Adopce do nahaŹivotní postřehy z oblasti náhradní rodinné péče

Do třetice všeho dobrého ...

Publikováno 02.02.2017 v 10:19 v kategorii Změna pečující osoby, přečteno: 1954x

„Tak smutné oči dítěte jsem snad nikdy neviděla! Chytil mě úplný děs. Co mám dělat? Holčička na fotce mě vůbec neoslovila, navíc ta diagnóza a ty prognózy… A k tomu všemu vědomí, že dva páry se na ni ani nešly podívat! Měla jsem v sobě neskutečné dilema – co když ji odmítnu, nebo co když si ji takovou vezmu ...“


Dnešní příběh otevírá jedno velké téma týkající se adopce. Jaké dítě jsme schopni přijmout za vlastní a otevřít mu srdce natolik, aby se stalo opravdu a doslova naším dítětem? Je vůbec někdo schopen tento výběr – párování dětí, které nemají rodiče a párů, které nemají dítě, provést vždy optimálně? A nakonec - je prognóza zdravotního a psychologického vývoje u dítěte v náhradní rodinné péči vždy opravdu relevantní?


Na tyto a další otázky Vám myslím velmi hezky odpoví příběh adoptivní maminky, která svou dcerou přijala jako třináctiměsíční z rodiny přechodných pěstounů, u kterých byla maličká v péči prakticky od svého narození.


Kouzelný telefon


Kouzelný telefon adoptivní mamince zazvonil jednoho teplého letního dne. „Dozvěděla jsem se, že pro nás mají roční holčičku a že podrobné informace o jejím vývoji se dozvím od psycholožky, která měla její případ nastarosti.“


„Psycholožka nám po telefonu o maličké řekla, že je plačtivá a nekontaktní, zmínila také, že má náběh na hyperaktivitu, mluvila i o poruše usínání. Říkala, že nemáme počítat s tím, že z ní bude někdy kontaktní dítě. A také zmínila, že dva páry se po sdělení těchto informací na ni nešly ani podívat!“


Maminku tyto zprávy sice zarazily, ale když vše důkladně probrala s manželem, rozhodli se, že si tuto šanci být rodiči nechtějí jen tak nechat ujít a chtějí o maličké vědět víc!

Dva týdny, které čekali na osobní schůzku s psycholožku, která měla případ maličké ve svých kompetencích se nekonečně vlekly. V hlavě se jim rojily tisíce myšlenek, scénářů a otázek.




„Při osobním setkání nám psycholožka řekla v podstatě to samé co do telefonu, ale navíc nám ukázala fotku maličké. Tak smutné oči dítěte jsem snad nikdy neviděla! Chytil mě úplný děs. Co mám dělat? Holčička na fotce mě vůbec neoslovila, navíc ta diagnóza a ty prognózy… A k tomu všemu vědomí, že dva páry se na ni ani nešly podívat! Měla jsem v sobě neskutečné dilema – co když ji odmítnu, nebo co když si ji takovou vezmu ...“


Nakonec se manželé se rozhodli, že se na maličkou pojedou alespoň podívat, aby věděli, jak na ně bude působit na živo a také, že snad dokáží lépe odhadnout, co by je čekalo, kdyby se rozhodli maličkou přijmout.



První setkání


První setkání proběhlo u přechodných pěstounů doma také za přítomnosti psycholožky. Když se otevřely dveře a maminka poprvé uviděla holčičku v náručí pěstounky, první co ji napadlo bylo - „Boože! Tohle maličké křehoučké stvoření by mohlo být naše?!“


„ Koukaly na nás krásné hloubavé moudré oči. Přišlo mi, jako by celé situaci rozuměla. S holčičkou jsme strávili tři hodiny a byli jsme příjemně překvapeni. Dle diagnózy, která byla vznesena, bychom čekali, ze bude vřískat, lítat a činnost měnit každou chvilku. Ale ono to bylo naprosto v klidu a v pohodě ...“


„Byla droboučká, tichá, stále v pohybu, ale klidná. Občas nám přinesla nějakou hračku. Když jsme jí něco říkali, tak poslouchala a bylo vidět, že vše vstřebává, že přemýšlí. A to mě dostalo. Její křehkost a hloubavost nás zaujala. Dali jsme si sice čas na rozmyšlenou, ale už cestou domů jsme věděli, že ji chceme!“


Druhý den tedy maminka volala psycholožce s tím, že chtějí holčičku přijmout do své péče! „Ještě jednou mi zopakovala, že si to máme pořádně promyslet, že to dítě se necítí dobře v náruči a celkově, že nemá ráda dotyky ... Odpověděla jsem jí, že jsem to uvážila a přijímám ji takovou, jaká je!“


Zde je na místě zdůraznit odvahu, odhodlání a statečnost adoptivní maminky přijmout maličkou i přes všechny tyto strašáky. Vždyť pro každou maminku je důležité projevovat svou náklonnost milovanému dítku formou objetí a tulení. A představa, že to takto probíhat nebude, je přinejmenším bolavá.



