Adopce do nahaŹivotní postřehy z oblasti náhradní rodinné péče

Poporodní deprese bez porodu?

Publikováno 18.10.2016 v 21:42 v kategorii Ze života, přečteno: 515x

O napsání dnešního článku mě poprosila jedna úžasná adoptivní maminka. Sama otevřela jedno velmi zajímavé, intimní a hodně bolavé téma.

Někde jsem četla krásnou větu „ děti v srdci narozené“. Jak dlouho, ale trvá, než ty nám ty naše děti v tom srdci vyrostou? Biologické děti rostou v bříšku devět měsíců, během kterých si jejich maminky s těmi maličkými bytůstkami budují vztah, na který po porodu ve většině případů plynule naváží.


Z nás jsou maminky během pár týdnů, dní, někdy i rychleji. Je možné, aby lusknutím prstů naskočily všechny mateřské city a pocity? Láska takzvaně na první pohled?


Upřímně já lásku na první pohled nečekala. Nedovedla jsem si to tak nějak představit, že mrknu a bude to tam. Nebylo. Když se mě teta v kojeneckém ústavě ptala „Ta je krásná že?“ Odpověděla jsem „ Ano je nádherná“ ale uvnitř „Co? No prostě mimino.“


Nicméně s dcerou jsme měly obrovské štěstí, cestu jsme si k sobě hledaly velmi krátce. Třetí noc když jsem ji krmila se na mě malá zadívala a najednou to tam bylo. Jakoby přelétla neviditelná jiskra, ona věděla, že jsem její a já že je moje.


Chtěla jsem vědět jak to tedy je? Co je normální? A co je společensky přijatelné? A tady se dostáváme do obrovského rozporu.


„Zazvonil Vám kouzelný telefon? Tak to máš být přece po těch letech šťastná matka ne?“


Jenže ono to tak jednoduché není. Jak jsem zjistila, velké množství adoptivních maminek si cestu ke svým dětem kratší nebo delší dobu hledá. Jde o proces a bude přirozený a normální, jen pro okolí, možná i rodinu, známé nepochopitelný. Což je pro adoptivní maminku velmi nelehká situace.


Někdy je ale mnohem hůř..



Po dlouhém čekání si šťastní rodiče vezli domů z kojeneckého ústavu krásné usměvavé maličké miminko. První dny zvládala novopečená maminka péči o syna v pohodě a mateřství si užívala. Pak přišlo, ale něco na co nebyla připravená.


Zde je ještě namístě zmínit jeden drobný paradox. Když se narodí maličké miminko, je v rodině ve většině případů respektováno šestinedělí. Doba kdy má maminka veškerou pomoc nejbližší rodiny, doba kdy se nepřijímají návštěvy, prostě doba kdy je jasné že maminka potřebuje klid, odpočinek a veškerou podporu okolí.


Je zvláštní, že pokud přijde do rodiny děťátko adoptované nebývá to tak. Proč? Ano žena nerodila, ale ve všech jiných směrech je pro ni taková situace stejně složitá jako pro maminku biologickou. A v některých směrech je pro ni situace ještě složitější.


Takže možná za vše mohla únava, stres kdo ví. Z ničeho nic začala maminka k miminku cítit odpor. Byly jí nepříjemné jeho ručičky, nožičky a především jeho pláč. Pláč ji uváděl v šílenství. Měla pocit, že péči nemůže zvládnout. Někdy se bála sama sebe. Bála se, že miminku ublíží. Utíkala se uklidnit od plačícího miminka do jiné místnosti a propadala beznaději.


„Nenáviděla jsem jeho dotek, vadilo mi mlaskání pusinky při krmení, ve chvíli kdy hlavičkou jakoby hledal bradavku jsem ho okamžitě dávala z náruče.“


Maminka došla, až do bodu kdy reálně uvažovala, zda by neměla miminko vrátit zpět do kojeneckého ústavu. Bála se, že péči o něj prostě nezvládne, že nebude dobrou mámou, takovou, kterou by tento malý človíček tak moc potřeboval.


Komu se svěřit? Manželovi? Pochopí?


Blízké rodině? Kamarádce?


Odbornou pomoc se vyhledat bála, miminko ještě nebylo právně jejich. Někde uvnitř cítila, že syna miluje, ale stavy beznaděje a odporu se vracely.


Hledala tedy informace na internetu. Velmi ji překvapilo, když zjistila, že se příznaky jejích problémů shodují s příznaky laktační psychózy! Mléko se jí nespouštělo, tak jak je to možné?


Laktační psychóza je pouze jiný název pro poporodní depresi, kterou trpí v průměru cca. 10% prvorodiček. S tvorbou mléka má souvislost pouze časovou. Stále je tu, ale otázka jak je možné, že jí žena která nerodila, může trpět.


Maminka takto sváděla obrovský vnitřní boj s démony celé měsíce. Tyto stavy nakonec vymizely a ona si k miminku našla cestu.


Bohužel, do dnes si vyčítá, to jaké byly začátky jejich vztahu.

