Kniha života

Události, které vzniku naší rodiny předcházely, mohou být zdokumentovány hůře nebo lépe. Problémem jsou takzvaná černá místa v historii přijatého dítěte. „Co se se mnou dělo, když jsem byla v porodnici? Kdo mě choval? Jak jsem vypadala? Kdo viděl můj první úsměv?“ A tak dál.

Jednou z nejdůležitějších knih v naší knihovně je tedy dceřina Kniha života. Její tvorba nám pomáhá nejen zachycovat vzpomínky na dceřino dětství, ale také zacelovat černá místa v jejím životě. Pomáhá pochopit příběh jejího zrození a cesty do naší rodiny.

Nejdříve jsme si mysleli, že pro naši dceru, která v kojeneckém ústavu strávila jen několik málo dní, nebude tato kniha potřeba. Pak jsem se ale, zúčastnila úžasného obsáhlého semináře na téma Kniha života a uvědomila jsem si, že nejde jen o zacelení černých míst v historii naší dcery, u kterých jsme nemohli být a zdokumentovat je. Jde o mnohem víc!

Kniha života vlastně obsahuje příběh života našeho dítěte, který je pro nás tak důležitý, jako bychom zaznamenávali příběh nějaké známé filmové hvězdy. Na začátku zpracováváme knihu my rodiče, ale postupně se do tvorby může, pokud chce, zapojit samo dítě. Někdy, pokud je to třeba, dostává tato kniha i další terapeutický rozměr.

Co může obsahovat a jak na to?

Při tvorbě této knihy jsem si tedy zahrála na detektiva. Začala jsem pracovat na zacelení černých míst, kterých má moje dcera v životě naštěstí jen maličko. Volala jsem tedy do porodnice a chtěla vědět, zda tam seženu otisk nožičky (má synovec), štítek na ručičku se jménem, který měla na ručičce, nebo cokoliv jiného, co bych mohla na začátek knihy života vložit. Nezdařilo se. Hledala jsem tedy dál a nalezla alespoň fotografii budovy, kde se dcera narodila. Kniha života tak začíná tak právě fotkou místa, kde začal její život.

Dále má cesta vedla do kojeneckého ústavu. Zde jsem si vyžádala všechny fotky dcery, které pořídili. Dcera má tedy první fotky z kojeneckého ústavu, kde jí jsou čtyři dny.

Při zacelování černých míst mi nebylo vůbec dobře, hlavně ve chvíli kdy jsem tvořila popisky událostí, u kterých jsem nebyla. Například když jsem počítala, kolik nocí a dní strávila dcera bez naší přítomnosti. Při představě toho, co se asi dělo v porodnici? Kdo ji choval? Kdo ji krmil? Jak dlouho plakala, než na ni někdo měl čas?

Dále, už pokračuje Kniha života našimi společnými vzpomínkami – fotkami nejdříve z kojeneckého ústavu, odjezd domů a přivítání každým členem rodiny (včetně psích). Dalo by se říci, že následně už jde o fotoalbum dceřiných pokroků, zážitků s popisem, ale jde o mnohem víc.

V Knize života je zaznamenán její první úsměv, stříhané vlasy, obrázky, první podpis…

Jednou za čas, když má dcera chuť, knihu otevřeme, listujeme, ukazujeme a čteme o tom všem. Zajímá ji, jaké byla miminko, co uměla nebo která teta ji zrovna drží. Povídáme si příběh o tom, jak se k nám dostala, a jak jsme rádi, že ji máme.

Doufám a věřím, že si to všechno v hlavičce ukládá a začíná na tom stavět kousek po kousku své já. Identitu milovaného, moc chtěného, očekávaného a zároveň odmítnutého dítěte. Věřím, že tato kniha pomůže tento rozpor lépe pochopit a přijmout.