Adopce do nahaŹivotní postřehy z oblasti náhradní rodinné péče

Vděčnost a strach

Publikováno 28.06.2016 v 06:02 v kategorii Úvahy o adoptivním rodičovství, přečteno: 387x

Biologičtí rodiče. Tohle téma chci nakousnout už velmi dlouho. S tímhle přízrakem – přízrakem té druhé biologické mámy, žijeme my, mámy náhradní, každý den.

Když bylo dceři šest týdnů, uvědomila jsem si, že někde po zemi, možná docela blízko, chodí žena, která si nechala uměle zastavit laktaci, mléko, které mělo být pro moji dceru, zatím co já ji musím krmit mlékem umělým.


To byl pocit!


Na dceřiny první narozeniny jsem přemýšlela, zda i ona si na ně vzpomene. Co asi cítí? Lítost? Radost? Nebo vůbec nic?


Upřímně? Každé narozeniny si vzpomenu.


Někdy mě napadne, zda je podobná jí nebo jemu. Pro mě je dokonalá, krásná. Byla by i pro ni?


Měla by z ní radost? Z toho jak je bystrá, šikovná? Chtěla by jí někdy vidět? Bude jí chtít někdy v dospělosti vyhledat?


A tady se dostávám ke strachům, ohrožením.


Někdy si říkám, co bych dělala, kdybychom ji s dcerou potkaly na ulici. Co by se asi stalo? Pravděpodobně vůbec nic. Prošli by kolem sebe cizí lidé. Jak by dceru také mohla poznat, když ji nikdy neviděla.


Jindy se na ni i zlobím, protože dceři zkomplikovala život. Proč? Říká se, že adoptované děti jsou určitým způsobem vždy trochu vykořeněné. Vím, že se dcera bude prát s hledáním vlastní identity, kterou nemůže založit na historii naší rodiny. Takže dojdu až tak daleko…


Ihned ale následuje jiná myšlenka a tou je obrovská vděčnost. Vděčnost za to, že díky její oběti, jejímu rozhodnutí, ať už ji k němu vedlo cokoliv, mohu být mámou!


Jedna adoptivní maminka mi napsala krásnou myšlenku – dle jejího názoru jsou všechny tyto děti určitým způsobem moc chtěné. Chtěné, když byly dány k adopci? Ano, přesně tak. Za tím vším je obrovská tíha rozhodnutí toto udělat. Být na okraji společnosti všemi odsuzovaná - většinou i vlastní rodinou. Kdo z nás by toto ustál? Hodiny, dny a týdny než je tato životní událost za vámi? Úřednice, které Vás stále dokola přesvědčují, že dítě má zůstat u Vás? A vy víte, proč to tak nemá být. Nedovedu si vůbec představit, jak úmorné a náročné to musí být.


A to vše ve jménu budoucího lepšího života pro své dítě.


Svět není černobílý. Ale odsuzovat nechci a ani mi to nepřísluší. Nikdo z nás nešel životní cestou těchto žen, takže nedovede říci, zda by ji šel jinak a lépe.


Samozřejmě, je tu zdravotní stav našich dětí, který může být fatálně ovlivněn jednáním biorodičů, a to se pak nesoudí velmi těžko - když tyto zdravotní problémy hasíte každý den doma.


I přes to všechno a možná právě proto, děkuji, že jsem se díky jejímu rozhodnutí mohla stát mámou.

Komentáře

Celkem 2 komentáře

  • Zejm 29.06.2016 v 16:54 Moc hezky a citlive napsano. Je to velke a vazne kazdodenni tema... Pro nas, pestouny, jeste zivejsi a okorenene tihou dalsiho rozhodovani. Kontaktovat biorodinu nebo ne? Usilovat o setkani nebo ne? Co to prinese nam, jim a hlavne diteti? Misi se v cloveku litost a soucit s biomaminkou, strach o dite, strach z jejich rodiny, zalozene asi na odlisnych zakladech. Kazdy ma pravo znat sve rodice. Muzu to pravo upirat svemu diteti? Kdyz o kontakt biorodina neusiluje? Mam ja vyvolavat tuto situaci? Komu to prospeje, komu ublizi? A tak porad dal, den za dnem... Mnoho a mnoho otazek bez odpovedi, mnoho zbytecnych strachu a mozna par opravnenych obav.


  • Vděčná máma 01.07.2016 v 12:56 Děkuju za krásný a zajímavý komentář! Souhlasím, je to velké dilema. Celkově, jsem toho názoru že promyšlené a pozitivní styky si biorodinou ať už jsou pro nás náhradní rodiče jakkoliv těžké jsou pro děti velkým přínosem. Přece jen ten pocit vykořenění se tím dle mého názoru velmi zmírní. Vědí po kom jsou, jak bio rodiče vypadají a upřímně nedochzí tam k jejich idealizaci.


  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?