Můj příběh

Po nějaké době jsem si začala hledat informace o adopci. Nikdy mi ta myšlenka nebyla cizí, už jako teenager jsem prohlašovala, že si jednou adoptuju černouška a byla to sranda jen tak napůl.

Manžel nebyl nejdřív nadšený, ale nakonec si to v hlavě porovnal a byl také pro. Ono za ty léta snažení jsme museli hodně přehodnotit svůj pohled na život a jeho hodnoty.

Na jaře 2010 jsme si tedy vyzvedli formuláře pro adopci a začali je pomaloučku vyplňovat. Museli jsme oběhat lékaře, zaměstnavatele, vyplnit dotazník o tom jaké máme představy o dítku a tak dál. V létě jsem pak jela do Františkových Lázní, takže jsme tyhle formuláře na úřad donesli až 1. 9. 2010.

Dlouho se nic nedělo, až v lednu 2011 jsme byli pozváni na psychotesty. Následně jsme absolvovali s manželem ještě jeden pokus u lékěřů,ale byla to hotová tragédie. Byli jsme z toho oba zdeptaní, unavení a znechucení.

V květnu 2011 se konala přípravka žadatelů pro osvojení. Byly to strašně fajn dny. Hodně jsme se dozvěděli. Byli jsme na návštěvě v kojeneckém ústavu, prožili si setkání s adoptivní rodinou, vyslechli spoustu zajímavých informací, moc ráda na ty dny vzpomínám. Hlavně proti té hrůze, kterou jsme prožili u lékařů, to byla taková pohoda! Na konci přípravky se nás ptali, jaké máme představy o našem budoucím dítku. Snažili jsme se být opravdu tak otevření, jak jen to pro nás bylo možné. Jediné, co nás děsilo, byla informace, že se běžně čeká kolem 5-ti let. Báli jsme se toho, protože jsme přece jen chtěli co nejmenší miminko našeho etnika a bylo nám jasné, že právě na ně jsou čekací doby nejdelší.

Po přípravce jsem se vrátili ke svým životům, v létě (zrovna jsme byli na dovolené) nám přišlo, že jsme zařazeni do registru žadatelů. Byl to moc fajn pocit, říkala jsem si tenkrát už „jen“4 roky čekání a budeme rodiče.

Na jaře roku 2012 v březnu jsem jen tak volala na kraj. Chtěla jsem se „připomenout“. Sociální pracovnice na mě byla docela protivná co blbnu, že je před námi ještě spousta žadatelů a že má jiné starosti než mě. Docela mě to mrzelo. V dubnu mi bylo třicet. Jistě každý pochopí, že při takovém mezníku žena přemýšlí, co bude dál, o stárnutí, prvních vráskách a tak.Já byla tenkrát, kupodivu, docela v pohodě. V té době jsem se začala docela hezky realizovat s mými dvěma psími přitelkyněmi.

Máme dvě krásné fenky bígla. Měla jsem s nimi tehdy spoustu plánů - zkoušky poslušnosti, výlety, canisterapii a tak dál. Po dlouhé době jsem se cítila docela dobře. Uvažovali jsme s manželem, že možná zkusíme ještě jeden poslední pokus u lékařů, a pak začneme odkládat peníze na účet pro adopčátko.

Přesně si pamatuji ten den, kdy mi volala sociální pracovnice z kraje. Mezi náhradními rodiči se tomu říká „kouzelný telefon“. Ten den jsem zrovna měla dovolenou a jela do Prahy, do nevím kolikátého, centra asistované reprodukce. Sociální pracovnice mi volala a ptala se mě, zda bychom měli zájem jít do rizika. Neměli to ve spisu uvedené, protože se nás na to nikdo nezeptal. Šlo o adopci dítka mladšího šesti týdnů, třeba i přímo z porodnice. To s sebou přinášelo určitá rizika. U dítěte nebyla provedena kompletní vyšetření. Navíc se mohlo stát, že si biologická matka adopci rozmyslí, a pokud by se tak stalo, museli bychom ho reálně vrátit. Navíc těch šest týdnů by mi ani neběžela mateřská, takže by se to muselo pokrýt z dovolené apod.

Paní z kraje nám nechala víkend na rozmyšlenou. Už v průběhu rozhovoru mi bylo jasné, že do toho chci jítNakonec jsme byli zajedno i s manželem a v pondělí jsem sociální pracovnici volala, že do toho chceme jdeme! Až v tu chvíli nám paní sdělila, že miminko je už na světě. My jsme jeden ze dvou párů potencionálních rodičů. Říkala jsem si, že asi upřednostní druhé žadatele, kteří čekají již delší dobu.

