Adopce do nahaŹivotní postřehy z oblasti náhradní rodinné péče

Všechno zlé je pro něco dobré

Publikováno 02.11.2017 v 19:12 v kategorii Rodičovství, přečteno: 1739x

„Moc jsem se bála, zda nás schválí. Přece jen byla jsem po léčbě velmi vážného onemocnění, které se kdykoliv mohlo vrátit.“


Dnešní příběh by mohl být inspirací pro ty, kteří teprve uvažují nad tím, zda by se mohli vůbec stát náhradními rodiči. Někdy je totiž, tak jak zní velmi staré přísloví, „něco zlé pro něco dobré“ a to ve chvíli, kdy velmi těžká životní událost vede k přehodnocení životních názorů a hodnot, ba co víc vede vás cestou, kterou jste vůbec nečekali, že půjdete. O čem mluvím?


Někdy za důvodem, proč se člověk nemůže stát rodičem jinak než cestou adopce nebo pěstounství stojí těžký, ale vybojovaný boj s vážnou nemocí. Více už se dozvíte v následujícím příběhu, za který moc děkuji adoptivní mamince, dnes téměř pětiletého chlapečka.


Životní zkouška

Byla jsem živel doma, v práci i s kamarády. Nikdy se mnou nebyla nuda, vždy jsem byla pro každou legraci. V páce mě neporazil žádný chlap. Než to přišlo…


Náhlé onemocnění, které ze začátku vypadalo jako chřipka s vysokou horečkou a velkými modřinami na nohách mě katapultovalo během dvou dnů na oddělení hematologie s diagnózou Akutní myeloidní leukémie. Z plného zdraví a elánu jsem byla najednou ležící pacient, který měl naději na přežití pouhých dvacet procent…


Ležela jsem na OHIPu (oddělení hematologické intenzivní péče) a byla úplně izolovaná od celého okolního světa. Sílu bojovat mi dodávala neskutečná touha po životě, ale také jsem měla obrovskou podporu v rodičích, sourozencích, příbuzných i přátelích. Nebyl den, abych neměla návštěvu, takže jsem věděla, že v tom nejsem sama, a to mi moc pomáhalo.


Léčba jako taková začínala chemoterapiemi. Po první dávce mi bylo ještě docela dobře, ale po té další už mi začaly padat vlasy. Pak přišly další a další dávky a mně bylo stále hůř a hůř. Postupně jsem se dostala až na úplné dno. Bolesti, zvracení, průjmy byly mou každodenní realitou, tak jsem přežívala a věřila, že toto je cena za moje budoucí zdraví.


Zatímco já s pomocí lékařů bojovala s leukemií, jiní bojovali s časem. Koordinátorka dělala vše pro to, aby pro mě našla vhodného dárce kostní dřeně v registru dárců. Bohužel se pro mě vhodný dárce hledal velmi špatně. Kvůli mé genetické vadě. Byly provedeny zkoušky krve mých příbuzných, přátel i známých, ale vše se zdálo marné. Až jednoho dne se přece jen podařilo nalézt dárce, který se shodoval v osmi znacích z deseti, což byl v mém případě zázrak.


A tak začala cesta k mému uzdravení. Transplantace kostní dřeně jako taková náročná nebyla. Tahle procedura nejvíce připomíná infuzi, kdy Vám někdo daruje krev. Nicméně náročné to bylo, moc jsem se bála, aby to vyšlo, tím že dárce neměl všech deset znaků, bylo zde reálné riziko, že se transplantace nezdaří.


Jak se pozná, že se transplantace povedla? Postupně se začnou lepšit výsledky rozborů krve. Na ty první a ještě několik dalších jsem napjatě čekala a radovala se z každého výsledku. Byly totiž stále lepší a lepší! Časová rozmezí mezi kontrolami se postupně začala prodlužovat a já věděla, že vyhrávám..


A co mi nemoc dala? Sáhla jsem si až na samé dno, což mi v konečném důsledku dalo mnohé. Zjistila jsem o sobě, že mám obrovskou životní sílu a dokázala jsem si díky ní vybojovat život. Ale ještě mnohem víc, přehodnotila jsem žebříček životních hodnot a naučila se vážit si opravdu důležitých věcí.


Rodina?

Kvůli mé genetické vadě a prodělané nemoci bohužel nemůžu mít děti. Nicméně život šel dál a s přítelem jsme si začali přát rodinu. Nejdříve jsme uvažovali o umělém oplodnění s darovanými vajíčky, ale ani tato cesta nám nebyla lékaři vzhledem k prodělané nemoci doporučována. Měli velký strach, že by se mi nemoc mohla vrátit, a to jsem nechtěla ani já. Moc to bolelo, vědět že nikdy nebudu těhotná. Trvalo několik dní, než jsem se z této zprávy vzpamatovala.


Velmi mi v téhle chvíli pomohl přítel, který přišel s tím, že bychom si mohli dítko adoptovat. Tenhle návrh mi vlil naději do žil. Měla jsem obrovskou radost a hned druhý den jsem vše začala řešit.


