Adopce do nahaŹivotní postřehy z oblasti náhradní rodinné péče

O tisu, autoritách a lékařích

Publikováno 16.08.2016 v 09:55 v kategorii Rodičovství, přečteno: 403x

Dnes se chci dotknout jednoho velmi bolavého tématu, a to děti a lékaři.
Naše generace a generace před námi byly vychovávány ve víře, že jen nutno poslouchat autority. Nejdříve rodiče, následně učitele, šéfy a v neposlední řadě lékaře. S autoritami se nediskutuje, nebrání se jim a je třeba je poslouchat. Protože jen ony vědí vše lépe než my! Tak nás to učili jako děti. Stali se z nás dospělí, ale některé věci se nemění. Stále posloucháme šéfy a lékaře nebo kohokoliv, kdo se jako autorita staví. Když je to pro naše dobro, super. Ale co když to není náš problém, ale co když to ovlivňuje naše děti?


Tohle uvědomění ke mně přišlo díky velmi bolestné zkušenosti …


Dceři byl asi rok a půl, když jsme si jednoho krásného dne udělali s rodinou výlet do nedalekého města. Seděli jsme s dcerou na lavičce v parku plném vzrostlých stromů a já rozdělala svačinu. Dcera trochu pojedla, ale neměla moc hlad, takže odběhla pod nedaleký strom. Já zabalila věci a šla za ní..


V tu chvíli jsem si všimla, že cosi žvýká. Pod stromem byla spousta malých červených kuliček. Moje oči se zaměřily na strom, ze kterého padaly a uvědomila jsem si, že ho znám. Máme ho doma na zahradě, jmenuje se tis červený a jeho plody (respektive jádra plodů) jsou mimochodem prudce jedovaté. V tu chvíli mi začalo srdce bít jako o závod. Snažila jsem se dceři bobulku z pusinky vyndat, ale ta se bránila. Nevěděla jsem, kolik jich snědla, než jsem si toho všimla.


Následná snaha o vyzvracení byla také neúspěšná.


To už jsem volala 155. Bohužel zrovna neměli k dispozici žádnou volnou sanitku, takže nám řekli, do které nemocnice v okolí máme jet. S manželem jsme vzali dceru a běželi k autu. Cestu si pamatuji jen mlhavě, střídavě jsem mluvila s operátorkou, která mě navigovala kam máme jet a zjišťovala dceřin zdravotní stav. Manžel jel asi sto padesát.


V nemocnici se nás ihned ujala mladá a velmi sympatická doktorka. Dceru za naší přítomnosti vyšetřila a protože jsme vše stihli do hodiny, navrhla výplach žaludku. A tady se stala velká chyba. Odnesli mi ji na výkon s vysvětlením, že ošetřovna je malá a já bych se tam nevešla! Bránila jsem se, chtěla jsem být u ní! Převálcovali mě a já ustoupila. Protože autority se poslouchají. I když se jedná o vlastní dítě? Nikdy si to neodpustím!


Dceru jsem slyšela plakat přes několikero dveří. Měla jsem tam být a držet ji za ruku nebo v náručí!


Vždyť stačilo, aby mi lékaři krátce řekli, co dělat mám a co dělat nemám! Kde mám stát, abych se nepletla, nebo jak pomoci.


Náš pobyt v nemocnici nakonec dopadl dobře, dcera si nenese žádné zdravotní následky. Ale ty psychické ty tu jsou.


Malá hlavička si tuto událost nepamatuje, ale tělo ano. Celá událost zajela do jejího vnitřního já jako nůž. Způsobila trauma, které si uvnitř nese celý život. Kdy a jak se projeví nebo už projevilo, neumím přesně říci, jsem máma ne psychoterapeut. Nicméně strach z lékařů, strach, který v racionální rovině nemá opodstatnění tu je, velký strach, který něco napovídá.


Dnes vím, že lze taková traumata léčit. Budeme o nich mluvit, ale je možné dělat mnohem víc! Jednou, pokud dcera projeví potřebu, ráda jí pomůžu při hledání nejvhodnější pomoci. Možností od těch alternativních až k lékařům duší je více.


Až po návratu domů, kdy jsem tuto hrůznou životní zkušenost probírala s jinými maminkami, jsem si uvědomila, jak často se toto děje. Jak často neumíme nebo nemůžeme své děti bránit.


Ano, až následně mi došlo, že jsem jako zákonný zástupce měla právo na to, u úkonu být a nejen to! To, co se nám stalo, bylo v rozporu s Chartou práv dítěte v nemocnici (její celé znění najdete na konci článku).

Jak často jsme mi rodiče vyšoupnuti za dveře! A jak moc to našim dětem ubližuje!



