z oblasti náhradní rodinné péče

Osvojitel nebo pěstoun mělo by to být jedno!

Publikováno 20.01.2017 v 08:06 v kategorii Ze života, přečteno: 1707x

"Když měl namalovat sám sebe, namaloval vězení a pak řekl, že tam žije opuštěný pán, který je zloděj a vrah a má na sobě elektrický kabátek a každý, kdo se ho dotkne, toho zabije." Děti které náhradní rodiče přijímají do své rodiny z kojeneckých ústavů nebo dětských domovů jsou pobytem v těchto zařízeních různým způsobem poznamenané. Z toho důvodu vznikla síť podpůrných služeb, která je pro pěstounské rodiny dostupná ze zákona a zdarma. O jaké služby se jedná? K čemu přesně jsou? A co se stane, když se s těmito službami na někoho zapomene?"

Děti, které náhradní rodiče přijímají do své rodiny z kojeneckých ústavů nebo dětských domovů, jsou pobytem v těchto zařízeních různým způsobem poznamenané.


Samozřejmě nejen tím, pro každé dítě je těžké, když přijde o svou rodinu nebo ji od narození vůbec nemá. Záleží také na délce pobytu v ústavním zařízení, na tom, jaké zařízení to přesně bylo a také na samotném dítěti. Nicméně všeobecně čím déle tím hůře. Své o tomto vědí pěstouni, kteří následky těchto traumat dennodenně se svými dětmi řeší a nejen ti, i stát si je tohoto problém vědom.


Z toho důvodu vznikla síť podpůrných služeb, která je pro pěstounské rodiny dostupná ze zákona a zdarma. O jaké služby se jedná? K čemu přesně jsou? A co se stane, když se s těmito službami na někoho zapomene? O tom bude následující příběh ...


Za dnešní příběh děkuji úžasné mamince adoptovaných chlapců. Starší chlapec přišel do rodiny ve dvou a mladší v pěti letech.


V kolika letech jste přijali mladšího chlapečka? Jaké komplikace se k tomu vázaly?


Mladšího Toníka jsme si osvojili, když mu bylo pět a půl. Tušili jsme, že v tomto věku to nebude procházka růžovou zahradou, ale doufali jsme, že to „nějak zvládneme.“ Bylo nám už přes čtyřicet a staršímu osvojenému synovi jedenáct, tak z hlediska věku nám to přišlo jako docela rozumné řešení. (Čekali jsme na druhou adopci asi šest let.)


Brzy jsme zjistili, že Toník jen tak do školy nepůjde, neměl z dětského domova základní znalosti, schopnosti, dovednosti a už vůbec ne sociální zralost na to, aby se z něj mohl stát prvňáček.


Jen jeden příklad z mnoha – když jsme se jeli koupat k řece, vytrvale ji nazýval „bazének,“ protože něco jako řeka, potok, moře pro něj byly úplně neznámé pojmy. Znal jenom bazének. Totéž třeba město, vesnice. Z této oblasti znal jenom slova „zahrada a dům.“ Až do adopce byl umístěn v kojeneckém ústavu, takže nejvíce ze všeho se uměl starat o batolata a informace o světě čerpal ponejvíce ze seriálu Ulice, který spolu se sestřičkami poctivě sledoval.


Později si v kojeňáku vytvořil důležitou pozici hlavního šéfa, který hlídal ostatní děti. To byla jeho identita, která mu pomáhala přežít v jeho nepřirozené situaci. Tahle dokonale zvládnutá strategie „mít vše a všechny pod kontrolou“ mu však pochopitelně komplikovala život v jakémkoli jiném, normálním kolektivu, včetně rodiny.


Chtěla jsem s ním zůstat nějakou potřebnou dobu doma, tak jsem se v práci dohodla, že dám výpověď a nastoupím zase, až Toník bude moci začít chodit do školky. To jsem předpokládala tak za dva, tři měsíce. Nikdo z úředníků, kteří s námi o osvojení jednali, mi tenkrát neřekl, že bych s ním mohla být alespoň půl roku na mateřské dovolené. Všichni tak nějak předpokládali, že půjde do školky hned.


