Adopce do nahaŹivotní postřehy z oblasti náhradní rodinné péče

Otázky nečekají, až budeme připraveni, ty prostě přijdou.

Publikováno 04.10.2016 v 14:06 v kategorii Úvahy o adoptivním rodičovství, přečteno: 363x

V blízké rodině očekáváme narození miminka a vlastně i my na jedno čekáme, jen tak nějak nevíme, kdy.

Zvláštní, radostná, krásná a taky trochu těžká situace pro adoptivní maminku čekatelku. Možná znáte.


Mě v tomhle období moc pomáhá dělat si z celé situace legraci. Já totiž obdržím jednoho krásného novorozence bez toho, aby mi bylo špatně, mohla jsem nebo nemohla jíst, co mě napadne, bez toho, abych přibrala xx kilogramů a hlavně bez porodu.


Prostě buď mě to zasáhne, nebo se tomu budu smát. Rozhodla jsem se pro druhou variantu.


Dceři táhne na pátý rok života. Otázku toho, že je adoptovaná, jsme až do teď nijak výrazně intenzivněji neřešili, prostě jsme to žili. „ Že my jsme si spletli domeček? Místo do domečku, ve kterém spinkají miminka, jsme asi omylem dojeli do jiného, kde jsou zvířátka, a dovezli jsme si opičku?“ A tak podobně.


Dalo by se tedy vzhledem k věku a životní situaci čekat, že otázky přijdou. Přesto mě zastihly nepřipravenou …


„Maminko, teta bude rodit? A ty budeš rodit? Maminko, a kdy zavolají ty tety miminkovský? Ale maminko, jestli zavolají a bude to kluk, tak ho necháme v domečku, jo? Počkáme, až nám zavolají a bude to holka!“


Ano někdy je to legrace, ale jindy není …


Máme doma krásnou publikaci pro děti, která kromě jiného obsahuje nádherné ilustrace a popis těhotenství, porodu a poporodní péče maminky o miminko. Vše je zde popsáno tak, jak by to mělo v ideálním světě být. Včetně přítomnosti otce u porodu, přiložení novorozence na prs ihned po něm a tak dál. Prostě tak, jak to většina našich dětí určitě nezažila.


Takže kromě Knihy života, která teď opravdu frčí, je tato kniha hned druhou nejoblíbenější.


Velmi mě překvapilo, jak náročné a emočně silné pro mě bylo, když dcera chtěla, abych jí tyto části knihy předčítala. Do té doby jsem totiž měla za to, že mám veškeré emoce týkající se počátku života mé dcery a vůbec našeho příběhu dávno odžité a zpracované.


Nicméně věty typu – „Maminku po celou dobu porodu podporuje tatínek držením za ruku.“ nebo “ Ihned po porodu lékař položí miminko mamince na bříško.“- mě prostě emočně rozsekaly. V tu chvíli mi v hlavě běžel film o tom, co se asi dělo v té životní chvíli s mou dcerou.


Nevím co přesně, jen vím, že takhle to nebylo a že jsem tam měla být a nebyla.


Uvědomila jsem si, že tohle je další ze ztrát, které náhradní rodičovství přináší a které je třeba si přiznat a zpracovat.


Nemohly jsme být u početí našich dětí, nemohly vyrůstat v našem nitru, nemohly jsme si je porodit, nemohly jsme tam být v prvních chvílích, hodinách a možná i dnech a týdnech našich milovaných dětí. Nemohly jsme je kojit. Nemohly jsme …


Ale jsou to naše děti, naše velmi milované a chtěné děti.


Vše tohle jsou legitimní ztráty, které je dobře si přiznat, ztráty které bolí a je třeba je odtruchlit, přijmout a jít dál.


Jen jsem tedy nečekala, že na mě tito „démoni“ vyskočí z dětské knížky.


A co na to moje dcera?


Ta to celé vnímá jako prima zajímavé povídání.


Myslím a vidím, že jí to moje emoční tornádo zasáhlo opravdu jen nepatrně. Nicméně pokud se zeptá: „Maminko, a tobě je líto, že jsi tam nebyla?“ Odpovím upřímně …

Komentáře

Celkem 1 komentář

  • Kika 01.02.2017 v 23:43 Dekuji za krasny clanek! Opravdu spousta situaci k zamysleni....
    Jak se ta publikace jmenuje? Dobry navod, jak s dcerou v budoucnu pracovat....


  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?