Adopce do nahaŹivotní postřehy z oblasti náhradní rodinné péče

Těžký život osvojitele

Publikováno 22.02.2017 v 10:43 v kategorii Ze života, přečteno: 4212x

„Den ode dne, týden od týdne to bylo pro obě strany těžší. My jsme odcházeli s těžkým srdcem a vědomím, že jí tam necháváme a vracíme se do prázdného domu. Ale jsme dospělí, my se s tím popereme. Maličká to nesla o dost hůř.“


Pro adoptivní rodiče je velmi důležitý termín „právně volné dítě“.


Co to přesně znamená? Pokud biologická matka opustí miminko v porodnici s tím, že ho chce dát k adopci, má ještě spoustu času si svůj čin dobře rozmyslet a případně vzít zpět.

Nejprve podepíše v šesti týdnech věku dítka souhlas s adopcí a následně lze tento souhlas vzít ještě celé tři měsíce zpět.


Takže dítě je právně volné nejdříve ve čtyřech a půl měsících věku. Co přesně to v praxi znamená pro nás adoptivní rodiče a jaké dopady to celé má na dítě, si přečtěte v následujícím příběhu:


Cesta k adopci


„Náš příběh začal dlouho před narozením naší dcery. Věřím, že každý člověk má určený svůj osud. A tak to bylo i u nás a naší holčičky. Prostě jsme se měli potkat, jsem si tím jistá.“


„Když jsme začali řešit rodinu, neúspěšné pokusy v reprodukčním centru, dávky hormonů a vše okolo tohoto procesu nás ujistilo v tom, že tudy cesta nevede. Jak manžel, tak i já jsme byli zajedno -adoptujeme si dítě z ústavu, abychom mu mohli dát svou lásku a opravdový domov.“


„A tím začalo celé kolečko po úřadech, vyplňování dotazníků, testy, pohovory, návštěvy u nás doma, jestli jsme vhodní budoucí osvojitelé. Člověk, který to vidí z venku, asi řekne, že to muselo být šílené – mluvit o svých pocitech s někým dalším, mít v domě kontrolu ze sociálky ...“


„Nám to vůbec nevadilo a zajímavé je, že ani manželovi, který je introvert a o svých pocitech skoro vůbec nemluví, tak se rozmluvil, návštěvy mu přestaly vadit a otevřel se. To bylo takové první pozitivum celého procesu.“


„Měli jsme také štěstí i na pracovnice sociálního úřadu – moc příjemné paní, vše vysvětlily, prostě nebylo nic, co by jim člověk mohl vytknout. Na přípravě budoucích osvojitelů a pěstounů na přechodnou dobu jsme se seznámili se spoustou skvělých lidí, se kterými se stýkáme a píšeme dosud.“


Kouzelný telefon


„Od podání žádosti uplynul skoro rok, když mi v práci zazvonil telefon a paní z úřadu mi oznámila, že mají pro nás dvouměsíční holčičku. Ten den vůbec neutíkal a já v práci vůbec nic neudělala a myslela jenom na odpoledne, až půjdeme na úřad a dozvíme se víc, ale zároveň jsem měla obavy. Ani nevím z čeho, prostě najednou to bylo tady!“


„A zde začínalo něco, na co člověk prostě připravený není. Přišli jsme s manželem na úřad a tam nám ukázali fotku miminka. Na první pohled obrovské mimino pečlivě zabalené v zavinovačce a prapodivně naaranžované a ohnuté do obloučku, aby se zřejmě vešlo do objektivu. I teď, když si to foto prohlížím, tak musím konstatovat, že se jim ta fotka ale opravdu nepovedla.“


„Další dávkou byly informace o biologické matce, sourozencích a celé anamnéze současné a budoucí, kterou by mohla trpět. Seděla jsem v židli jak zařezaná a říkala si, že to vydržím, že tyhle řeči poslouchat musím, ale nebudu je vnímat a že chci jenom vědět, kdy to obrovské mimino uvidíme na vlastní oči.„


„Po celé téhle informační smršti se nás pak úřednice zeptaly, jestli chceme malou vidět. Jasné, že jsme bez váhání řekli ANO, jak jinak!“


Dalších velmi dlouhých čtrnáct dní manželé čekali na den, kdy konečně mohou přijet do dětského centra seznámit se s maličkou osobně.