Zůstala jsem s ním doma a problémů spíš přibývalo, než ubývalo. Bylo jasné, že do práce se jen tak nevrátím. Jenže problémem byly finance – dostavěli jsme dům a spláceli hypotéku. Náš laskavý přítel, který je advokátem, nám pak potvrdil, že jsem s ním na mateřské dovolené ze zákona mohla být – pokud bych nedala tu výpověď. Půjčil nám několik desítek tisíc na to, abychom mohli platit nutné výdaje a během dalšího půl roku přesvědčil i soud o tom, že jsem nárok na mateřskou měla, protože mi v kojeňáku podepsali, že Toník byl u nás doma už čtrnáct dní před mou výpovědí na povolené dlouhodobé návštěvě, a že v té době už tam na něj nebrali státní příspěvky. Já jsem v době té Toníkovy „dlouhodobé návštěvy“ naštěstí ještě byla zaměstnaná, dobírala jsem zbývající dovolenou před tou výpovědí.


Soud jsme nakonec díky tomuto potvrzení vyhráli, i když to bylo na hraně a dlužné peníze nám Správa sociálního zabezpečení později vyplatila.


Díky tomu jsme kamarádovi jeho velkorysou půjčku mohli vrátit. Pomáhali nám i jiní – oblečením, i finančně. Třeba jsem v hrníčku na kafe v kuchyňské lince objevila několik tisíc, dodnes nevím od koho. Tím se tedy vyřešila existenční stránka věci, abych s Toníkem mohla být zpočátku doma.


Asi je zbytečné dodávat, to, co mělo zaznít na začátku, že v kojeňáku jsme obdrželi nahé, skoro šestileté dítě, kterému s sebou nedali ani ty hračky, které jsme mu během našich návštěv přinášeli. Jediné s čím k nám odcházel, bylo balení žvýkaček a jedny omalovánky od jeho oblíbené sestřičky. Ještěže jsme to věděli předem a připravili si na cestu z „domova“ domů vše, včetně trenýrek a ponožek.


Kdy jste začali uvažovat o tom, že musíte využít pomoc odborníků?


Pomoc odborníků jsme vyhledali asi za rok kvůli velmi špatným vztahům mezi oběma kluky. Měli jsme za to, že jejich vzájemná nevraživost je hlavním kořenem všech problémů.


Dalo by se to zdlouhavě popisovat, ale snad stačí jedna momentka. Byla jsem s nimi na takovém milém, hezkém, volném pobytu více spřátelených rodin a z naší chatičky se ozýval snad hodinový řev, na jedné posteli naprosto zoufale brečel Toník, že ho nemáme rádi a že od nás uteče, a na druhé posteli hlasitě brečel jedenáctiletý Daník, že se za bráchu před všema stydí a že ho nechce a proč jsme mu to udělali a že už tam s námi nebude ani hodinu. Já jsem seděla mezi nimi, uklidňovala oba, ale celkem bez výsledku.


O pár měsíců později už Toník chodil na dopoledne do školky (musel, byl předškolák po odkladu) a další problémy nastaly i tam. Třeba když se konečně dvě holčičky uvolily, že si budou s tímhle podivným, nekomunikativním a poroučivým chlapečkem hrát, brzy jim začal vyhrožovat, že když si s ním hrát přestanou, tak je zabije. Holčičky to samozřejmě chtěly jít žalovat, ale on jim řekl, že když to půjdou žalovat, tak je zabije hned.


Řešila to pak se mnou ředitelka i rodiče a my věděli, že tohle už sami nezvládneme. Oslovili jsme doprovázející organizaci, která se specializovala na psychologickou pomoc těmto dětem poškozeným ústavní péči. S obavou jsem se ptala, jestli pomáhají i dětem v adopci a spadl mi velký kámen ze srdce, když řekli, že zatím ještě ano.


Mně osobně už taky nad vodou držela jen víra, můj trpělivý manžel a zbytky nějakého vrozeného optimismu. Když jsem ale měla v očích slzy, kdykoli se mě někdo zeptal co kluci, kamarádka mě přiměla navštívit její známou psychoterapeutku, abych se nezbláznila jako první já.


Jaké služby jste přesně potřebovali? Co bylo pro vás nejpřínosnější?


