Geny, ach ty geny

Na přípravce žadatelů o osvojení se tomuto tématu tak trochu věnují, ale realita je někde jinde. Především když si o tom člověk něco přečte, uvědomí si, jak moc lidé mají předsudky a jak moc, na to tyto děti dojíždějí.

Jak to vysvětlit. Zkusím to úplně jednoduše. Co přesně je gen? Jedna z mnoha definicí zní asi takto: Gen je vlastně jednotka informace, dle níž se vytváří podoba organismu.

Přesně takto to vnímám i já. Jakou bude mít dítě barvu očí, tvar nosu, postavu, barvu vlasů, ale také temperament anebo sklon k nemocem (a to včetně psychických). To vše určují geny.

Kdo z nás ví jaké geny má? Kdo nemá špatné vlastnosti? A naposledy kdo nemá v rodině takového toho blázna?

Životní zkušenosti mě naučily, že vše co si člověk prožije, na něm zanechá nějaký otisk.

Co se děje s dítětem v prvních dnech a měsících života, pokud je prožívá bez blízké osoby? Na jednom školení jsem k tomu viděla velice zajímavý dokument. Musela jsem ho dlouho vydýchávat. Děti psychicky deprivované, houpající se ve svých postýlkách a prahnoucí po každém doteku od tety. Ve filmu byly také porovnány rentgenové snímky mozku tříletého silně deprivovaného dítka z kojeneckého ústavu a dítka z rodiny. A je to sakra rozdíl!

Dítě, které je bez blízké osoby prvních šest týdnů života, se neusmívá cíleně na blízké osoby a nemá oční kontakt, je ztuhlé od pláče. To jsou první známky citové deprivace. Děti vnímají čas úplně jinak než my, takže si tak plují ztracené v té věčnosti samy a čas běží.

Jak se citově deprivované děti chovají například v roce? Které z nich chodí, leze? Bez blízké osoby nemají vůbec chuť se rozvíjet, protože není pro koho! To vám jde mráz po zádech. A to jsou jen střípky.

Shrnu to, jde vlastně o postižení, které je až na, vyjímky neviditelné.

Když se dítko dostane do rodiny a naváže se na blízké osoby, začne se najednou až raketovou rychlostí rozvíjet. Protože má pro koho ty pokroky dělat.

Citová deprivace je velice ošemetná věc. Náhradní rodiče dělají, co mohou, aby tuhle ránu zacelili. Dost často se to podaří úplně, někdy částečně, někdy méně. Dítě si tohle postižení nese do života a jak se s ním, popere je, věc jiná. Možná se vůbec citová deprivace neprojeví, možná trochu a možná nebude umět navázat trvalé vztahy a nebude umět spoustu věcí. O takových dětech se říká " No jo adoptované to sou ty, geny". Nejde o geny, ale o postižení které není vidět. Tak to vnímám já.

A k tomu ještě musím dodat jednu myšlenku. Dítko cítí, že je nechtěné, už v děloze a  pokud biologická matka kouří, pije alkohol, nebo bere jiné návykové látky… 

Vše se projeví. Je to další zátěž k té předešlé.

Prostě tyhle děti si nesou větší nebo menší hendikep do života. My náhradní rodiče jim ho musíme pomoci minimalizovat tím, že je přijímáme a milujeme takové, jaké jsou.