Když se Vám život sesype jako domeček z karet

Dnešní článek blogu není tak úplně příběhem jako spíš popisem jedné silné životní události. O své pocity se se mnou podělila mladá žena, sama maminka, která byla jako miminko adoptována. Dlouho vyrůstala bez vědomí toho, že žije v náhradní rodině, až v pubertě na tuto událost spřišla. Sama. Tento příběh dopadl dobře, ale myslím, že právě z něj lze poznat, jak moc důležité je, aby se tato skutečnost s dětmi žila upřímně od dětství...

Ale už na sebe nechme působit samotný příspěvek..

Říká se, že když umřete, před očima vám proletí celý život. Mně se to stalo nedávno. Tedy ne zážitek blízký smrti, ale milion vzpomínek v jedné nekonečné vteřině pochopení. Otevřela jsem dopis adresovaný do vlastních rukou – doslovný výpis z matriky narození. Něco jsem tušila ze spousty drobných náznaků a nejasností, které mě provázely životem, a říkala si, že jsem připravená dozvědět se pravdu, ať je jakákoliv. Už kvůli mé dceři.

A co budeš dělat, když to zjistíš? Ptal se mě můj manžel o pár dní dřív, kdy jsem zvažovala, zda nechat minulost spát, nebo podlehnout zvědavosti a poslat žádost na matriku. Nevím, třeba budu mít radost.

Teď jsem zírala na cizí jméno v kolonce a cítila jen prázdno. Prázdno a slzy. Všechny životní jistoty se sesypaly jako domeček z karet. Na vteřinu jsem zadoufala, že se jedná o omyl, a ta, které patří ten výpis, je někdo úplně jiný. Cizí žena z cizího města. A pak jsem si všimla rodného čísla, dodatků soudu a jmen mých rodičů, kteří zde byli uvedení jako osvojitelé. Tohle není omyl.

Zběžně jsem četla zápis a oči mi utkvěly na datu narození mé biologické matky. Čerstvých šestnáct let, otec neuveden. Nebylo těžké si domyslet, co se stalo. Bez valného očekávání jsem vyťukala její jméno do Facebooku a zalapala po dechu. Byla tam. Stejné rysy tváře, stejné oči, jen pár vrásek navíc. Bez vteřiny zaváhání jsem jí poslala zprávu – když ne teď, tak už nikdy. Vždyť je to jedno, stejně se neozve.

Zatímco jsem se snažila získat zpět ztracenou rovnováhu a odháněla vtíravé myšlenky na to, jaký osud mě tenkrát mohl potkat, usilovně jsem přemýšlela, co dál. Tohle jsem nedomyslela. Jak říct rodičům, že vím něco, co přede mnou usilovně tajili čtvrt století? A nemám si to radši nechat pro sebe? Ne, to bych nedokázala. A nedávalo by to smysl.

Druhý den jsem posbírala veškerou odvahu a jela s kyticí k rodičům. Poděkovat. Za všechno, co pro mě udělali a co dělají. A řekla jim, že to vím a důvod, proč jsem to zjišťovala… a že je mi to jedno.

Ani na vteřinu mě nenapadlo, že bych se na ně měla zlobit, že mi to neřekli. Vždyť z myšlenky na tuhle konfrontaci museli zažívat tisíckrát větší hrůzu než já teď. A k čemu by to bylo? To oni mě učili první kroky a první slova. Dali mi tolik lásky a zázemí, o které se spoustě „vlastních“ dětí může jenom zdát. Vždycky to budou moji rodiče, které i přes všechny neshody nadevšechno miluju. A na ničem jiném nezáleží. Po prvotním šoku a pár litrech slz nás obou se mamka trochu rozpovídala.

Pochopitelně neměla radost, že to vím, ale byla ráda, že to beru s nadhledem. Táta brblal něco o tom, že kdybych nebyla tak zvědavá ...

Zbytek příběhu, který mamka nakousla, se mi doplnil ještě ten večer. Odepsala. Bylo to zvláštní, ale moc fajn, říct jí, že jsem šťastná, mám krásný život a úžasnou dceru. A že ji chápu, že se tenkrát rozhodla tak, jak rozhodla. A že jí za to děkuju.

Mamka mi o adopci neřekla, protože v dětství chtěla chránit mě, v pubertě sebe a v dospělosti už nebyl důvod. Konečně vím, kdo jsem. Asi to nebyl ten nejlepší způsob, jak se to dozvědět, ale když nad tím přemýšlím zpětně, jsem ráda, že jsem se to dozvěděla takhle a až teď, kdy mám sama děti a dokážu je pochopit, obě. Daly mi budoucnost.A i když, nebudeme si lhát, to někde hluboko uvnitř bolí, jsem jim za to neskutečně vděčná.