A kdy se jí to jako chystáte říct?

První, co mě napadne, je odpovědět: „Nikdy!“ Což by většinu lidí možná vyděsilo, přece všichni víme, že se má o tomto faktu dokonce ze zákona dítě dozvědět nejpozději před nástupem povinné školní docházky. Kdo by to kdy chtěl kontrolovat (asi OSPOD) a jak by to chtěl vymáhat nebo pokutovat opravdu netuším, nicméně je to tak.

Takže bych vyděšeného tazatele asi uklidnila dovětkem: „My s tím prostě žijeme, je to stejný jako fakt, že má dcera pět prstů na noze“.

Na přípravě žadatelů o osvojení jsme v jedné její části měli sehrát scénku, kde tento fakt našemu dítěti v rámci „důležitého“ rozhovoru oznamujeme. Když jsem si to představila, vstávaly mi vlasy hrůzou na hlavě: „Víš, my bychom ti s tatínkem chtěli něco říct..“ Brr.

Neměla jsem tenkrát děti, takže jsem netušila, jak se s tím sama popasuji v reálném životě, ale říkala jsem si, že takhle to asi nechci.

Když k nám dcera přišla, našli se i tací, kteří nás přesvědčovali, že nejlepší cesta je dceři neříkat vůbec nic. Tvářit se, že je naše biologická. Překvapilo mě, že tyto názory stále přežívají. Žít ve lži? Bát se, že pravda vyjde najevo? Že to dceři nějaký zlý člověk za našimi zády vpálí a naše vztahy to navždy pošramotí? Nikdy! Vždyť vztah k sobě navzájem je to nejvíc, co máme!

Sama jsem tedy netušila, jak na to, ale prostě jsem o tom s dcerou mluvila – od miminka jsem si trénovala povídání o domečku a hodných tetách, o tom jak jsme rádi a vděční, že jí máme touto cestou. Miminko mě nevnímalo, nechápalo nebo možná ano, každopádně jsem si to natrénovala dokonale a dávno, už mi jde vše přirozeně, bez nervozity a jasně vysvětlit. Jak dcera roste, přidáváme další a další údaje tak, jak se ptá.

Například: „Maminko, jak se jmenovala ta paní, co mě měla v bříšku?“ Ano, už i tohle ví a to jsou jí čtyři roky.

Občas přijde zapeklitější otázka: „Maminko, já chci vidět na fotce to bříško, ve kterém jsem byla schovaná“. To se pak potím, červenám, ale stále jedu v režimu totální upřímnosti „Víš miláčku, já tu paní, co tě nosila v bříšku neznám, takže fotku bříška, ve kterém jsi byla schovaná, nemám.“ Na dceři bylo vidět zklamání, ale děti jsou mnohem silnější než si myslíme „Maminko, ukaž mi teda moje fotky, když jsem byla miminko“. A bylo vyřešeno.

A občas je více krušno. „Maminko, já chtěla být ze tvého bříška“. Ano, už ve čtyřech letech má jasno.

Co s tím? Odpovídám „Víš miláčku, mám to stejně jako ty, taky bych si moc přála, abys mohla být z mého bříška. To jsem ale měla nemocné, takže to nešlo, ale víš, my jsme moc rádi, že tě máme a že jsi k nám mohla přijít právě touhle cestou.“