Adopce do nahaŹivotní postřehy z oblasti náhradní rodinné péče

Co nám na přípravě o budování identity přijatého dítěte určitě neřekli.

Publikováno 01.01.2017 v 15:09 v kategorii Úvahy o adoptivním rodičovství, přečteno: 1521x

Ta malá osůbka se několik týdnů trápila tím, že je ve své vlastní rodině jiná. Nepodobná mámě ani tátovi. Přitom v předškolním věku si děti prochází fází, kdy se tak moc chtějí a potřebují podobat jednomu z rodičů. Je to přirozené, normální a tak bolavé, když je to jinak.


Dnes si dovolím napsat jednu malou úvahu týkající se toho,jak pracovat u dětí s faktem, že jsou adoptované. V mém vlastním životě je toto téma v posledním roce velmi živé a diskutované. Sama jsem během letošního roku v tomto směru ušla velký kus cesty a prožila velké množství velmi zajímavých aha momentů.


Na začátek také musím napsat, že právě v těchto chvílích jsem ocenila pomoc a rady své klíčové pracovnice z doprovázející organizace. Bylo fakt super, když člověk tápal a nevěděl jak věc správně uchopit, zvednout telefon, vyklopit své myšlenky a slyšet, že nejsou mimo, hloupé nebo cokoliv.


Naopak slyšet, že cesta, kterou jdete, není jednoduchá, dokonce že to Vaše dítě bude někdy méně někdy více trápit. Ale že v tomto směru můžete udělat strašně moc a dítěti pomoct, aby se s tím vším popralo a vyhrálo.


Pohádka o tom, že je dítě z domečku nestačí


O tom, že je dítě adoptované se má dozvědět nejlépe formou pohádky, už v batolecím věku. Ano, takto jsme opravdu začali. Někdy malá pohádku slyšet chtěla, jindy ne. Později už sama doplňovla některé části příběhu. Nicméně, tohle je takový level jedna. Časem se dostanete mnohem dál. Někam, kde už pohádka nestačí, kde už musíte našlapovat opatrně.


Alespoň já cítím, že je člověk na velmi tenkém ledě. Chci říkat pravdu, ale neubližovat. Vždyť, když mluvíte špatně o biorodičích, jako byste mluvili špatně o dítěti. Snažím se dát informací ne moc, ne málo, tak aby byly pochopitelné, pozitivně podané a upřímné.


„Maminko, ale já chtěla být z tvého bříška.“


Ano, už takhle malé dítě cítí a ví, kde je společenská norma, nebo když to napíšu jinak „jak je to normální“. Mně se v takovou chvíli spouštěly různé pocity, například obrovská lítost. Proč tohle břímě musí nést právě moje dítě. Dítě, které miluji a dala bych život za to, aby bylo šťastné? Přemýšlela jsem nad tím, jak malé svými emocemi ještě nepřidávat. Jenže opravdu by bylo správné na něco si hrát? Na to, že je všechno v pohodě?


Není.


Jí je to líto.


Mně je to líto.


„Ano miláčku, i já bych si to přála, ale však víš u mě v bříšku bys bývala nemohla být. Takže bys vlastně nebyla vůbec. A já jsem moc ráda, že jsi. Jsem za tebe moc vděčná víš.“


Nikdo Vás ale nepřipraví na den, kdy přijde otázka z nejtěžších



Maminko, a proč mě ta paní nechtěla?“


Jak odpovědět a nelhat?


A tak jsem se jala tomu čtyřletému dítěti vysvětlovat něco o tom, že k tomu paní musela mít velmi vážné důvody a jaké. Uváděla jsem také konkrétní příklady těchto důvodů, a že jich může být moho. Pochopila? Kdo ví …


Každopádně otázka se nám vrací.


„Maminko, a jak ta paní vypadala? Jak se jmenovala? Jsem jí podobná?“


Myslím, že v konečném důsledku jsou na tom v tuto chvíli lépe pěstouni. Kteří mají k dispozici mnohem více informací než adoptivní rodiče.

Možná mají k dispozici fotografii biologických rodičů, možná se s nimi osobně setkali a znají příběh z první ruky. Možná se s nimi má možnost potkat i dítě.


Prostě jsou příběhu blíž.


Člověk zde vlastně volí větší nebo menší zlo. „Bude mé dítě žít v nejistotě, bude si vytvářet katastrofické scénáře o tom, proč ho biologická rodina nechtěla? Bude si vytvářet obraz ideálních biologických rodičů, kterým bylo neprávem odebráno? Nebo se potká s těžkou možná hrůznou pravdou, ale bude vědět, jak to bylo a proč, bude všemu rozumět?“


A hlavně možná si nebude odmítnutí brát tak moc osobně?


Ano, až takhle daleko jsem došla. A sama nevím, co je lepší. Mít informace a moct je dítěti dát, ať už jsou jakékoliv, nebo je nemít a pracovat s domněnkami?


„Maminko, já bych chtěla mít stejné oči jako ty nebo tatínek.


