Láska jako životní dar

Každé dítě by mělo začít svou životní cestu jako chtěné a s láskou přijímané. Vždyť na tom, jak nás vnímá okolí – naši nejbližší, přímo závisí to, jak vnímáme a přijímáme sami sebe. Pokud se narodíme rodičům, kteří se na nás těší a s láskou o nás pečují, vnímáme svět jako bezpečné a krásné místo. Sebe pak vnímáme jako dobré, krásné a sebevědomé bytosti, které se s životem zvládnou snadno poprat.

Co když je to ale naopak? Co se děje v hlavičkách a duších dětí, které přišly na svět neplánovaně a nechtěně? Co víc, dětí, které nemají v prvních dnech, týdnech, nebo hůř měsících či letech milující mámu ani tátu? Jak se asi můžou cítit? A jak vnímají asi sami sebe?

Věřím, že na většinu těchto otázek nám odpoví následující příběh, za který děkuji adoptivní mamince holčičky, která strávila v kojeneckém ústavě prvního dva a půl roku svého života..

Kouzelný telefon a první setkání

Na naše vytoužené děťátko jsme čekali téměř pět let! Když nám zazvonil kouzelný telefon, dozvěděli jsme se od sociální pracovnice, že v kojeneckém ústavu na nás nečeká miminko, ale rovnou maličká slečna. Trošku jsme se lekli, že už je tak veliká, ale nechtěli jsme ji tam po těch letech čekání nechat!

První setkání proběhlo o pár dní později v kojeneckém ústavu, kde maličká od narození vyrůstala. Ústav byla krásně opravená, nově zařízená, barevná budova. Ale i přes všechny barvy a nové vybavení na mě působil velmi neosobně. Zdálo se mi také, že je zde málo personálu na takové množství dětí.

Naše první setkání proběhlo v herničce ústavu. Když tety maličkou přivedly, byla zaražená a vypadalo to, že se nás bojí. Byla k nám opravdu ze začátku velmi nedůvěřivá, neutíkala, neplakala, ale také se za celou návštěvu na nás ani jednou neusmála. Báli jsme se, jestli si na nás zvykne a my na ni ...

Několik dalších návštěv trvalo, než přišel ten první opravdový úsměv, než jsme si pak malou přebrali k hostitelské péči, tak jsme za ní jezdili na návštěvy prakticky každý den, aby si na nás co nejrychleji zvykla. Ze začátku byla trochu zaražená, bála se nás, ale postupně se vše zlepšovalo. Po třech týdnech od prvního setkání, jsme si ji pak mohli odvést konečně domů na dlouhodobou návštěvu.

Doma je to úplně jiné než v ústavu

U nás doma to už trochu znala, protože jsme si ji na víkendy brávali, aby se seznámila s novým prostředím. Znala svůj pokojíček, hračky i postýlku.

I přesto byly začátky velmi těžké. Na vše, co bylo pro ni nové, reagovala pláčem až hysterií. A tak jsme například při první jízdě tramvají museli na třetí zastávce vystoupit, protože se chuděrka vůbec nedala uklidnit. A podobně to bylo při prvním nakupování v obchodě, prvním chozením naboso v trávě a takhle bych mohla pokračovat dlouho.

Pokud něco neznala nebo si neuměla s nějakou situací poradit, následoval hysterický záchvat. během kterého například manžela opakovaně kousla. I desetkrát za den jsme tyto scény museli nějak řešit. Bylo to velice náročné období pro mě i manžela. Nejlépe se nám pak na tyto záchvaty osvědčilo reagovat metodou tzv. „pevného objetí“.

Zde je nutno zmínit, že dítě v prvních měsících a letech života poznává svět a jeho nástrahy s bezpečným člověkem za zády – mámou. Dítě se učí od mámy, co je a co není nebezpečné a také se na ni může spolehnout, že ho nenechá, aby si ublížilo. Pokud se dítě ocitne v situaci, kterou nezná, prostě se řídí chováním mámy. Pokud je máma v situaci klidná, je klidné i dítě a zvědavě bez stresu přijímá nové zážitky.