První setkání


„Byla tam na nás připravená celá armáda – paní ředitelka, sociální pracovnice, pečovatelka a dětská lékařka. Posadili nás do zasedačky a začali do nás opět hustit anamnézy a takové ty řeči, že vlastně matka byla hloupá a maličká, že taky nemá moc dobré vyhlídky, co se IQ týče.“


„Prostě pro slabší povahy hrozné! Já to pouštěla jedním uchem tam a druhým uchem ven, chtěla jsem maličkou vidět, nic víc. Chtěla jsem se řídit vlastními pocity a instinkty. Anamnézu bych si přece mohla přečíst v klidu doma následně.„


„Nakonec nás zavedli do hrací místnosti, kde na pěnové podložce pod hrazdou leželo něco hrozně malého, já byla připravená na obrovské mimino a ve skutečnosti to byl malinký drobeček. „



„Jakmile jsem se nad ní naklonila, tak se na mě neskutečně začala culit – prostě se normálně prodávala a to myslím doslova … Říkala: Hele, jak se hezky směju, vezmeš si mě? Ten den jsme tam strávili s manželem 2 hodiny. „


„Tímhle okamžikem pro nás začal nový život. Život ve třech. Ale netušili jsme, čím ještě musíme projít, aby ten život ve třech byl plnohodnotný a normální.“


Spolu?


„Docházeli jsme do kojeňáku, jak jsme jen mohli, ale je jasné, že každé miminko má své biorytmy (i když v kojeňáku jsou biorytmy potlačené). My se museli přizpůsobit době, kdy maličká byla vzhůru. „


„Den ode dne, týden od týdne to bylo pro obě strany těžší. My jsme odcházeli s těžkým srdcem a vědomím, že jí tam necháváme a vracíme se do prázdného domu. Ale jsme dospělí, my se s tím popereme. Maličká to nesla o dost hůř.“


„Odcházeli jsme vždy, když v podvečer vyčerpáním usnula. A jak jsme později zjistili, tohle bylo jedno z mnoha traumat, které si pak domů přinesla. Bylo ale neuvěřitelné, jak se z miminka, které nereagovalo téměř na nic - znalo pohled pouze z horizontální polohy, jak více leželo v postýlce, se stává miminko, co začíná objevovat svět ve zrychleném tempu. No, a my to vždy museli utnout, odejít.“


„Hrozné. Teď si nezaujatý člověk říká, proč jsme to dělali, proč jsme si jí nevzali domů. Nemohli jsme. Nebyla totiž právně volná.“


Zde je nutno upřesnit, že příběh se odehrával v době, kdy začal čerstvě platit nový zákon, a do hry vstoupilo v tomto směru soudní rozhodnutí. Manželé bohužel nevěděli, že je možné požádat soud o svěření do péče už v době, kdy maličká nebyla ještě právně volná. Po tomto rozhodnutí by rodina měla nárok pobírat na maličkou dávky mateřské.


„Od doby, co jsme jí poprvé navštívili, uplynul měsíc a kousek a my věděli, že jsme ve slepé uličce. Trápili jsme se my i maličká Ale naše situace nedovolovala, abychom si jí vzali domů – to by znamenalo vzít si v práci neplacené volno na několik měsíců a s rizikem, že biologická matka si to ještě rozmyslí.“


“A to bohužel opravdu nebylo možné, bylo potřeba platit účty, hypotéku a výpadek jednoho platu nepřicházel vůbec v úvahu. Jsme normální lidé, kteří vydělávají tak akorát. V tu dobu jsem si říkala, že život je nespravedlivý. „


Konečně domů!


„Blížily se Vánoce a my se pořád trápili vzájemně návštěvami v kojeňáku. A pak se rozhodli - prostě si jí vezmeme domů i s rizikem, že o ni můžeme přijít, ale že jí prostě v kojeňáku nenecháme a tak se stalo. Podepsali jsme formulář k dlouhodobé návštěvě a vezli si maličkou domů. Bylo to dva dny před Vánoci.“


„Nikdo si neumí představit tu panickou hrůzu, kterou maličká měla, když jsme si pro ni přijeli. Instinktivně cítila, že je něco jinak. Ještě teď po letech mi z toho není dobře. Přivezli jsme si své oblečení, vajíčko do auta. Při převlékání měla tak vyděšený výraz – oblékali jsme jí do něčeho, co neznala.„


