Na chvíli nebo navždy?

O čem chci psát?

Dnes po změně zákona je možné, aby rodina přijala dítě přímo z porodnice. Dle mého názoru, pokud to jde, mělo by dítě jít k náhradním rodičům právě touto cestou - cestou přímou a co možná nejdříve po porodu. Do budoucna tak dítě vchází s minimální prognózou problémů, které se váží na vzniklou citovou deprivaci. Prostě to, že se miminko může ihned vázat na svoje, i když náhradní rodiče, je to nej! Tyto výhody, alespoň pro mě,jsou natolik významné, že převládají nad riziky, která tato cesta přináší.

První riziko je v podobě prolomené anonymity. Druhé, řekla bych ještě o něco palčivější, je že budu máma je na pár dní, týdnů, kdo ví. Prostě bio rodina se rozhodne jinak a já jako náhradní rodič, na kterého se zákon dívá jako na druhou, horší, prostě náhradní variantu, budu muset dítě, o které pečuji reálně vrátit.

Dnes chci psát o tom, co se děje v nás náhradních mámách právě v téhle době. V době, kdy nám doma přistane úžasný voňavý, řvoucí uzlíček, na který jsme tak dlouho čekali. A také v době, kdy žijeme nejen my, ale celá naše rodina v obrovské nejistotě.

Možná si řeknete, vždyť to nezná. Jak o tom může psát? Vždyť má čtyřleté dítě, za starého zákona nešlo přijmout (až na vyjímky) dítě neprávně volné.

Ráda odpovím. Dceru jsem přijímali opravdu jako neprávně volnou. Bylo jí 14 dní a v našem kraji šlo takto do adopce jen několik málo dětí, v jiných krajích to bylo častější. Takže pro nás doba, než jsme si mohli oddechnout, trvala měsíc.

Takže, ano dovedu si představit, co se v těch našich hlavách děje. Dovedu si to velice dobře představit. Žila jsem to.

Když se mě někdo zeptá: „A ty jsi se nebála, že ji budeš muset vrátit?“ nebo „To bych nezvládla, moc bych se bála.“, odpovídám takto: „ Zpětně vím, že jsem se bála strašně moc. Myslím, že se to také projevilo na vztahu k dceři, držela jsem si od ní jakýsi odstup. Je-li to vůbec možné, držet si odstup od miminka, s kterým si vytváříte vztah.“

Na pragmatické úrovni jsem si to v hlavě srovnala následovně: "Věřím, že sociální pracovnice, které adopci zprostředkovávají, mají letité zkušenosti, jakýsi šestý smysl pro to, aby věděly, která maminka si adopci rozmyslí a která určitě ne. Takže musím a chci věřit jejich profesionalitě a odbornému úsudku." Tohle myslím, že mě asi uklidňovalo nejvíce.

Ale někde uvnitř prostě dáváte své srdce a netušíte, zda zůstane celé, zda nebude rozedmuto vedví. Nevíte.

Co se u nás dělo bylo také to, že jsme se snažili informaci, že máme dítě doma, tutlat. Ta představa, kdyby se něco stalo a my to museli vysvětlovat, nás upřímně děsila.

Hmatatelně jsem cítila tu úlevu, která z celé rodiny spadla, když biologická matka podepsala souhlas s adopcí. V té době, už tak jako tak, byla dcera prostě naše! Prostě nám v těch srdcích chtě nechtě vyrostla, i když jsme si vnitřně drželi ze strachu odstup, nejde to jinak. Takhle to funguje a fungovat má, děti si Vás prostě přitáhnou a navážou.

Vnímám tohle celé jako problém, se kterým se bohužel v toto chvíli nedá nic moc dělat. Myslím, že naše děti, které si prošly nechtěným těhotenstvím a byly odmítnuté matkou po porodu, by si zasloužily náhradní mámy, které do jejich života přijdou s otevřeným srdcem, bez strachu a držení se zpátky. Už tak je to pro ně těžké a nevěřím, že to miminka necítí. Děti mají velký dar empatie.

Co mě trápí o něco víc je, že dnes po změně zákona je pro nás náhradní mámy tahle doba o dost delší. My se báli měsíc, ale dnes se budeme klepat 3,5 měsíce, díky soudům možná ještě o něco déle.

Co s tím?

Já mám v hlavě jasno, ve chvíli, kdy zazvoní telefon, volám zase hned já své klíčové pracovnici z doprovázející organizace. Chci mít odborníka z oblasti NRP, člověka co  „kope za mě“ u toho. Ráda si nechám poradit a pomoci v téhle pro celou rodinu radostné a zároveň velmi těžké době tak, abychom to zvládli všichni co nejlépe.