Z rodiny pěstounské do rodiny adoptivní


Doprovázející organizací pěstounů bylo naplánováno, že předávání z jedné rodiny do druhé bude trvat zhruba měsíc. V prvních třech týdnech maličká byla ještě převážně v péči přechodných pěstounů. Adoptivní rodiče se ubytovali v nedalekém penzionu a co nejčastěji ji navštěvovali, později si ji také začali brát na procházky a nebo se s ní v klidu poznávali v soukromí penzionu.


„ Největší obavy jsem měla z toho, že dceři byl už rok a já měla respekt k tomu, že je to vlastně hotový človíček. Bála jsem se, zda si zvykne a naváže se na nás. Sledovala jsem tedy, jak funguje pěstounská rodina, na co je malá zvyklá, jak na ni mluví atd. Snažila jsem se v tom pokračovat, aby necítila zmatek a změnu přijímala co nejlépe.“


„Pěstounská rodina byla moc milá a pohodová. Dceři dali velký kopec lásky a hlavně domov. A já jsem jim za to neskutečně vděčná! Celý ten čas, který jsem s nimi strávili, byl tedy moc příjemný.“


Konečně doma!


Po třech týdnech přešla adaptační fáze do své druhé části. Adoptivní rodiče si mohli odvést svou dceru za asistence pěstounů domů. Pěstounka s novou rodinou chvilku pobyla a pak nastal čas, aby odjela domů ...




Když mi pěstounka už nebyla za zády, najednou jsem pocítila strach a obavy, jak to všechno zvládnu? Najednou jsem měla doma chodící třináctiměsíční dítě, které zajímalo vše! Ale domácnost jsem ještě neměla dítěti plně uzpůsobenou, dny tak byly velmi psychicky náročné. Ze začátku jsem si tak mateřství moc neužívala. Ale asi po dvou měsících přišla úleva, štěstí, radost a nekonečná vděčnost za toto dítě!“


„Malá byla v pohodě, od prvního dne, kdy jsme si ji přivezli, dobře spala a časem se její spánek ještě prodlužoval.“


Zde se nabízí otázka, jak je možné, že se z maličké během pár dní v nové rodině stalo v podstatě jiné dítě? Jako by se v nové rodině uklidnila a rozzářila?Vždyť v pěstounské rodině měla tu nejlepší péči a lásku jakou si mohla přát.


„Myslím, že se na nějaké úrovni začala zklidňovat a věděla, že teď už může v klidu spát a že se už může svobodně tulit. Asi ta její malá dušička věděla, že zde je pro ni ta konečná stanice ...“


A co víc. Prognózy paní psycholožky o tom, že jde o nekontaktní a hyperaktivní dítě se nakonec nepotvrdily!


„Dcera je úžasná, chytrá, krásná a hlavně muchlovací! Stále by se jen pusinkovala a tulila nebo nosila! Je pro mě tím nejúžasnějším dítětem, které jsem si mohla přát!“


„A co mi celá ta zkušenost dala? Že nemusí být všechno tak, jak říká nějaká prognóza… Jsem šťastná, že jsem se nenechala zastrašit a že jsem našla odvahu jet se na ni podívat a třeba čelit tomu, že by se nám opravdu nelíbila fyzicky nebo jinak“.

Komentáře

Celkem 6 komentářů

  • lucie 02.02.2017 v 11:00 Tak jsem si poplakala. Jste uzasni. Mela jsem toho napsano vic, ale vse znelo jako fraze, tak jsem to smazla :-) Mejte se moc krasne.


  • Míla 02.02.2017 v 16:36 Také jsem si tím vším prošla a mám dnes doma úžasnou holčičku. :-)


  • Vděčná máma 03.02.2017 v 08:36 Moc děkuju za krásné a pozitivní komentáře. Pokud by jste se chtěly o svůj příběh podělit, budu ráda..sdílení pomáhá! Děkuji!


  • aneta 03.02.2017 v 18:01 je to nadherny pribeh!!! sklanam sa pred odvahou tejto maminky a urcite aj ocinka! vsetky deti su nadherne, krehke a nevinne...nikdy nemozu za to, co im bolo nadelene...mozu s tym len zit...je uzasne, ze existuju takito ludia-rodicia, ktori sa nenechaju zastrasit vyrokmi inych ludi, tzv. prognozami... Pan Boh ma plany s kazdym z nas a s touto maminkou mal uzasny plan a ona zachranila krehucku detsku dusicku :-) vsetko dobre a moc zdravicka prajem celej rodinke :-) lasku uz nasli :-)


  • Mamina pribehu 03.02.2017 v 20:11 Moc Vam dekuji za pozitivni ohlasy...
    Jsem rada, ze toto psychicky narocne obdobi je za nami a ted se uz tesime a sytime nadhernym clovickem, krery nam provonel byt a prijasnil srdce :-)


  • Michaela 10.02.2017 v 10:09 Nádherné. Stejně jsme to.meli my s 10ti měsíční holčičkou. Upozornění psychologů že její sourozenci mají ADHD a jsou zlí a ze malá má náběh na mikrocefalii...meli jsme stejné dilema. Dnes je malé 17 měsíců je moc sikovna krásná a inteligentní. Milujeme ji a nikdy nedáme. Fandím vám


  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?