Adopce do nahaŹivotní postřehy z oblasti náhradní rodinné péče

O adopci trochu jinak

Publikováno 12.09.2016 v 14:18 v kategorii Úvahy o adoptivním rodičovství, přečteno: 467x

Díky blogu, který právě čtete, jsem dostala další velmi zajímavou reakci. Tentokrát mi nepsal žádný adoptivní rodič ani čekatel. Psala mi budoucí adoptivní teta. Dotaz byl velmi zvláštní a pro mě nádherný - empatický.

Budoucí teta chtěla vědět, jak může pomoci adoptivní mamince v čekání - jestli se má ptát nebo neptat. Co je vlastně před a po schválení čeká? Chtěla celému procesu rozumět. A jako poslední věc ji zajímalo, jak nejlépe jednou, až ta chvíle přijde, vyjádřit tu radost a přijetí adoptovaného dítka do rodiny.


Celé mě to donutilo zamyslet se nad tím, jak jsem to tenkrát měla já? A co přesně jsem potřebovala? Co naopak ne?


Velmi dobře si vybavuji období, kdy jsme podávali žádost o adopci. Dalo by se říci, že jsem moc chtěla sdělit okolí hlavně blízkým, přátelům, jaký krok právě podnikáme. Nicméně tím, že jsem byla ve svém okolí jediná neplodná a bezdětná žena žádající s partnerem o adopci, byl to docela problém. Co jim říct? Že už jsme takoví zoufalci z hlediska snahy o dítě, že už zkoušíme i adopci?


Vyprávět jim o psychotestech? Kde si člověk připadá, že nemůže tím vším prověřováním snad ani projít, protože mu určitě najdou jednu nebo hned několik psychických poruch, které budou adopci znemožňovat?


Příprava žadatelů o osvojení, aneb pocit že se nacházíte v „kruhu anonymních alkoholiků“. „Ahoj, já se jmenuju tak a tak a chystám se vypít vodku na ex, ehm tedy adoptovat dítě.“


Jak vyprávět o zážitcích z návštěvy kojeneckého ústavu? Dodnes si vzpomenu na velký pokoj plný malinkých postýlek. Všechny byly prázdné, až na jednu. V té ležela maličká holčička. Mohlo jí být jen pár týdnů. Plakala a plakala. Ten pocit se asi nedá přenést.


Tenkrát by mi určitě moc pomohlo mluvit o tom s někým, kdo už to celé zažil. Nicméně svěření se dobré kamarádce, která se ptá, má zájem, nesoudí a chce poslouchat, by bylo také moc prima.


Čeho jsem se tenkrát bála a na tyto otázky nerada odpovídám dodnes, jsou otázky typu: „A ty se nebojíš těch genů? Nebojíš se, co z těch dětí vyroste? Ty jsi nečetla tu a tu knihu o adopci, kde to skončilo špatně?“


V takové chvíli se vždy zastavím a zeptám se dotyčného, zda ho problematika opravdu zajímá a chce odpovědi věnovat více než pár minut. Protože tohle opravdu není lehké konverzační téma, na které se zeptáte náhradního rodiče na zastávce autobusu.


Ještě jedna otázka týkající se toho celého byla vlastně velmi zvláštní a nepříjemná. Je to otázka vystihující bohužel vše výše zmíněné. Je úplně prostinká: „A proč chcete vlastně adoptovat dítě?“


V té chvíli Vám v hlavě proběhnou miliony myšlenek: „Jak proč? Chceme být rodina, není to zřejmé? Chceme pomoct dítěti bez rodičů. Nemůžeme mít děti a i kdybychom je mít mohli, proč ne? Proč neadoptovat?“


Poslední otázka budoucí tety mě opravdu mile překvapila: „Jak nejlépe vyjádřit radost a přijetí adoptovaného dítka z její strany?“


Myslím, že odpovědí by mohl být příběh, který se nám stal. 


Dceru jsme si přivezli, jak už jsem psala jinde, na dlouhodobou návštěvu z KÚ v době, kdy jí bylo něco kolem 3 týdnů. O tom, že máme doma miminko, jsme moc nemluvili, nic nebylo jisté. Nicméně i přes to se zpráva šířila mezi přáteli a známými i bez našeho přičinění.


Ta obrovská radost, to jak nám to štěstí všichni přejí, se dalo hmatatelně cítit.


Přešlo těch pár kritických týdnů a my jeli s manželem podepsat formuláře, které z nás dělali oficiálně rodiče (dostali jsme dceru do preadopční péče).


Po návratu na nás čekalo před domem velké překvapení.


U nás je totiž zvykem stavět nově narozeným dětem před dům máj. Je to takový výraz radosti a štěstí z nově narozeného človíčka, kterou sdílí s rodinou kamarádi a známí. Staví se v době, kdy je maminka s miminkem ještě v porodnici a její stavění provází většinou velká oslava.


Ano, rozumíte správně, naše dcera dostala svou první máj …

Komentáře

Celkem 4 komentáře

  • zejm 14.09.2016 v 11:29 Máš pravdu, taky mě nejvíc potěšilo, když někdo reagoval přesně jako by se narodilo miminko z bříška a přivezli jsme ho z porodnice. Třeba kolegové v práci se složili a koupili nám sadu na obtiskávání ručičky. Nebo nám přišly poštou gratulace k holčičce. Moc hezké bylo i to, že nám na úřadě udělali vítání občánků, ačkoli občánkem se malá stala papírově o mnoho později...
    Naopak bylo smutné, když ve vesnici, kde bydlí manželovi rodiče, nikdo netušil, že máme miminko. Všichni se divili, když jsme tam přijeli poprvé na návštěvu a vyrazili s kočárkem na procházku (a to už jsme měli malou půl roku roma). Bylo mi to líto, jako by se za to rodiče styděli... Je přece normální říct, že má syn miminko, ne?
    Takže podle mě jsou nejlepší takové ty normální tradiční radostné reakce a gesta, co se dělávají, když se narodí miminko - ona ta situace je totiž úplně stejná, tak proč reagovat jinak ;-)


  • Vděčná máma 14.09.2016 v 13:08 Přesně toto jsem článkem chtěla říci! Děkuju!


  • Martina 11.10.2016 v 16:22 Krásně napsané, díky!


  • Renata 07.01.2017 v 14:06 Dnes jsem objevila díky facebooku váš blog. Děkuji za něj!!! Jsem adoptivní maminkou 2,5letého chlapečka. Proces adopce byl psychicky náročný, ale zároveň nádherný prožitek. Chlapečka jsme domů přivezli v 8 měsících od pěstounské rodiny, kteří se o něho starali hned od narození.


  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?