Nejdůležitější pro nás byla léčba poruchy attachmentu, tedy poruchy citové vazby u Toníka. Absolvovali jsme sice užitečné semináře pro náhradní rodiny, ale teprve při psychologickém vyšetření jsme se začali dozvídat hrůzné věci o tom, jak Toník vnímá sám sebe, své místo ve světě a jak vnímá lidi kolem sebe.


Když měl namalovat dům (tj. jeho místo ve světě), namaloval vězení a pak řekl, že tam žije opuštěný pán, který je zloděj a vrah a má na sobě elektrický kabátek a každý, kdo se ho dotkne, toho zabije.


Nebo když měl namalovat strom, což je zase interpretace sebe sama, namaloval uschlý, zlomený starý strom s komentářem, že jeden myslivec by se o něj rád staral, ale vůbec neví jak. Takových projekcí bylo mnohem více, ale všechny v podobném duchu. Terapie v doprovázející organizaci probíhala asi dva roky, jednou za čtrnáct dní.


Když jsme v terapii došli na Toníkovu osobní historii, zalézal zpočátku pod gauč, zaházel se dekami a polštáři a přistoupil na komunikaci s námi jen prostřednictvím maňáska. Nebo se snažil prát s psycholožkou, když od něj chtěla něco vyprávět o tom, co si pamatoval z doby, než přišel k nám.


Během terapie jsme postupovali krůček po krůčku a hodně věcí se zlepšilo. Ale i tak zněl závěr, že pro zvládnutí jeho mimořádných úzkostí z minulosti nám doporučují psychiatrickou léčbu, že na to už je každá psychoterapie krátká. Sdělili nám, že tak silnou poruchu citové vazby mívají spíše děti, které si v minulosti prožily týrání.


Naštěstí nám doporučili výborného psychiatra, který se osobně zajímal o problematiku těchto „ústavních“ dětí a vzal si Toníka do velmi přátelské a osobní péče „na pojišťovnu.“ Volně jsme tedy přešli k němu a Toník začal brát účinné kapičky proti úzkosti, které ve výsledku tlumily jeho agresivní projevy, protože agrese byla vlastně jeho odpovědí na úzkost.


Prostě zachránit svůj život za každou cenu a proti všem. „Špatně ses na mě podíval? Chceš ránu? Určitě mi chceš zase ublížit, skoro všichni mi vždycky chtěli ublížit! Na něco se mě ptáš? Moje odpověď je vždycky- Ne!, Nebudu!, Nechci!“


Někdy v té době končil doprovázející organizaci grant na pomoc dětem v adopci a věnovali se nadále hlavně pěstounům podle nového občanského zákoníku. My jsme jim byli velice vděčni za dvouleté doprovázení, i za semináře, které jsme u nich mohli absolvovat – i když ty jsme si (rádi) platili, byly totiž zdarma bohužel už jen pro pěstouny.


Kdy a proč jste tedy služby museli přestat využívat?


Měli jsme štěstí v neštěstí, že to nejdůležitější období podpory jsme prožili ještě v době, kdy končil dřívější zákoník a neziskovky nedělaly takové rozdíly mezi pěstouny a osvojiteli. Některé dotace a granty, které si poradenská zařízení sehnala, dobíhaly i pro osvojitele ještě nějakou dobu po vydání nového občanského zákoníku.


Ono těch každodenních stresů a vážných starostí bylo opravdu hodně, a kdybychom kluky dostali až v době, kdy se doprovázející podpora pro adoptéry scvrkla na minimum, neumím si naši situaci vůbec představit.


Třeba o poruše attachmentu a důsledcích, jaké to má konkrétně pro našeho Toníka, bychom asi mnoho nevěděli, a řešili to kdovíjak.


Jedinou odbornou pomocí, kterou jsme si tehdy platili, byla tedy moje osobní psychoterapie, ale terapeutka byla skvělá a dávala mi tu nejnižší, pro ni ještě únosnou cenu, vlastně ve srovnání s jinými směšnou.


V době, kdy Toník pomalu vysazoval kapičky, odstěhoval se nám jeho psychiatr, takže bychom za ním museli dojíždět asi sto kilometrů. Doporučil nám několik jiných dětských psychiatrů v Praze, jenže nikdo z nich neměl smlouvu s Toníkovou pojišťovnou. Jen za vstupní vyšetření požadovali kolem 3000,- Kč, každé další setkání cca 2000,- Kč.


