Adopce do nahaŹivotní postřehy z oblasti náhradní rodinné péče

Temno a samota

Publikováno 24.11.2017 v 22:01 v kategorii Vyrůstal jsem v náhradní rodině, přečteno: 1471x

„Na svou biologickou matku si nevzpomínám. Ze soudního spisu vím, že jsem s ní strávila deset měsíců svého života. Jaké byly? Kdo ví. Každopádně jsem jí byla odebrána sociálkou a umístěna v kojeneckém ústavě, kde jsem sama strávila dalších pět měsíců.“

Už před mnoha lety, v době, kdy jsme s manželem teprve procházeli přípravami na náhradní rodičovství, jsem slyšela smutné příběhy. Příběhy o adoptovaných dětech, které utíkaly z domova, jakmile byly plnoleté a některé mnohem dříve. O dětech, které nebyly a možná ani neuměly být vděčné za to, že jim náhradní rodiče nabídli domov, zázemí a lásku. O mladých dospělých, kteří se neměli zájem vracet do rodného hnízda.


Říkala jsem si, to přece nemůže být tak jednoduše odsouzeníhodné. Nikdo z nás přece nežil jejich životy. Přemýšlela jsem, co se v takové rodině, hlavě takového dítěte a mladého dospělého asi muselo dít. Jak těžký pro něj život asi byl, že ho do tohoto bodu dovedl?


Odpovědi jsem se dočkala nedávno. Moc děkuji za otevřenou zpověď adoptované, dnes už dospělé ženy, jejíž životní ostud není z těch růžových…



Kojenecký ústav


Na svou biologickou matku si nevzpomínám. Ze soudního spisu vím, že jsem s ní strávila deset měsíců svého života. Jaké byly? Kdo ví. Každopádně jsem jí byla odebrána sociálkou a umístěna v kojeneckém ústavě, kde jsem sama strávila dalších pět měsíců.


Moji adoptivní rodiče si mě v tomhle ústavu vybrali prostě proto, že jsem k nim jako jediná přilezla a usmála se na ně, zatímco ostatní děti si jich nevšímaly.


Když si mě moji noví rodiče přivezli z ústavu domů, byla jsem zakřiknuté a smutné batole, které zpočátku vůbec nemluvilo. Samozřejmě si tyto události nepamatuji, ale takhle nějak mě popsala sociální pracovnice, která u nás byla doma na místním šetření, potom co mě moji rodiče přijali.


Dětství


Dětství, které si pamatuju, bylo docela fajn. Lítání a hraní si za domem s kamarády. Občas nějaký průšvih, třeba rozbité okno a tak. Také prázdniny u babičky a dědy na vesnici s bratranci a sestřenicemi. Tam se mi moc líbilo. Sice jsem cítila, že jsem tak trochu na druhé koleji v porovnání s tím, jaký vztah měli k vlastním vnoučatům, ale i tak jsem je měla moc ráda.


Rodiče mě brali s sebou na různé výlety, třeba na loutkové divadlo nebo na túry po horách. Táta mě také učil plavat nebo jezdit na kole, tohle bylo pro mě těžké, protože jsem panikařila, že se to nikdy nenaučím.


Doma už to bylo ale horší. Moji adoptivní rodiče si bohužel ze svých původních rodin nepřinesli dobré vzory pro partnerské soužití. Máma se tak nechala od táty ponižovat, a pak ke mně chodila plakat. Otec jí vyčítal, že mu nedala dítě a mnoho dalších věcí. Byla jsem svědkem spousty hádek, ale co hůř ani jejich vztah ke mně nebyl dvakrát moc vřelý.


Rodiče si bohužel nezjistili vůbec nic o tom, co potřebuje adoptované dítě. Moje minulost je v podstatě vůbec nezajímala, byla jsem tu jen pro to, abych naplnila jejich rodičovské potřeby. Alespoň tak to z dnešního pohledu vnímám.


Rodiče mi sice říkali, že mě mají rádi, ale vůbec mi nerozuměli a já se jim bohužel nebyla schopná zavděčit. Máma třeba měla velmi přesnou představu, jak bych se měla oblékat a česat. Takže jsem se styděla za šaty, které mi vybrala a musela jsem je nosit, protože jsem se v nich vůbec necítila a nelíbily se mi. Plakala jsem, protože mě vždy nechala ostříhat a já si tak moc přála dlouhé vlasy.



Také jsme spolu moc bojovali s jídlem.Za dýmu jejich cigaret jsem seděla u oběda nebo večeře, i když jsem už dávno nemohla, ale nesměla odejít, dokud jídlo nebylo dojedené. Někdy jsem se zachránila tím, že jsem běžela na záchod a tam jídlo vyplivla.



Když jsem pak začala chodit do školy, tak rodiče požadovali jen ty nejlepší známky. Bylo to pro mě těžké, ale pokud jsem přinesla horší známku, moje máma mě prostě ignorovala. Když jsme ale ve škole měli nějaké vystoupení nebo besídku, rodiče nikdy nepřišli. Moc mě to mrzelo.


Tak moc jsem si přála, abych mohla s mámou sdílet takové ty malé dětské starosti, ale jí to bohužel nezajímalo. Prostě nám to v tomhle směru vůbec nefungovalo. Naopak tolikrát jsem si vyslechla, jak hrozná je ta nebo tamta moje kamarádka, že jsem jí pro jistotu neříkala už vůbec nic.


