Adopce do naha

Dokázal křičet i čtyři hodiny v kuse kvůli úplně banálním věcem. Jako třeba, abychom ještě jednou pustili písničku, kterou slyšel – v rádiu. Pokud jsme jeho přání nesplnili - křičel. A křičel. A křičel. Pak začal házet věci, které byly okolo,“ odhaluje autorka knihy nelehké dětství svého adoptivního syna. Dnes tu pro Vás mám nový článek, za který chci moc poděkovat jedné úžasné dobré duši, která mi s blogem začala pomáhat - Marie… Celý článek ›

Elenku jsem přijali do adopce přímo z porodnice jako naše druhé vytoužené miminko. Bylo jí šest dní a byla tak malinká, nádherná a taky moc zraněná. Biologická maminka se o ni nemohla postarat, a tak jsme, jakmile to bylo možné, nastoupili jako noví rodiče my. Elenku jsme přijali jako zdravé miminko s výbornou prognózou do budoucna. Vlastně, co se týče zdravotní anamnézy, tak na nás ze spisu nic děsivého nekoukalo. Byli jsme šťastní a vděční za naše druhé… Celý článek ›

Nikdo z nás si toho tenkrát nevšiml, ale s Eliškou do naší rodiny vstoupila celá velká, jiná, a vlastně pro nás tenkrát zcela cizí rodina. Vplula k nám, hezky se uvelebila a začala žít s námi. Za tento krásný příspěvek děkuji zkušené adoptivní mamince Petře Pávkové. Esej je publikována s milým dovolením její dcery Elišky.Eliščina rodina, celé generace dozadu, jejich historie, od té prapůvodní historie v Indii, přes dlouhé putování do Evropy, přes… Celý článek ›

Občas se stane, že Vám život přinese radostnou událost ve chvíli a ve formě, ve které ji vlastně už vůbec nečekáte. U nás uplynuly skoro dva roky od druhé přípravy žadatelů o osvojení. Dcera byla pomalu předškolačkou a já tak nějak začínala propadat smutku a depresím z toho, že k nám to druhé miminko už asi nikdy nepřijde. Navíc informace z kraje byly stále stejné a velmi negativního rázu. Stále dokola jsem slyšela, že dětí do adopce je méně a méně… Celý článek ›

Syn mé velmi dobré přítelkyně a adoptivní maminky strávil první měsíce svého života sám v nemocnici v inkubátoru. Strávil tak i své první vánoce. Když se dívám na jeho fotku z té doby, chce se mi plakat. Sám na vánoce bez mámy a ona někde jinde bez něho. Tenkrát netušila, že vůbec existuje. Jen věděla, že si moc přeje, aby k ní přišel ... S blížícími se vánoci se mi otvírá velká bolavá otázka. Jak se asi cítila moje maličká dcera loni o… Celý článek ›

Naše děti jsou nám velkými učiteli. Já vím, možná jste tuhle frázi už slyšeli a říkáte si, co na ní může být pravdy, vždyť děti ještě o životě neví nic, vše je přece musíme naučit my. Moje dcera mi ukázala, tak jako vždy, že je to přesně naopak. Když jsem začínala psát blog, tak jsem se snažila v jednom z prvních článků odpovědět na otázku, kdo je pravá maminka - já nebo maminka biologická. Tenkrát jsem měla pocit, že je to jasné a že… Celý článek ›

Teď jsem zírala na cizí jméno v kolonce a cítila jen prázdno. Prázdno a slzy. Všechny životní jistoty se sesypaly jako domeček z karet. Na vteřinu jsem zadoufala, že se jedná o omyl, a ta, které patří ten výpis, je někdo úplně jiný. Cizí žena z cizího města. A pak jsem si všimla rodného čísla, dodatků soudu a jmen mých rodičů, kteří zde byli uvedení jako osvojitelé. Tohle není omyl. Dnešní článek blogu není tak úplně příběhem jako spíš popisem… Celý článek ›

"Syn jako by na světě chtěl být na vše sám. Celý den se mi nepodíval do očí a důsledně trval na tom, abych mu s ničím nepomáhala. To, co jen trochu zvládl, se snažil dělat nebo řešit sám. Nikdy se nestyděl. Prostě šel za cizím člověkem a domluvil se s ním, co zrovna potřeboval. Měla jsem pocit a také strach, že by klidně odešel s cizím člověkem domů a za mnou by se ani neohlédl." Dnešní příběh ke mně přišel sám. O svém trápení mi napsala… Celý článek ›

„Soudkyně mě nakonec propustila sednout a já celá unavená a propocená čekala, co bude dál. Bohužel tím, že stihla vyslechnout pouze mě, odročila jednání až na březen následujícího roku! Vyšla jsem ze soudní síně, sedla si a plakala. Cítila jsem takovou lítost a bezmoc. Proč nemůže maličká s námi strávit Vánoce a musí je trávit v ústavu? „ O tom, že každému dítěti je nejlépe v jeho vlastní rodině, snad už v této republice nikdo nepochybuje. Nebo… Celý článek ›

"S rostoucím věkem Terezky její bublina kolem ní stále sílila a sílila. Navenek se chovala velmi chladně, až hrubě ke každé autoritě, se kterou se setkala. Každý cizí člověk pro ni byla hrozba, nechtěla se s nikým bavit, odpovídat na pozdrav, raději mlčela nebo když už promluvila, působilo to drze. Jen v rodině jsme viděli druhou stránku její povahy, tu citlivou, až přecitlivělou, zranitelnou. Ale ona se nechtěla nechat nikým ranit, stále byla ve střehu, co… Celý článek ›