Vyplnění všech těch formulářů, psychotesty a přípravu jsme zvládli bez větších zádrhelů. Pak nám ale bylo sociálními pracovnicemi naznačeno, že by bylo nejlepší, abychom se vzali. Jako manželé budeme mít prý větší šanci.

A tak se z nás po deseti letech stali manželé. Naše svatba byla rychlá a také nádherná. Byli jsme na ní jen my a svědci, po obřadu jsme ji spolu krásně zapili.


Moc jsem se bála, zda nás schválí. Přece jen byla jsem po léčbě velmi vážného onemocnění, které se kdykoliv mohlo vrátit. Naštěstí mi napsal můj ošetřující hematolog úžasný posudek, který všechny přesvědčil.


Kouzelný telefon

Nastalo dlouhé a těžké čekání na kouzelný telefon. Každý měsíc jsem volala na kraj, jestli náhodnou není něco nového. Po posledním telefonátu mi bylo řečeno, že si mám zavolat nejdříve až tak za pět měsíců. To mě moc rozesmutnilo, bylo jasné, že se jen tak nedočkáme.


O týden později se stalo něco, co jsem nečekala. Byla jsem zrovna v práci, když mi zazvonil telefon, ze kterého se ozvalo: „Máme pro vás vyhlédnutého chlapečka“. V tu chvíli jsem nedokázala odpovědět. Byl to obrovský šok. „Haló, jste tam?“ Když jsem se vzpamatovala, chtěla jsem vědět podrobnosti. „Chlapečkovi jsou dva měsíce“. Dál už jsem se nedokázala soustředit, začala jsem plakat a poprosila sociální pracovnici, abychom si mohly zavolat další den.


Jakmile jsem se trochu uklidnila, tu úžasnou zprávu jsem volala manželovi. Byl stejně dojatý a nadšený jako já.



Chtěli jsme od sociální pracovnice vědět, kdy maličkého můžeme vidět a hlavně, kdy si ho budeme moct odvést domů. Byl zrovna pátek, takže jsme museli čekat celý víkend. Tak dlouhý víkend už nikdy v životě neprožiju. Strávili jsme ho sice ve velkých přípravách a nakupování věcí pro miminko, ale i tak se neskutečně vlekl.


V té době už radostné přípravy s námi prožívali také moji rodiče, sourozenci a blízcí přátelé. Všichni byli tak nadšení! Moc nám to přáli. Takže jsme třeba od mé neteře dostali spoustu nádherných oblečků na miminko po jejím synovi. Bylo to tak emotivní a tak úžasné!


Náš syn


Bylo tu pondělí, náš Velký den. Den kdy poprvé uvidíme našeho syna. Nejdříve naše cesta vedla na úřad, kde nás sociální pracovnice seznámila se spisem malého. Sociální pracovnice nám přečetla všechny důležité informace ze spisu a následně nám ukázala fotku maličkého ihned po narození. Přes slzy jsem na ni neviděla.

Cesta do kojeneckého ústavu, kde byl maličký umístěn, se nám hrozně vlekla. Konečně jsme byli na místě. Tety nás přivítaly moc mile. A pak už to bylo konečně tady…


Poprvé jsme uviděli našeho syna v herničce, kam nás tety dovedly. Seděl v sedátku a nádherně se na nás usmíval. Pro mě to byla láska na první pohled. Jako by se mi zrovna narodil v srdci. Sedli jsme si k němu, hladili ho a byli šťastní. Syn se na nás usmíval, byl tak úžasný!


Ten den jsme od něj ještě museli odejít domů. Bylo to moc těžké, ale následující den už jsme s ním mohli zůstat v ústavu a pečovat o něj. První noc byla náročná, ale zvládli jsme to! A následující ráno jsme už mohli odjet domů jako opravdová rodina.


Byla jsem a dodnes jsem ta nejšťastnější maminka pod sluncem. Brzo oslaví můj syn páté narozeniny! Jsem za něj moc vděčná, je to takové slunce mého života. Měla jsem slzy v očích, když mi poprvé řekl „mami“.



A jaké to je být adoptivní maminkou? Určitě je to trochu jiné, než kdyby se nám narodil. Někdy si povídáme o tom, jak k nám přišel, nechci, aby mu to někdo řekl a byl pak smutný, že to nevěděl.


Nedávno mi dal manžel k Vánocům album, které začínalo fotkami z kojeneckého ústavu. Byla tam postýlka, ve které spinkal tu první noc, kterou jsme se o něj tam starali. Plakala jsem dojetím, od té doby si ji často spolu se synem prohlížíme…

Komentáře

Celkem 1 komentář

  • Sukiyaki 16.11.2017 v 00:06 Me se to opravdu dojalo. Jsem tady po prvni tak mi to moc nejde. Ale prečetla jsem članek i mužu si zamyslit jak to bylo hrozny. Dobre to dopadlo a to je hlavni.


  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?