Adopce do nahaŹivotní postřehy z oblasti náhradní rodinné péče

Jsem adoptovaná

Publikováno 14.12.2016 v 08:43 v kategorii Vyrůstal jsem v náhradní rodině, přečteno: 1175x

„Byl to šok, celé dva dny jsem se odhodlávala ke konfrontaci s rodiči. Bála jsem se, že jim to ublíží, zároveň jsem měla hrozný pocit zrady, že celý život žiji ve lži.“



Za možnost zpracovat tento životní příběh jsem velmi vděčná. Tím, že jsem sama adoptivní mámou, prožívala jsem při jeho psaní velmi zvláštní a intenzivní pocity, jako bych si časoprostorem povídala se svou vlastní, už dospělou dcerou …


O svůj příběh se se mnou totiž podělila žena, kterou její adoptivní rodiče přijali do své rodiny z kojeneckého ústavu jako půlroční miminko.


„Naši se o dítě pokoušeli několik let. Můj otec, těžce nemocný, byl vlivem užívaných léku neplodný, maminka měla také problémy, proto se rozhodli pro adopci. Na dítě čekali asi dva roky, proběhly psychologické testy, návštěva v rodině a jednoho dne, aniž by byli připraveni, jim zavolali, že si mají přijet pro dítě.“


Holčička byla velmi klidné a usměvavé, ale bohužel velmi často nemocné dítko.


Pouto, které si maličká s rodiči vytvořila, bylo velmi silné.“ Naší se mi opravdu hodně věnovali, zejména otec se mnou trávil hodiny v pokojíčku a hrál si se mnou.“


Při nástupu do školky se pak projevil velký strach z odloučení od rodičů, maličká tuto situaci snášela mnohem hůře než většina jejích vrstevníků.


Na základní škole se pak z holčičky stala premiantkou třídy, našla si dobré kamarády a vedla hezký a spokojený život. O tom, že je adoptovaná, v té době neměla žádné ponětí, takže ji starosti s tímto spojené zatím vůbec netrápily.


Puberta


„V pubertě jsem měla problémy s alkoholem, stýkala se s divnými typy a ve třinácti jsem začala kouřit. Rodiče si se mnou v pubertě opravdu užili, byla jsem divoká, ale pořád v rámci mezí - žádné drogy. Vždy jsem dodržovala domluvené věci a naši mi věřili.“


I přes bouřlivější pubertu se dívka zvládla dostat na dobrou střední školu a vystudovat ji s vyznamenáním. Následně také úspěšně složila zkoušky na vysokou školu.


Adoptovaná?


O tom, že je adoptovaná se dívka dozvěděla vlastně náhodou v době, kdy měnila pediatra za lékaře pro dospělé.

„Když mi dětská lékařka dala kartu, bylo mi divné, že mi ji otec vytrhl z ruky a celé to prohlížel, ale asi si toho nevšiml. Já byla samozřejmě zvědavá a chtěla jsem vědět, co se tam o mě píše. A tak jsem tam našla zprávu z kojeneckého ústavu a zprávu o adopci. Najednou mi to všechno došlo, že máma nemá žádnou fotku s bříškem, že nemám žádnou fotku z porodnice, že mám rodný list vydaný až rok po mém narození…“



„Byl to šok, celé dva dny jsem se odhodlávala ke konfrontaci s rodiči. Bála jsem se, že jim to ublíží, zároveň jsem měla hrozný pocit zrady, že celý život žiji ve lži.“


Nakonec se dívka k rozhovoru s rodiči na toto téma přece jen odhodlala. Byla to velmi těžká situace pro všechny. „Byl to velice emotivní večer, který nás ale ve výsledku strašně sblížil. Táta i nabídl, že se mnou zajede na matriku, jestli chci pátrat po biologické matce.“


Následovalo velmi zvláštní a těžké období, kdy mladá žena zjišťovala, kdo všechno z jejího okolí, přátel, známých vlastně věděl, že je adoptovaná. Vyrovnat se s novou situací nebylo jednoduché, dívka se dostala na nějaký čas i do depresí. Naštěstí jí rodina a přátelé v této chvíli podrželi.


