Dlouhá cesta

Doba, kterou může dítě strávit u přechodných pěstounů, je limitována dvanácti měsíci. Životní situace drtivé většiny dětí se v této lhůtě opravdu stihne vyřešit a do KÚ (dětského centra) putuje pak jen nepatrné procento z nich. To se nakonec zdařilo i v následujícím případě.

O svůj příběh se se mnou podělila maminka chlapečka, jehož předávání začalo těsně před jeho prvními narozeninami.

Jak se to říká? „Náhody neexistují?“ Kouzelný telefon zazvonil u těchto žadatelů těsně před dlouho plánovanou na krajský úřad avizovanou a dávno zaplacenou dovolenou v zahraničí. Hned následující den po kouzelném zazvonění se rozjeli na kraj, ve kterém dítě žilo u přechodných pěstounů, aby se seznámili se vším potřebným před případnou první návštěvou dítěte.

Při seznamování se spisem bylo žadatelům řečeno, že chlapeček je minoritního etnika a je zdravý. Chlapeček byl toho času v péči přechodných pěstounů. Dozvěděli se také to, že byli vybráni jako druzí potenciální rodiče, ti první se zalekli toho, že chlapeček strávil u přechodných pěstounů prvních osm měsíců svého života.

První návštěva adoptivních rodičů u přechodných pěstounů následovala hned tentýžden ihned po prostudování spisu. Schůzka proběhla po předchozím telefonátu u pěstounů doma.

Zatímco pěstouni vyprávěli adoptivní mamince vše, co o chlapečkovi věděli a považovali za důležité a ukazovali jí podrobně a pečlivě zpracovanou knihu života, tatínek se při hře seznamoval se synem. Otec a syn byli sebou během pár minut úplně pohlceni. Přelétla zde taková ta pomyslná jiskra. Oba věděli ihned, že patří k sobě.

Pro maminku byla celá situace mnohem těžší. Chlapeček se jí líbil, ale převládaly zde obavy částečně zapříčiněné informacemi o zdravotní anamnéze ze spisu. Bylo zde totiž zmíněno, že biologická matka byla pozitivní na hepatitidu typu C.

Nicméně rodiče byli ujištěni, že chlapec žádné projevy nemoci nevykazuje. Jeho dosavadní pediatrička se také domnívala, že touto nemocí v žádném případě netrpí. To, že toto tvrzení neměla lékařka podloženo žádnými konkrétními výsledky provedených testů, se adoptivní rodiče dozvěděli až následně v době, kdy měli chlapečka v péči.

Mamince tak blikala v hlavě červená kontrolka, že vše není v pořádku, protože se s manželem dohodli, že dítě s hepatitidou typu C nechtějí a zde bylo jisté riziko přenosu z matky na dítě.

Jak a zda to celé zvládnou? Nebyla si vůbec jistá, zda toto je její budoucí syn. Manžel si naopak jistý byl.

Taková situace se děje častěji, než jsem si ochotni vůbec připustit. Po letech čekání, prázdné náruče, je tu někdo, kdo by ji zaplnil, ale jiskra nepřeskočí hned, možná ani později? Pak jsou nasnadě velmi legitimní obavy, jak se bude vztah dále budovat? Zda bude toto dítě pro mě tím nej na celém světě, tak jak je to u maminek biologických?

Pokud je tento pocit u obou partnerů stejný, lze si ho mnohem lépe připustit a pracovat s ním, než pokud je to u každého z nich jinak. Pak je situace emocionálně mnohem náročnější a těžší na řešení.

Budoucí rodiče v tomto rozpoložení odjížděli domů a následně i na zmíněnou dovolenou. Tu jim jak krajská psycholožka, tak pěstouni vřele doporučovali jako prostor a čas na uvědomění si celé situace a ujasnění si toho, jak to mají a co chtějí.