Dospívání


O prázdninách jsem na přání rodičů jezdila na různé tábory. Když jsem byla menší, tak jsem tam plakala a chtěla domů, ale časem jsem se naopak už vůbec nechtěla vracet. Bylo mi tam prostě líp.


Ve škole to bylo těžké, protože ve vyšších ročnících mě začali spolužáci šikanovat. Začalo to docela nevinně tak, že se mi některé ze spolužaček začaly posmívat pro můj věčně vážný až smutný výraz ve tváři a také kvůli mé váze. V té době jsem byla totiž silnější. Spolužáci mi psali výhružné dopisy, posmívali se mi a několikrát si na mě počkali před školou, kde mě mlátili. Moc jsem rodiče prosila, aby mě dali na jinou základní školu. Ti ale nechápali, co se děje, takže neviděli důvod.


Bylo to těžké, nebylo komu se svěřit doma, ani ve škole. Naštěstí šikana asi přestala časem spolužáky bavit, každopádně postupně vše ustalo.


V pubertě jsme bohužel doma úplně přestali fungovat jako rodina. Hádky mezi mými rodiči neustávaly. Věděla jsem, že mi rodiče nerozumí a neměla si s nimi co říci. Rodiče vyžadovali, abych matce pomáhala s většinou domácích prací, ale nikdy jsem za to neslyšela jediné slovo pochvaly nebo poděkování.


Moc jsem si přála stát se kadeřnicí, a proto jsem se po základní škole toužila se vyučit v tomto oboru. Bohužel rodiče mi to nedovolili. Takže jsem musela na jinou jimi vybranou střední školu s maturitou.


Když jsem začala chodit na diskotéky, otec to velmi nelibě nesl. Nadával mi a nejen mě, také žádných z mých tehdejších chlapců mu nebyl dost dobrý. I přes to, že někteří se velmi snažili mu zavděčit a třeba pomoci s různými pracemi. Nebylo to nic platné.


S matkou jsem v jednu chvíli otevřela téma hledání biologických rodičů. Bohužel mi o minulosti – o mé biologické rodině neměla co říct, nicméně v hledání kořenů mě alespoň podpořila. Když se to ale dozvěděl otec, bylo zle, vnímal mě jako nevděčného fracka. Vůbec moji potřebu nechápal.


Střední školu jsem dostudovala, problémy se mnou v podstatě nebyly. Ale doma bylo studeno, prázdno. Bylo to soužití tří cizích lidí. Nebylo možné najít společnou řeč. Postupně jsem začala otce nenávidět a matkou opovrhovat. Od nich dvou jsem slyšela jen nadávky, jak jsem hrozná, nevděčná, hloupá, jak nic neumím, nezvládnu…


A co dál?


Po ukončení školy jsem si našla práci a vlastní bydlení tak rychle, jak to bylo možné. Moc se mi ulevilo, když jsem se od adoptivních rodičů mohla odstěhovat a žít si sama v klidu a po svém.


Snažila jsem se jim opakovaně vysvětlit, jak moc mi ublížili, ale nevidí to, nebo nechtějí vidět, kdo ví. Vím, že mě vnímají jako nevděčného fracka, který je opustil, ale nemůžu a ani nechci jinak. Byli a budou to pro mě cizinci, jsem sice úplně sama, ale takto se mi žije mnohem lépe a klidněji.


Jsem sama, bez rodiny, nemám totiž žádný vzor pro to, jak by partnerství mělo správně fungovat. Jak má fungovat žena a jak muž? S muži, které jsem doposud potkala, vztah nikdy nevyšel. Mám pocit, že jsem jim asi dávala moc lásky a volnosti, kdo ví. To, že nemám děti, mě mrzí, ale nechci přivést dítě do tohoto světa bez spolehlivého partnera, do světa, kde by ho ve školce a škole vychovával někdo jiný, nechtěla bych mu tohle způsobit…


Co bych byla potřebovala jinak?


Dnes vím, že bych byla potřebovala od rodičů dostat mnohem víc. Myslím, že adoptivní rodiče by měli být otevřeni myšlení a názorům svých dětí. Měli by je chápat, vnímat jejich potřeby, podporovat a milovat. Měli by se zajímat o jejich historii – příběh, se kterým dítě do jejich rodiny přišlo. Moc bych tenkrát potřebovala, aby se mnou o tomhle všem někdo otevřeně mluvil. Co víc, aby mi pomohl vše pochopit a třeba mě i podpořil v hledání …


Komentáře

Celkem 3 komentáře

  • Martina 26.11.2017 v 10:37 Držím pěstičky v tom novém životě.


  • zejm 29.11.2017 v 20:39 Teda to je těžké čtení. Doufám, že to se svými dětmi zvládám líp... Mrazí z toho. Moc bych holčině přála šťastný život s lidmi, co ji budou milovat.


  • Poly 12.12.2017 v 17:38 Moc děkuji za tento článek. Přesvědčil mě o tom, jak je důležité s adopčátkem mluvit o jeho minulosti. A o tom "smířit" se s tím nechtít ho jen pro sebe, ale otevřít mu možnost vědět o bio rodině.


  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?