Jak můžeš vědět, že jí to myslí?

Myšlenka začala o chvíli dříve, kdy mi vyprávěla o někom, kdo adoptoval dítě s velkou zátěží a zdravotními problémy. Bylo to myšleno tak, zda je opravdu potřeba pořizovat si dítě za každou cenu.

Seděla jsem tam, a říkala si, jak jí mám asi vysvětlit, že to celé vnímám úplně jinak?

Už v době, kdy jsme procházeli s manželem přípravou pro žadatele o osvojení, jsme uvažovali nad tím, jaké děti do systému náhradní rodinné péče přicházejí. Byli jsme si vědomi toho, že děti vysokoškoláků jsou opravdu výjimečné případy.
Když si k tomu člověk přičte informaci, že IQ je jedna z dědičných vlastností a následnou zátěž v podobě návykových látek v těhotenství, je jasné, že šance na to, aby dítě mělo IQ nad 130 je opravdu mizivá.

Ale je to opravdu tak důležité?

Nevím proč, ale jakási úspěšnost rodičovství se měří na počet vysokých škol které dítko má, alespoň já mám takový pocit z okolí. Tento přístup nevnímám jako šťastný ani u biologických dětí. Proč? Protože je pro dítě silně zavazující. Pokud nesplní představy rodičů, ti dojdou zklamání. Ani nechci vědět, kolik pošramocených vztahů mají tyto stereotypy na svědomí.

Já to vnímám jinak. Chci, aby moje dítko bylo především v životě šťastné. Nepotřebuji, aby měla vysokou školu nebo maturitu. Potřebuji, aby v životě dělala něco, co ji bude bavit a co jí bude těšit.

Z těchto důvodů, jsem se už dávno rozhodla vstoupit do rodičovství zcela bez očekávání. Nechat se překvapovat. Radovat se z pokroků dcery každý den. Přiznám se, že být zcela bez očekávání je mnohem těžší, než si člověk vůbec dokáže připustit a představit si.

Snažím se tedy k rodičovství přistupovat tak, že prostě chci být u toho. Chci poznávat co jí jde, nejde, co jí těší, jaká je a co chce dělat. Co si vybere jednou jako své budoucí zaměstnání? 

Pomůžu jí vybrat tu správnou cestu a pokud bude chtít, ráda ji na ní budu doprovázet…