„Pak jsme jí upoutali do vajíčka a zase ten nejvyděšenější výraz, co jsem kdy viděla. Cesta autem byla hrozně dlouhá, plakala celou cestu. Naštěstí tím, že cítila naší přítomnost, se trošku zklidnila. Ale vyděšený výraz jí zůstal ještě celý den. Jenže to byla špička ledovce těch dalších reakcí, které přišly postupně, jak se to v té dětské hlavičce postupně uvolňovalo.“


Vánoční dárek


„Je tu Štědrý den a my máme doma ten nejkrásnější vánoční dárek na světě! Večer jsme se všichni sešli u stromečku, bylo nás tam s prarodiči a sourozenci třináct! Trochu jsme se báli, jak to maličká zvládne, ale ta se na každého usmívala, byla pozitivní a společenská.“




„Ale trauma přežívá. Je neustále v pohotovosti, neustále si nás hlídá, chce být pořád v kontaktu jak ve dne, tak i v noci. Tím nemyslím, že s námi spala v posteli, spala ve své postýlce, ale hodně měsíců nespala tím pravým tvrdým spánkem – při každém šustnutí byla okamžitě vzhůru a vztyčená jak kobra – prostě se bála, že jí zase odejdeme. Tenhle syndrom odezněl až po nějakých sedmi měsících.“


U maličké se tyto projevy velkého strachu z odloučení od rodičů v cyklech vrací.


„Je to nepředvídatelné a prozatím to nedokážeme vždy odhadnout. Pokaždé je spouštěč něco jiného.“


Po Vánocích adoptivní mamince skončila dovolená a musela se vrátit do práce, ale maličká stále nebyla právně volná. Zde v tomto případě pomohla náhoda. Adoptivní tatínek utrpěl před Vánoci úraz, byl proto v pracovní neschopnosti doma. Takže se mohl o maličkou postarat.


„Jak na smilování jsme čekali na datum, kdy skončí lhůta, do které se matka ještě může rozhodnout a vzít svůj souhlas zpět! Poté jsme čekali na soudní rozhodnutí, které nám svěřilo maličkou do péče před osvojením, v té chvíli jsem si říkala, že konečně bude konec. „


Ach ty zákony


„Jak jsem se mýlila. Martyrium teprve začalo. Po soudním rozhodnutí a nabytí právní moci mi ČSSZ přiznala špatně dávky mateřské. Ubrali mi skoro dva měsíce dávek, protože si interpretovali zákon podle svého. Odvolávali jsme se, oni si vždy nechali měsíc na odpověď a tak dokola. Nakonec jsme díky známé advokátce získali dávku zpět. Ale na úkor toho, že jsem byla téměř 2 měsíce bez prostředků!“


„V tuto chvíli jsem si říkala, že nás stát trestá za to, že jsme si chtěli vzít miminko z ústavu. „


„Začátek spolubydlení s maličkou se nesl v tomto duchu, kdy jsme byli vystresovaní jak vědomím, že se může matka kdykoliv ozvat (než byl soud), tak poté, kdy jsme řešili mateřské dávky místo toho, aby byl člověk v pohodě a věnoval se plně maličké. A tihle tvorečkové to prostě vycítí, i když to člověk skrývá, co si budeme povídat.“


„Trvalo další rok, než se úplně vyřešila administrativa ohledně úplného osvojení, ale to už naštěstí byla formalita.“


„Nyní jsou dceři dva roky. Je to neskutečně temperamentní holčička, svým vývojem poskočila dál, než je její věk, krásně mluví, je bystrá. Všechny předpovědi o jejím IQ se minuly. Chodíme cvičit, plavat, je to živel, který se nikdy nezastaví, nevyčerpá, zajímá ji spousta věcí. A jde nám do podoby, jak říká okolí. „




„Ale musím říci, že tohle všechno, co jsme zažili, nás posílilo, jsme rodina (i když nevšední). Máme se rádi, ale nikdy nebudeme ta „standardní rodina“. Dětičky, které se narodí jako nechtěné, si do života nesou obrovský balvan, trauma, kterého se nikdy nezbaví. Je jen na nás, jak jim to ohladíme, ochladíme, pofoukáme a zjednodušíme. Jsou to křehké duše, tak na to pamatujme. Držím všem, co jsou s námi na stejné lodi, palce.“

Komentáře

Celkem 1 komentář

  • ByGabra 07.03.2017 v 22:22 No uff, to mi ukápla... Přeju ať už jste jen spolu a nejšťastnější!!! Blog se mi moc líbí!...no teda dakt uff, já nejsem žádná cíťa, ale ...


  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?