Adopce do nahaŹivotní postřehy z oblasti náhradní rodinné péče

V ústavní péči …

Publikováno 25.07.2016 v 08:00 v kategorii Citová deprivace, přečteno: 849x

Dnes bych ráda otevřela jedno velice zajímavé téma. Inspiraci jsem dostala od jedné úžasné pěstounské maminky. Tato maminka přijala svého syna jako půlroční miminko z kojeneckého ústavu. A protože její zkušenost je velice zajímavá, logická a bohužel ne ojedinělá, rozhodla jsem se tomuto tématu věnovat.

Začněme takto, děti umístěné po narození v kojeneckém ústavu, dnes dětském centru čekají na své náhradní rodiče a čas běží.Děje se hned několik věcí zároveň.


Miminka podvědomě hledají svou blízkou osobu. Nenachází - nenaučí se vytvořit si vazbu na blízkou osobu - takzvané pevné pouto neboli attachment. Po tom, co se dostanou do rodin, je nutné na tomto terapeuticky pracovat, aby se tyto rány zacelily.


Co se děje dále, je to, že nejsou naplňovány adekvátně potřeby těchto dětí. Mluvím o základních fyziologických potřebách, ale i o potřebě doteku, útěchy a lásky.


Je tu ale ještě jeden aspekt, který ústavní péče přináší – nedostatek podnětů k rozvíjení se. O tomto aspektu jsem ještě nepsala. Čím je miminko větší, tím je tento problém palčivější. Samozřejmě, že se tety v těchto zařízeních snaží a dělají, co můžou. Děti mají nad postýlkami pověšené hračky, postýlky jsou krásné barevné, okolí také. Děti jsou dávány na barevné hrací deky, všude je spousta hraček. I přes to, nebo právě proto, tyto děti trpí nedostatkem podnětů – leží samy v postýlkách, dívají se na tu krásnou hračku minuty, hodiny, dny, týdny, ...


Chybí to nejdůležitější - rodina, blízcí lidé, kteří hračky ukáží, kteří budou pokroky dítka prožívat s ním. Chybí to nejdůležitější a děti to ví.


Díky tomu všemu se děje něco velmi špatného a logického. Tyto děti se rozvíjejí jinak a pomaleji než jejich vrstevníci v rodinách. 


Tak to prostě je.


Děti jsou pod přísným lékařským dohledem. Jsou vedeny podrobné zprávy o jejich vývoji a zdravotním stavu. Jakákoliv odchylka je zaznamenána. Zdálo by se, že je to ku prospěchu věci. Náhradní rodiče přece chtějí vědět, jaké dítě přijímají a jakou má prognózu do budoucna.


S tím by se dalo souhlasit, pokud by se zde počítalo také s výše uvedeným hendikepem, který si tyto děti nesou. Kdyby bylo do toho všeho zakalkulováno také nějaké to lidské hledisko. Jak to napsat. Každá máma své dítě velice dobře zná a pozná, že je něco u dítěte jinak ještě dřív, než to odhalí lékař. Pozná, že je jiné, i když diagnóza ještě nemůže být stanovena (např. raný autismus, nedoslýchavost, apod). Jenže jak tento důležitý aspekt může fungovat v takovém kolektivním zařízení?


Nemůže.


Nefunguje.


Zcela konkrétně, si už můžete přečíst v příběhu zmíněné pěstounské maminky.


Při seznamování se spisem přijímaného chlapečka se žadatelé dozvěděli, že jde o krásné, modrooké, relativně zdravé miminko. Byla v něm také poznámka o tom, že je chlapeček trochu neklidný, nejspíš z důvodu konzumovaného alkoholu v těhotenství biologickou matkou.


V kojeneckém ústavu se dozvěděli podrobnosti. Miminko s diagnózou FAS, ublinkává po mléku, mléka mu střídají a zatím nenašli takové, které by mu sedělo. Tety s maličkým rehabilitují Vojtovou metodou, sleduje ho neurolog, psycholog a pediatr. Ve všem je pozadu, ale v normě.


Při první návštěvě vybraného pediatra lékař jen kroutí hlavou nad zprávami z kojeneckého ústavu - „V půl roce a už tyto diagnózy?“


Dostali žádanky na rehabilitaci a neurologii.


Lékařka na rehabilitaci zjistila, že Vojtova metoda už není třeba, ale malý potřebuje mnoho motivace a podpory k rozvoji pohybu. Díky výborné fyzioterapeutce, která během 2,5 let vymyslela obrovské množství různých motivačních a jiných cviků pro podporu správného rozvoje pohybu, je malý v tomto směru dnes v pořádku.


Problém s mlékem gradoval. Během prvního měsíce rodiče pozorovali, že blinká stále a sirup proti blinkání nepomáhá. Pediatr se tím bohužel nechtěl zabývat. Až sestra pěstounky, která měla s podobným problémem vlastní zkušenost, při návštěvě poradila mamince speciální mléko bez laktózy a bílkoviny KM. Vznesla totiž podezření na to, že miminko trpí intolerancí nebo alergií na kravské mléko. Po dvou dnech od nasazení nového mléka došlo k obrovskému zlepšení! Miminko bylo klidné, spokojené, neblinkalo. Následně tedy na žádost maminky byla z krve opravdu potvrzena ABKM – alergie na kravské mléko.


Zde do příběhu s dovolením vstoupím. Tato část příběhu totiž dopadla dobře. Díky všímavému přístupu náhradní rodiny alergie na mléko nezpůsobovala následně chlapečkovi už žádné zdravotní obtíže.


Položila jsem pěstounce, ale jinou otázku „Co by se stalo, kdyby chlapeček dále zůstal v ústavní péči?“- „ Ke zjištění alergie na mléko by pravděpodobně nedošlo. Takže by chlapeček trpěl, dokud by mléko nenahradily příkrmy, nicméně pokud by nebyla nasazena dieta, což by asi nebyla, časem by se dostavily další zdravotní problémy ve formě ekzémů apod.“


Budu pokračovat v příběhu.


Na neurologii lékařka zjistila, že se miminko neotáčí za zvukem, nereaguje na jméno, na volání, na nic. Vyšetření uší bylo v pořádku, problém byl v hlavě. Tento problém zmiňuji proto, že má také přímou návaznost na pobyt v ústavním zařízení. Později se totiž zjistilo, že mozeček malého chlapečka byl díky změně prostředí z ústavní péče do rodiny množstvím vjemů přetížen. 

Chlapeček je sledován na neurologii dodnes, nicméně problémy se s pobytem v rodině postupně zmenšují.


Na konec musím napsat ještě jednu věc. Řeklo by se, půl roku v kojeneckém ústavu přece není tak hrozná doba. Miminko jen jí, spí a následně,už šlo do rodiny, takže si přece nemůže nést žádné fatální psychické následky nebo ano?


Pěstounská maminka mi popisovala, jak se její syn uklidňuje stereotypním houpáním dopředu a dozadu. 


Názor nechám na čtenářích - já mám jasno …

Komentáře

Celkem 0 komentářů

  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?