- následoval pláč …


Tak tahle věta u nás na nějaký čas vyvolala, musím napsat téměř detektivní práci. Kdy jsem se po střípcích snažila odtušit, kudy se myšlenkové pochody čtyřletého dítěte ubírají a mohou ubírat. Měla jsem totiž pocit, že otázka genů a genetické podobnosti je věc, kterou tak malé dítě prostě ještě nemůže chápat.


Opravdu?


Někdo moudrý mi tenkrát řekl - „Vždy počítej s tím, že dítě ví vše. Možná ne na rozumové úrovni, ale tak nějak intuicí a srdcem odtuší mnohem víc, než my dospělí můžeme jen domyslet.“


Ano, jak pravdivé. Ta malá osůbka se několik týdnů trápila tím, že je ve své vlastní rodině jiná. Nepodobná mámě ani tátovi. Přitom v předškolním věku si děti prochází fází, kdy se tak moc chtějí a potřebují podobat jednomu z rodičů. Je to přirozené, normální a tak bolavé, když je to jinak.


Musím napsat, že když mi to celé došlo, vůbec mi nebylo lehko na duši.


Co s tím? Nechci lhát, ale nechci, aby se cítila jiná ve své vlastní rodině.


A pak mi to došlo! Vždyť ona nám podobná je. Všechno to, co se od nás naučila, co nasála jako houba jí dělá podobnou mě i tátovi. Sice jiným způsobem, než je to u podobnosti genetické, ale to je přece jedno. Ani jedno není víc nebo míň.


„A víš, že ses naučila usmívat úplně stejně jako já? V tu chvíli jsi mi strašně moc podobná! Nebo víš o tom, že po tátovi máš lásku k palačinkám a těstovinám?“


Netušíte jakou radost tohle jednoduché a pravdivé vysvětlení způsobilo! „Maminko, děkuju, ani nevíš, jak se mi ulevilo.“


Komentáře

Celkem 5 komentářů

  • Michaela 01.01.2017 v 15:33 Dobrý Den. Je to opravdu krasne napsané. Uložila jsem si to. Taky.nas toto všechno čeká...mame osvojenou holčičku která je u nás půl roku a je ji 15 měsíců. Taky mám strach jak ji vše říct...zatím mám čas ale.....


  • Vděčná máma 01.01.2017 v 16:12 Děkuji. Ano to,že máme na řešení takových těžkých životních dilemat čas jsem si myslela i já :-D Člověk by čekal, že to příjde někde na základní škole..Ale nevadí, ráda se o zkušenosti podělím :-)


  • A. 01.01.2017 v 19:38 Dobrý den, my máme holčičku z adopce přímé a jakékoliv tyto podrobnosti bohudík a možná bohužel víme, takže my budem říkat přesnou pravdu, ALE v hlavě se mi honí myšlenky stejného typu: Bude to to co dítě bude chtít slyšet? Takže? I když vím věci přesně jak jsou, stejně nevím jak to dopadne :-(


  • Zejm 02.01.2017 v 09:28 Naší malé už je šest, vzhledem k její mentální retardaci jsem tyto otázky také čekala později, nebo doufala, že vůbec nepřijdou... Přišly, a velmi intenzivně. Vzhledem k PP máme víc informací i fotky. Jako mámu mě ale úplně neuklidnuje pocit, že malá usíná s fotkou své biomaminky. Že ve chvílích smutku říká, že se od nás odstěhuje. Za kým? Za SVOJÍ maminkou...
    Jsou to dost dardy do rodičovského sebevědomí. A velmi těžká situace pro vysvětlování u dítěte, které přece jen dost těžko chápe. A nechcete ho zranit. Kdy bude čas na to, začít mluvit o drogách? O tom, že i na pokusy o korespondenci reaguje velmi neochotně. Že to není člověk, který na malou s otevřenou náručí čeká. Zatím jsme o biomamince mluvili jen pozitivně a vlastně společně s dětskou představivostí vytvořili bohyni. Ani tatínek nezůstal ušetřen. Otec je v RL neuveden, ale prckovi postupem času došlo, že ani s tatínkem to nebude tak jednoduché... Plácáme se v tom a spíš čekáme, kudy se budou ubírat její myšlenky dál, abychom na ně mohli nějak dál reagovat. Prozatím má podle nás informací, které je schopna vstřebat, dost. Uvidíme časem, jaké další impulsy přijdou k rozšíření stávající podoby jejího příběhu. Ale jednoduché to pro nás není.


  • Sat 03.01.2017 v 17:33 Moc dekuji za krasny clanek. Taky uz prisla otazka, proc synek (necele 4r) nebyl u me v brisku.
    Dala jste mi krasne namety.
    Ja jsem kdysi nekde cetla radu rikat diteti o tom,ze je adoptovane, uz od miminka. V te dobe slovum sice nerozumi, ale my se to alespon naucime rikat nahlas. A v dobe, kdy uz tomu bude trochu rozumet, to pro nas bude o chlup lehci vyslovit.


  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?