Obrátili jsme se na některé nadace podporující náhradní rodiny, ale bylo nám řečeno, že na lékařskou péči přispět nemohou. Než jsme stačili udělat změnu pojišťovny (to je možné vždy až v lednu), zásoboval nás bývalý doktor recepty alespoň poštou po telefonické konzultaci.


Dnes už Toník kapičky brát nemusí a jsme rádi, že se během léčby naučil řešit problémy normálním, přijatelným způsobem. Letos v létě poprvé zvládl i sportovní soustředění a vedoucí se divila, proč se ptám na jeho chování. No prý zlobil úplně stejně jako všichni kluci, nic zvláštního. Hurá!


Jak bojujete v současnosti? Tj. které služby vyhledáváte, platíte? Nebo už vše zvládáte tak nějak sami?


No, s Boží pomocí… Se starším synem aktuálně řešíme problémy s učilištěm – aby jej vůbec dokončil, a s hulením marihuany. Knížky Terezy Boučkové bych skoro mohla chodit podepisovat s ní… I když máme určitou výhodu v tom, že se s ním máme pořád vzájemně hodně rádi a že je k nám upřímný, tudíž nám nic nebere.



Mladší Toník je teď, po sedmi letech u nás, už víceméně bez problémů, vyrostl z něj milý, krásný, v mnoha oblastech talentovaný kluk. Poprvé jsem nedávno odcházela z jeho třídní schůzky bez nějaké té třídní důtky, bez čtyřek, a dokonce s pochvalou, že „Toník už je bezvadnej.“


Taky bývá zván na oslavy narozenin spolužáků, což je pro mě takový indikátor, jak si vede mezi vrstevníky. I rodiče spolužáků připojují, že ať přijde, „že ho opravdu rádi uvidí,“ asi už se ho nebojí…


Co se týká mého velkého přání mít více volného času „na kluky,“ vyřešila jsem to tím, že jsem si doplnila vzdělání a pracuji už nějaký rok ve školství, takže mám prázdniny spolu s dětmi. Teď už jsme jen draze platili terapeutku pro boj se závislostmi, ale základ čerpáme z toho, co jsme získali v těch dobách intenzivní podpory dříve.


Kdybych o tom mohla rozhodovat na státní úrovni, především bych umožnila osvojitelům zůstat na rozumnou dobu s dítětem doma. Nejen těm, kteří si adoptovali miminko nebo batole, ale také těm, kteří si osvojili starší dítě. Nešlo by o úlevu pro rodiče, ale o příležitost odstranit největší následky dětského traumatu.


Pak bych samozřejmě uvítala, kdyby různé psychologické služby a programy doprovázení byly dostupné i pro osvojitele, pokud je potřebují. Sice se lze objednat k běžnému dětskému psychologovi nebo psychiatrovi, ale je těžké najít takového, který rozumí dětem, které prošly ústavní péčí. Aby u nich například nediagnostikoval ADHD, když ve skutečnosti jde o problém těžké poruchy attachmentu.


Pěstoun nebo adoptivní rodič - mělo by to být jedno!


Do pěstounské péče a do osvojení jsou umisťovány tytéž děti. U adopce jsou to děti ve většině případů menší, bývají na tom lépe s prognózou zdravotního vývoje, ale především jsou právně volné.


Na právní volnosti to totiž celé stojí a padá. Proč? Děti osvojené ztrácí příbuzenské i právní vazby k původní rodině a naopak získávají tyto vazby k rodině nové, což se u pěstounů neděje. Z hlediska zákona jsou tak osvojené děti na úrovni biologických.


Jenže problémy, které se dají očekávat jako následek nechtěného těhotenství, raného traumatu odložení po porodu, pobytu v kojeneckém ústavě, citové deprivace atd. jsou tytéž u dětí v pěstounské péči jako u dětí osvojených. A právě tyto problémy je třeba řešit se specializovanými odborníky, ke kterým v tuto chvíli osvojitelé mají velmi omezený nebo vůbec žádný přístup.


Komentáře

Celkem 0 komentářů

  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?