Jsem adoptovaná

Za možnost zpracovat tento životní příběh jsem velmi vděčná. Tím, že jsem sama adoptivní mámou, prožívala jsem při jeho psaní velmi zvláštní a intenzivní pocity, jako bych si časoprostorem povídala se svou vlastní, už dospělou dcerou …

O svůj příběh se se mnou totiž podělila žena, kterou její adoptivní rodiče přijali do své rodiny z kojeneckého ústavu jako půlroční miminko.

„Naši se o dítě pokoušeli několik let. Můj otec, těžce nemocný, byl vlivem užívaných léku neplodný, maminka měla také problémy, proto se rozhodli pro adopci. Na dítě čekali asi dva roky, proběhly psychologické testy, návštěva v rodině a jednoho dne, aniž by byli připraveni, jim zavolali, že si mají přijet pro dítě.“

Holčička byla velmi klidné a usměvavé, ale bohužel velmi často nemocné dítko.

Pouto, které si maličká s rodiči vytvořila, bylo velmi silné.“ Naší se mi opravdu hodně věnovali, zejména otec se mnou trávil hodiny v pokojíčku a hrál si se mnou.“

Při nástupu do školky se pak projevil velký strach z odloučení od rodičů, maličká tuto situaci snášela mnohem hůře než většina jejích vrstevníků.

Na základní škole se pak z holčičky stala premiantkou třídy, našla si dobré kamarády a vedla hezký a spokojený život. O tom, že je adoptovaná, v té době neměla žádné ponětí, takže ji starosti s tímto spojené zatím vůbec netrápily.

Puberta

„V pubertě jsem měla problémy s alkoholem, stýkala se s divnými typy a ve třinácti jsem začala kouřit. Rodiče si se mnou v pubertě opravdu užili, byla jsem divoká, ale pořád v rámci mezí - žádné drogy. Vždy jsem dodržovala domluvené věci a naši mi věřili.“

I přes bouřlivější pubertu se dívka zvládla dostat na dobrou střední školu a vystudovat ji s vyznamenáním. Následně také úspěšně složila zkoušky na vysokou školu.

Adoptovaná?

O tom, že je adoptovaná se dívka dozvěděla vlastně náhodou v době, kdy měnila pediatra za lékaře pro dospělé.

„Když mi dětská lékařka dala kartu, bylo mi divné, že mi ji otec vytrhl z ruky a celé to prohlížel, ale asi si toho nevšiml. Já byla samozřejmě zvědavá a chtěla jsem vědět, co se tam o mě píše. A tak jsem tam našla zprávu z kojeneckého ústavu a zprávu o adopci. Najednou mi to všechno došlo, že máma nemá žádnou fotku s bříškem, že nemám žádnou fotku z porodnice, že mám rodný list vydaný až rok po mém narození…“

„Byl to šok, celé dva dny jsem se odhodlávala ke konfrontaci s rodiči. Bála jsem se, že jim to ublíží, zároveň jsem měla hrozný pocit zrady, že celý život žiji ve lži.“

Nakonec se dívka k rozhovoru s rodiči na toto téma přece jen odhodlala. Byla to velmi těžká situace pro všechny. „Byl to velice emotivní večer, který nás ale ve výsledku strašně sblížil. Táta i nabídl, že se mnou zajede na matriku, jestli chci pátrat po biologické matce.“

Následovalo velmi zvláštní a těžké období, kdy mladá žena zjišťovala, kdo všechno z jejího okolí, přátel, známých vlastně věděl, že je adoptovaná. Vyrovnat se s novou situací nebylo jednoduché, dívka se dostala na nějaký čas i do depresí. Naštěstí jí rodina a přátelé v této chvíli podrželi.

„A tak jsem to v sobě nějak uzavřela a dnes si na to téměř nevzpomenu, jen na své narozeniny…"

Hledat biologickou mámu?

„Asi dva měsíce jsem váhala, ale nakonec jsem se rozhodla, že mi v životě nic nechybí a matku poznat nechci. Touha ve mě občas hlodá dodnes, ale bojím se, že zklamání by bylo velké.“

„Ten pocit, že mě někdo nechtěl, je užírající. Proto jsem se rozhodla v tom nenimrat. Jediné co mě mrzí je, že nevím nic o genetických dispozicích, o nemocech v rodině, to by se mělo při adopci někam zapisovat, protože to mohou být důležité věci.“

Následky ústavní péče?

Po tom, co se mladá žena sama stala matkou, si uvědomila, jak důležitý je první půlrok života pro každého z nás. Uvědomila si, že některé její stavy úzkosti, kterými trpí, mohou mít přímou návaznost na její půlroční pobyt v ústavu.

„Když jsem byla malá, často se mi zdávalo o místnosti, ve které bylo podium s ohrádkou a v té ohrádce malé děti. I přes velký počet dětí tam bylo hrobové ticho. Pocit v tom snu jsem rozhodně neměla příjemný, byla to taková zvláštní úzkost, něco velice nepříjemného. Až když jsme se o tom bavili s rodiči, řekli mi, ze takhle to vypadalo právě v kojeneckém ústavu, kde jsem byla ...“