Dovolenou si tedy díky této situaci vůbec neužili tak, jak by si bývali přáli …

Zatím chlapeček v této době zažíval u pěstounů radostnou a důležitou událost - své první krůčky. Prostřednictvím fotek prožívali tento velký životní mezník malého chlapečka také jeho budoucí adoptivní rodiče daleko v zahraničí.

Během dovolené se budoucí rodiče rozhodli, že chtějí přijmout chlapečka do své rodiny.

Samotná délka předávání byla bohužel limitována konkrétním datem, kdy uplyne chlapečkovi dvanáct měsíců strávených u přechodných pěstounů. Pokud by se předání do té doby nestihlo, byla zde reálná hrozba toho, že chlapeček bude umístěn do KÚ.

V průběhu měsíce tak proběhlo několik návštěv a především týdenní intenzivní pobyt adoptivních rodičů u pěstounů. Vše bylo zakončeno dvoudenní návštěvou přechodných pěstounů u adoptivních rodičů doma, ze které už odjížděli domů sami.

Pro adoptivní maminku byl během předávání velmi náročný týdenní pobyt u pěstounů. Protože pěstouni žili v malém bytě, nebylo možné, aby adoptivní rodiče bydleli přímo u nich například v samostatném pokoji. Dostali tedy od pěstounů nabídku „dobrodružného bydlení“ vzdáleného pár minut chůze od jejich bytu. Šlo o zahradní domek, kam nebyla zavedena elektřina ani voda a manželé zde spali ve spacákách na zemi.

Sama říká: „ Od pěstounů byla nabídka bydlení v blízkosti jejich bytu velmi vstřícné gesto. Nicméně dnes bych si pronajala krásný pokoj v penzionu v okolí, kde bych se s malým pomalu, v pohodlí a bez stresu, ve svém prostoru seznamovala, tak jak bychom to oba potřebovali.“

Maminka si také uvědomuje, že díky hořícímu termínu nemohl a také nebyl předávací proces plně přizpůsoben potřebám chlapečka. Vnímá, že celý proces byl rychlý jak na ni, tak na syna.

Chlapeček neplakal při předávání ani po něm, ale jiné projevy v jeho chování naznačují, jak těžká změna to pro něj byla …

„Malý se nám budil až dvacetkrát za noc. Někdy to bylo s velkým křikem. Celkově byl dráždivější. Naše snahy o nastavení běžných hranic negoval nebo rovnou ignoroval. Velmi podobně reagoval také, pokud jsme se pokoušeli ho něco nového naučit.“

Celý následující rok si maminka a syn k sobě hledali cestu. Výše popsané projevy naštěstí postupně slábnou. Sama maminka říká „Ten rok, kdy byl bez nás, nám chybí a vždy chybět bude, stále nad tím přemýšlím, jak se měl bez nás, jak vlastně žil.“

Ani pro pěstounku nebylo předávání prvního dítka vůbec jednoduché. To adoptivní maminka hmatatelně cítila a také viděla. Přece jen, za dvanáct měsíců Vám dítě vroste do srdce, ať chcete nebo ne.

První rok života rodiny pohromadě byl tak náročný pro všechny. Kromě budování vztahu, žila mladá rodina několik měsíců v obrovském strachu z toho, že chlapeček reálně trpí onemocněním zmíněné hepatitidy typu C. Po speciálním otestování dítěte z podnětu adoptivních rodičů totiž vyšlo najevo, že chlapec má virus opravdu v krvi.

Dále i z tohoto důvodu musela rodina bohužel také čelit nepřijetí chlapečka ze strany pár přátel a známých. Po půl roce života celé rodiny s ošklivou diagnózou však kontrola ukázala radostnou novinu – dětský organismus si s virem poradil a vypudil ho ze svého těla. Dnes nemá v krvi ani virus, ani jeho protilátky.

Manželé velké otřesy nakonec ustáli. Dnes je z nich velmi šťastná rodina, která vyhledala pomoc doprovázející organizace a dále pracuje na budování vztahu se synem.

Maminka se dnes opravdu cítí jako máma …