Opakem je pak situace, kdy dítě první dny, měsíce nebo hůř roky svého bezpečného člověka za zády nemá. V kojeneckém ústavuě se naučí, že je nutno spolehnout se pouze a jen samo na sebe.

Pokud se tedy setká s nějakou novou pro něj neznámou situací,

netuší, co se bude dít a zda mu nehrozí nebezpečí. Takové dítě se dostane do obrovské nejistoty a stresu. Dalo by se říci, že v každé takové situaci doslova „bojuje o život“, protože prostě netuší, co mu nová situace může přinést a nemá nikoho, kdo by mu ji osvětlil, na koho by se spolehlo…

Museli jsme také řešit situace, kdy se maličká bouchala do hlavičky nebo sama sebe kousala. Jsou to projevy citové deprivace z kojeneckého ústavu.Psycholožkou mi bylo vysvětleno, že dítě tímto způsobem na sebe upozorňuje ve větším kolektivu nebo samo sobě způsobuje nějaký silný vjem, protože vjemy nemá nebo jich má jen velmi málo.

Byla také velmi fixovaná na jídlo, jedla velké porce a často. Cukrovinky jsme raději nekupovali, protože vždy, když je viděla, nastal hysterický záchvat a musela je okamžitě dostat.

V rodině bude líp!

Já jsem pro ni byla stále teta a tak mě i oslovovala. S manželem jsme se proto oslovovali mami, tati, aby si na to co nejrychleji zvykla.

První měsíc doma spala sama ve svém pokojíčku. Naši přítomnost v noci nevyhledávala. Přes den byla komunikativní, ale nemazlila se. Nevěděla, co je to dát mi pusu na dobrou noc nebo nechat se pohladit. Vše chtěla dělat sama a nenechala si s ničím poradit.

Další měsíc nastal posun. Chodívala spát po obědě i na noc stále do svého pokojíčku, ale vždy v noci se vzbudila a běžela k nám do ložnice. Já jsem si ji položila mezi nás a tak byla spokojená. Jednoho dne mi řekla sama „maminko“ a od té doby to tak i zůstalo. Také začala vyžadovat pusinky na dobrou noc i během dne a sama je dávat.

V dalším období se už nastěhovala natrvalo k nám do ložnice a spí tam s námi dodnes.

Protože maličké už byly tři roky, musela jsem se bohužel vrátit do zaměstnání. Dcerka chodí do školky, kde ji velmi chválí. S manželem se nám to naštěstí podařilo sladit tak, že školku navštěvuje třikrát týdně dopoledne, aby byla co nejvíce s námi doma.

Celkově se situace u nás časem velmi zlepšila. Dcerka nás má oba velmi ráda a každý den to z ní cítíme. Některé projevy citové deprivace vymizely a ty, co přetrvávají, se velmi zmírnily. Ale celkově je dcera, i když je velmi bystrá, bohužel stále emočně nestabilní. Což znamená, že ji z vnitřní pohody rozhodí mnohem více situací než děti, které pobyt v ústavě za sebou nemají. Také má všechny emoce „v jednom pytli“. Směje se a za okamžik zase pláče. Máme v tomto před sebou ještě dlouhou cestu ...

Myslím, že každé dítě, které strávilo část svého života bez rodičů potřebuje odbornou pomoc a tuto pomoc potřebují samozřejmě i rodiče.Pevně věřím, že všechno je jen otázkou času a intenzity s jakou budeme s dcerkou trávit společný čas a na vztahu pracovat a to také za pomoci odborníků. Věřím, že jednou budeme už řešit jen takové ty klasické starosti, jako řeší rodiče dětí, které neměly tak komplikovaný start do života a byly od prvopočátku zahrnované láskou a na které se jejich rodiče těšili.