Kojíš?

Je asi pochopitelné, že otázka „Kojíš?“ nepřejde od někoho, kdo Vás dobře zná a ví jak se věci mají. O to je to celé trapnější a nepříjemnější.

Jedna příhoda za všechny.

Jak už jsem psala v článku Můj příběh, dceru jsme dostali jako maličké miminko.Vzhledem k tomu, že to byla doslova rána z čistého nebe, neměla jsem dostatek oblečení pro tak malé miminko. Proto mě nabídka, že mi jedna známá známé prodá za dobrou cenu krásné oblečky, udělala radost.

K paní jsem přijela i s dcerou ve vajíčku. Vybrala jsem nějaké to oblečení a když už se návštěva chýlila ke konci, to najednou přišlo. Začalo to velmi nenápadně „ Ta je tak krásná a maličká, copak papá kojíte?“ Jako nepřipravenou náhradní mámu mě touhle otázkou totálně rozhodila. Zčervenala jsem, až nevím kde a vysoukala jsem ze sebe odpověď.“ Ne, nekojím“. Paní jsem asi překvapila, protože se vyprsila a povídá:„A jak to, že nekojíte? To já kojím pořád.“, při tom mi ukazovala na svou skoro dvouletou dceru.

Tak jsem tam stála a přemýšlela, co je jí do toho? A jestli bych jí informací, že je malá adoptovaná, šokovala málo nebo moc.

Nakonec jsem to rozdýchala a povídám: „Nekojím, malá je na výborném mlíčku“.Vzala jsem vajíčko s malou a měla se k odchodu.

Nebylo mi z toho dobře, ale vůbec. Musím říct, že jsem se z téhle situace oklepávala následně celé odpoledne. Chvíli jsem se cítila mizerně, chvíli jsem zuřila. Co je jí do toho? A jak reagovat příště?

Časem mě už tyhle otázky tak nepřekvapily. Když to byl někdo, kdo mi přišel v pohodě, odpověděla jsem po pravdě. Pár lidí jsem takhle kvalitně šokovala. Pokud se mi nechtělo, odpověděla jsem, že u nás to prostě nebylo možné. 

A hlavně, jsem se tomu naučila smát..