Velice dobře si vybavuji okamžik o dva dny později, byla to středa.Volala mi sociální pracovnice a řekla mi, že si vybrali nás! To je pocit, řeknu Vám!Někdo pláče, někdo nemůže mluvit, někomu buší srdce - je to obrovský, obrovský adrenalin. Já se tenkrát zmohla na jedinou otázku, jestli je to holka nebo kluk. Ona nevěděla!!!Řekla mi tenkrát, že si není jistá, že je to asi holčička.

Volala jsem manželovi, mamce, všem, kdo mě v tu chvíli napadnul. Začali se mi i ozývat lidé, kteří se to mezitím dozvěděli od manžela. Zpráva se šířila jako krásná lavina. Já za malou chtěla jet hned! Ležela v kojeneckém ústavu a bylo jí 14 dní! Jenže díky papírům jsme ji mohli vidět až o několik dní později. Dodnes si tohle vyčítám jako své obrovské selhání, že jsem nebyla důraznější a nejela do kojeneckého ústavu hned. Malá zbytečně byla dalších několik dní bez mámy.

Vzhledem k tomu, že rodičovství k nám přišlo jako rána z čistého nebe, neměli jsme vůbec nic. Naštěstí mám úžasnou kamarádku, která věděla, že se něco chystá. Když jsem jí volala: "Aničko, já budu máma.", jen mi oznámila: "Jooo, už ti peru a žehlím věcičky." Za její pomoc jí nepřestanu být vděčná. Nejen jí, ale celé rodině, která se k tomu postavila úžasně. Během těch několika málo dnů jsme měli připravené vše, co malé miminko potřebuje.

Ještě musím napsat. My to neměli, tak že bychom malou viděli na fotce při seznamování se spisem tak jak se to děje ve většině případů. Nám řekli nějaké základní informace po telefonu a pak jsme malou viděli rovnou na živo. Žádná fotka nic.
Takže celý víkend jsem prožila v takovém oparu, snu jak to všechno dopadne. Bude malá naše? Jaká bude? Dopadne to dobře a nerozmyslí si to její biologická máma? Jako upřímně bez neurolu bych nespala!

V pondělí ráno, bylo to 4.6 a malé bylo právě 17 dní, jsme sedli do auta a jeli vstříc novému osudu. Doslova. Pršelo, po cestě bouračky, takže jsme volali, že jedeme pozdě.V kojeneckém ústavu nám sociální pracovnice znovu zopakovala informace ze spisu a také nám dala podepsat jakýsi papír - kdyby se biologická matka rozmyslela, malou bychom museli vrátit.

Pak už nás dovedli do pokoje, kde jsem pak s malou následující týden bydlela Jedna z tet donesla takový malinkatý uzlíček, to byla naše dcera. Byla strašně maličká (při porodu 2,7kg) a spinkala.Teta chtěla abychom si ji pochovali, ale já i manžel jsme se báli, tak nám ji položila na postel. Každý z nás jsme si sedli z jedné strany seděli tam a pozorovali ji.Když jsem šla na záchod, pověřila jsem manžela, aby hlídal, jestli dýchá...

Jestli přeskočila první jiskra? Nevím, myslím, že tak to úplně nebylo. Jedno ale vím - druhou noc jsem malou někdy kolem 3 ráno krmila a ona vyhledala moje oči.Takhle malá miminka navazují oční kontakt, je to v pořádku, hledají blízkou osobu. Tenkrát se naše oči potkaly a já věděla, že je moje a já její, prostě se to tam propojilo.

První noc ale byla hrůza. Z neplodné ženské, která neví o dětech skoro nic, se za pár hodin stala matka. Matka, která přebaluje, krmí a zapomíná vypínat monitor dechu.
Během týdne jsme se pak už sehrály a to bylo čím dál tím lepší a lepší. Za týden nás pustili z kojeneckého ústavu domů.

Stále jsme se ale báli, měli jsme dítko s jediným dokladem a to byl očkovací průkaz na jiné jméno. Nic dalšího.

Naštěstí pro nás vše dobře dopadlo a biologická matka podepsala souhlas s adopcí. Po šesti týdnech mi naběhla mateřská a už to celé bylo takové v pohodě.

Co chci ještě napsat. Malá je pro nás obrovský dar. Obrovský. Je úžasná. Zdravá, krásná, šikovná, bystrá, co víc by si člověk mohl po tom všem přát.

Snažím se o kontaktní a respektující rodičovství a je to úžasné. Malá s námi spí, říkáme si jak se máme rádi. Jsem za ten vztah, který máme, strašně vděčná.Člověk se o ně bojí, o bioděti se bojí, u adopčátek je těch důvodů ale víc.Nevěřím v geny. Bojím se ale toho, že jí jednou někdo bude předhazovat, že nejsem její "pravá máma". Že jí tím ublíží. Malá ví, že jsem ji nenosila v bříšku. Povídáme si o domečku a o tom, jak se k nám dostala. Snad ji připravuji dostatečně. Ale jak se s životem popere bude samozřejmě na ní.

Já se budu snažit ji na té cestě co nejlépe doprovázet..