Adopce do nahaŹivotní postřehy z oblasti náhradní rodinné péče

Puntíkatá duha

Publikováno 30.08.2016 v 09:25 v kategorii Ostatní, přečteno: 240x

Dnes vkládám opět jedno malé zamyšlení. Článek, který mám už nějakou dobu schovaný v šuplíku, protože se mi zdálo, že se na blog o adopci nehodí. Možná je opak pravdou, každopádně se určitě rodičovství bez předsudků týká …

Možná proto, že je dcera adoptovaná a možné ne, každopádně vnímám rodičovství velmi intenzivně jako obrovskou výzvu a cestu za poznáním dcery, sama sebe, ale také světa kolem nás. Než jsem dceru měla, tak jsem mnoho věcí brala samozřejmě a nad spoustou věcí jsem nepřemýšlela, brala jsem je prostě tak, jak jsou a byly.


Velice mě uchvacuje dětská fantazie, a to, jak bez zbytečných předsudků přistupují k životu.


Baví mě se nad těmito stereotypy zamýšlet, proč vlastně vznikly a k čemu vlastně jsou dobré?


Proč je vlastně své děti učíme?


Příhoda z nedávné doby, mě donutila zastavit se a přemýšlet. Venku bylo velké teplo, přijely jsme s dcerou ze školky a já chtěla ohřívat cibulovou polévku k večeři. Dcera mě poprosila, že ji chce ochutnat studenou – dala jsem jí lžičkou ochutnat a ona, že ji chce do talíře. Říkám: „Dobře, ale nejdřív ti ji ohřeju.“ a ona na to: „Maminko, ale já ji chci takhle studenou.“


V tu chvíli se to ve mně krásně pralo. Stereotyp velel: „Ale polévky se jedí teplé! Je to důležité, aby dostala něco teplého do žaludku.“ Někde za tím se ozval schovaný zdravý rozum: „Je teplo, když talíř polévky sní, je jedno, že byla studená, dostane do sebe vodu a živiny a ještě jí osvěží.“ Chvilku jsem nechala ty dva se prát. A říkám: „A fakt to sníš studené?! Nechci to vyhazovat!“ „Ano, maminko, fakt jo!“


Dcera zdlábla celý talíř studené cibulové polévky a říká mi: „Maminko, to byla taková dobrota, měla bys to taky někdy zkusit.“


Občas mě mrazí, jak ty stereotypy, které vznikly nějak v průběhu dějin a my je bez rozmyšlení předáváme v dobré víře svým dětem, omezují naše myšlení a možnosti. 


Na návštěvu k nám chodí sousedovi holčičky, které jsou na prvním stupni základní školy. V tomto věku už přesně vědí, jak život funguje a co je a není dobře. Dávají to jasně najevo. Chodí k nám mimo jiné také proto, že se u nás tvoří – kreslíme vodovkami, temperami, stříháme, lepíme a tak dál.


Jednou dcera povídá: „Maminko, já chci nakreslit puntíkatou duhu.“ Slyšely to sousedovy holčičky a dostaly záchvat smíchu. I mě v první chvíli napadlo, co že je to za blbost. Duha přece není puntíkatá! Sekundu po tom ale dorazila myšlenka: „A proč ne? Proč by duha nemohla být puntíkatá?!“ Holčičky se zarazily. Tohle nečekaly. Chvíli jsme vymýšlely, jak to provést, ale zdařilo se a zde je výsledek:

.


Už tím, že jsme rodiče náhradní, porušujeme určitý zajetý stereotyp a vlastně lehce jdeme proti proudu. Proč nezajít ještě dál? Uvědomění si jich je totiž první krok. Proč nezrušit všechny nefunkční vzorce, přežitky a stereotypy?


Proč je nenahradit něčím novým, co nám a našim dětem bude daleko lépe sloužit?


Komentáře

Celkem 0 komentářů

  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?