Komentáře

Celkem 5 komentářů

  • Zejm 19.10.2016 v 09:29 Tak to je doopravdy sila... A verim tomu, ze nejedna maminka takto tezkym obdobim prochazi. A jeste horsi je predstava, ze je na to uplne sama, opravdu je tezke se s necim takovym sverit... Doprovodne organizace by v tom dokazaly jiste velmi ucinne pomoci, ale adorodice o nich casto nevedi a urcite zde brani k jejich vyhledani i pocit studu.
    S nasim prvnim prijatym ditetem bylo prvni setkani doprovazeno absolutni euforii, ta trvala vazne mesice. Jako bychom na sebe s detatkem cekali, zadne jine dite na svete k nam nepatrilo vic, nez to nase. Bylo to uplne stejne jako, kdyz jsem prozivala prvni pohledy a doteky s vlastnim miminkem po porodu, jen situace nebyla zkalena ani bolesti ani zasahy sester a lekaru. Prozivala jsem vsechno to krasne z narozeni ditete, jen bez tech negativnich pruvodnich jevu kolem porodu.
    Ted ocekavame prijeti dalsiho ditete do NRP a ja zdaleka nejsem tak klidna a optimisticka. Co kdyz to tentokrat nebude tak snadne a samozrejme? Co kdyz si s miminkem nesedneme. A je nas doma pet, to uz je slozity system a problemy s prijetim maleho broucka muze mit kdokoli z nas. Sveri se mi jeho budouci sestricky, ze jim nepadl do oka a tezko k nemu hledaji cestu? Co kdyz to tak bude prozivat manzel? Ale uprimne, jako nejvetsi prusvih bych videla, kdyby to potkalo me jako mamu. Tisickrat si muzu rict: stava se to, nejsi jedina... Presto bych se asi pocitum vlastniho selhani tezko branila. A tomu bych mela byt zazemim a pilirem cele rodiny...
    Je to narocne tema, moc diky, zes ho otevrela. Meli bychom to probrat doma, aby vsichni vedeli, ze kazdeho z nas mohou potkat velmi ruznorode emoce a ze je potreba o tom mluvit. Dekuji!


  • Vděčná máma 19.10.2016 v 10:29 Zdravím, moc děkuji za komentář. Ano mám stejný názor, tady by adoptivní mamince mohla moc pomoci její klíčová pracovnice z doprovázející organizace. Ale jen za předpokladu, že se rodina nechává doprovázet už v době před přijetím dítka, protože jinak je to cizí člověk a svěřovat se s tímhle cizímu člověku je prostě strašně těžké.


  • anonymni 20.10.2016 v 03:06 Já se cítím neskutečně šťastná hned od telefonátu z kraje (už je to 2 roky zpět)a ten pocit stále roste . Že ten brouček je jasně náš jsem cítila už v prvních pár minutách co jsme ho poprvé viděli. Ale když jsem ho asi na třetí návštěvě mohla poprvé nakrmit měla jsem pocit, jakoby náš vztah poskočil do vyššího levelu. Další level byla jeho první rýmička a společná probdělá noc. A pak ještě cca po roce co jsme měli broučka doma jsem se na něj večer a někdy i uprostřed noci začala chodit koukat, jak je nádhernej. To jsem občas dělala i dřív, ale teď u toho cítím mnohem víc té lásky, štěstí, obdivu a pýchy. Chtěla jsem ale napsat o jiném problému, který jsem v období navazování vztahu měla a byla jsem z toho špatná a nejistá. Přechodní pěstouni, kteří se o broučka starali v prvních měsících k nám nepojali moc velkou důvěru a ač jsem se opravdu moc snažila dělat vše jako pěstounka a vše malému připravit, aby to měl u nás stejné jako u nich, z pohledu pěstounky to nebylo dost. Postupně jsem ztrácela sebevědomí, že to dobře zvládnu a cítíla se u nich jako vetřelec. Měla jsem ale štěstí, že jsem se úplně náhodou dostala do kontaktu s doprovázející organizací této pěstounky a oni mi pomohli se v té situaci vyznat a netrápit se. Bohužel, ještě cca půl roku po převzetí syna se mi v situacích kdy nám třeba se synem něco nešlo (nespal, plakal,vztekal se) okamžitě vybavila slova pěstounky, o tom jak to dělám špatně a pocit viny a neschopnosti .
    Teď už je to naštěstí pryč a za mnou. Jen mi vždy naskočí husí kůže, když mi jednou za čas pěstounka napíše. Nicméně píšeme si dál. Jsem jí nesmírně vděčná za lásku a péči kterou synovi dala a chápu, že předání milovaného dítěte musí být neskutečně těžké.


  • Vděčná máma 20.10.2016 v 09:23 Dobrý den, moc děkuji za komentář a velmi zajímavou životní zkušenost! Moc si toho vážím, je velmi těžké o takových věcech mluvit a jsem proto vděčná, že tu toto téma otvíráte! Přeji mnoho krásných chvil s broučkem :-)


  • nn 21.10.2016 v 12:13 já jsem přechodná pěstounka,nemohu si vybrat jaké děťátko chci,ani věk,pohlaví,zdravotní stav. Miluju je všechny,od první chvíle. Jasně,taky pochybuji,že všechno dělám dobře,zvlášt když miminko pláče a já nemohu přijít na důvod. Nikdo mě nešetří,když si přivezu domů nového človíčka,naopak musím řešit spoustu administrativních věcí,které bych ani neměla,ale bohužel musím. Když z frustrovaného človíčka vypiplám šťastné usměvavé děťátko,přijde čas předat jej lidem,které neznám, nemohu jejich výběr nijak ovlivnit a ani mi nemusí být sympatičtí a tito lidé si s dítkem odnesou i kus mého srdce, přesto se snažím udělat maximum pro to,aby se cítili dobře a v pohodě a s děťátkem si k sobě našli cestu. Je to strašně těžké,ale za vzájemné tolerance a úcty to jde.


  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?