„A tak jsem to v sobě nějak uzavřela a dnes si na to téměř nevzpomenu, jen na své narozeniny…"


Hledat biologickou mámu?


„Asi dva měsíce jsem váhala, ale nakonec jsem se rozhodla, že mi v životě nic nechybí a matku poznat nechci. Touha ve mě občas hlodá dodnes, ale bojím se, že zklamání by bylo velké.“

„Ten pocit, že mě někdo nechtěl, je užírající. Proto jsem se rozhodla v tom nenimrat. Jediné co mě mrzí je, že nevím nic o genetických dispozicích, o nemocech v rodině, to by se mělo při adopci někam zapisovat, protože to mohou být důležité věci.“


Následky ústavní péče?


Po tom, co se mladá žena sama stala matkou, si uvědomila, jak důležitý je první půlrok života pro každého z nás. Uvědomila si, že některé její stavy úzkosti, kterými trpí, mohou mít přímou návaznost na její půlroční pobyt v ústavu.


„Když jsem byla malá, často se mi zdávalo o místnosti, ve které bylo podium s ohrádkou a v té ohrádce malé děti. I přes velký počet dětí tam bylo hrobové ticho. Pocit v tom snu jsem rozhodně neměla příjemný, byla to taková zvláštní úzkost, něco velice nepříjemného. Až když jsme se o tom bavili s rodiči, řekli mi, ze takhle to vypadalo právě v kojeneckém ústavu, kde jsem byla ...“

Komentáře

Celkem 4 komentáře

  • Zejm 16.12.2016 v 11:52 Díky za silný příběh. Je děsivé, co všechno se v člověku ukládá, co všechno si pamatuje a jak ho to ovlivňuje po celý další život. Moc děkuji také dívce z příběhu, že byla ochotná nám takto otevřít a svěřit své pocity. Jako mámy přijatých dětí máme opravdu hodně o čem přemýšlet. Kolik skrytých komnat mají v sobě naše děti?


  • Sar 03.01.2017 v 17:39 Dekuji za zajimavy pribeh. Muj manzel se o tom, ze je adoptovany dozvedel nahodou - z detske zdravotni dokumentace - ve svych 34 letech. Zrovna v dobe,kdy jsme prochazeli predadopcni pripravou. Bylo to pro nej hodne silne. (Ado) rodicum o tom nerekl. Ale jemu to odpovedelo mnoho otazek a pocitu,ktere v sobe z detstvi a puberty mel. Jen pro upresneni - adoptovany byl rovnou z porodnice v necelych 2 tydnech.


  • Vděčná máma 03.01.2017 v 21:18 Dobry den,tak to me velmi zajima myslim manzeluv pribeh a jeho pocity ktere od detstvi mel?Vite dcera byla adoptovana ve stejnem.veku..


  • Sar 09.01.2017 v 14:23 Dobrý den, u manžela spíše šlo o to, že jeho ado-maminka si k němu asi nenašla tu pravou mateřskou lásku. Ta tam prostě nepropukla. Ona byla (a je) výborná pečující osoba - uklidit, vyprat, uvařit - to udělá na 1*. Ale všechny víme, že o tom to není. Ona si s ním nikdy moc nehrála. I dnes nabídne třeba čaj mně, ale že by se mohla zeptat i manžela, to ji nenapadne. Není na tom z její strany nic zlého...ona to prostě cítí jinak.
    Pak určitě i pocity v pubertě, že rodiče jsou příliš jiní - ale zase u tohoto - kdo tyto pocity v pubertě nemá, že?
    Jinak manžel má s rodiči stále dobrý vztah. Vidí je alespoň 1x týdně. V komunikaci není žádný problém. Více si ale rozumí s (ado)otcem. Tam k přilnutí rozhodně oboustranně došlo.
    Zajímavé je, že tchýně tento "problém" rozhodně nemá s naším ado-synem tedy jejím vnukem). Ten jí k srdci přilnul a miluje ho nadevše.


  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?