Charta práv dětí v nemocnici:


  • Děti musejí být do nemocnice přijímány jen tehdy, pokud péče, kterou vyžadují, nemůže být stejně dobře poskytnuta v domácím ošetřování nebo při ambulantním docházení.
  • Děti v nemocnici musejí mít právo na neustálý kontakt se svými rodiči a sourozenci. Tam, kde je to možné, mělo by se rodičům dostat pomoci a povzbuzení k tomu, aby s dítětem v nemocnici zůstali. Aby se na péči o své dítě mohli podílet, měli by rodiče být plně informováni o chodu oddělení a povzbuzováni k aktivní účasti na něm.
  • Děti a/nebo jejich rodiče musejí mít právo na informace v takové podobě, jaká odpovídá jejich věku a chápání. Musejí mít zároveň možnost otevřeně hovořit o svých potřebách s personálem.
  • Děti a/nebo jejich rodiče musejí mít právo poučeně se podílet na veškerém rozhodování ohledně zdravotní péče, která je jim poskytována. Každé dítě musí být chráněno před všemi zákroky, které pro jeho léčbu nejsou nezbytné, a před zbytečnými úkony podniknutými pro zmírnění jeho fyzického nebo emocionálního rozrušení.
  • S dětmi se musí zacházet s taktem a pochopením a neustále musí být respektováno jejich soukromí.
  • Dětem se musí dostávat péče náležitě školeného personálu, který si je plně vědom fyzických i emocionálních potřeb dětí každé věkové skupiny.
  • Děti musejí mít možnost nosit své vlastní oblečení a mít s sebou v nemocnici své věci.
  • Děti musí být pečováno společně s jinými dětmi téže věkové skupiny.
  • Děti musejí být v prostředí, které je zařízeno a vybaveno tak, aby odpovídalo jejich vývojovým potřebám a požadavkům, a aby zároveň vyhovovalo uznaným bezpečnostním pravidlům a zásadám péče o děti.
  • Děti musejí mít plnou příležitost ke hře, odpočinku a vzdělání, přizpůsobenou jejich věku a zdravotnímu stavu.


Komentáře

Celkem 2 komentáře

  • Zejm 16.08.2016 v 12:03 Tak tohle je opravdu velka bolest, ktera me trapi hned vedle vseho toho casu, ktery musela moje kocicka stravit sama v kojenaku a po narozeni sama v nemocnicich.
    Hospitalizaci mame za sebou mraky, mozna i 20? Mame za sebou stavy, kdy jsme ani my ani lekari nevedeli, jestli se ještě mala probudi z bezvedomi nebo v jakem stavu bude. Vzdy jsem jako lev bojovala, abych s ni mohla zustat v nemocnici, ale kdyz byla na JIP (pri prijmu pokazde) nepodarilo se mi vzdy premluvit lekare, aby me u ni nechali. Proste me tam nepustili. Napichovani kapacek se odehravalo az na jednu vyjimku vzdy beze me. Dokonce i o lumbalni punkci jsme byla informovana az zpetne(!), ackoli jsem byla pritomna v nemocnici. Vydesene dite, ktere se z bezvedomi probudi ZASE samo v nemocnici, rozbrecim se vzdycky, kdyz si na to vzpomenu. Kolikrat to musela prozit? Kolikrat jsem to musela spolknout, abych si nerozezlila personal nemocnice natolik, ze by me tam nenechali s holcickou vubec. Ustupovat, ustupovat, nedelat problemy, abych s ni mohla byt aspon trochu, kdyz uz to nejde porad. Vyhruzky sester, ze jestli nepujdu, uz me za ni na JIP nepusti. Argumenty, ze tam nemuzu byt, protoze ostatnim detem je to pak lito, protoze jejich rodice tam nejsou!!! Argumenty, ze to zle ma prozivat dite jen se zdravotniky, abych ji pak mohla utesit... A totalni bezmoc, protoze jako rukojmi maji v rukou moje dite. Nemoznost kopat a branit se, protoze jeji zivot je v jejich rukou, na ni pak budou neprijemni, kdyz nabudou pocitu, ze ma problematickou matku, na nich jsme zavisli, pri opakovanem zhorseni jejiho stavu... Arogance, pocit nadvlady, nadrazenosti ze strany zdravotniku, zoufalstvi a bezmoc na strane rodicu. O prozivani uz i tak velmi traumatizovaneho ditete se ani nezvladnu rozepisovat.
    Ale nechci krivdit, setkala jsem se i se zarizenimi, kde se k nam chovali uplne jinak, vlidne a s toleranci, rodic nebyl v ocich zdravotniku retardovany jedinec na obtiz, ale partner a pomocnik. Mezi takovymi zarizenimi stoji v cele KDDL Ke Karlovu v Praze, bohuzel na mensi mesta se takovy pristup asi dostava pomaleji.
    Mala je (Bohu diky!) uz zdravejsi a v nemocnici uz nebyvame, ale vzpominky jsou tak bolave a beznadejne i pro me, co vsechno zpusobily te male krehke dusicce ani nedomyslet...


  • Vděčná máma 16.08.2016 v 12:42 Moc děkuj za komentář, ze kterého mě upřímně mrazí. Doufám a věřím že se v tomhle doba změní!


  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?