Naše pohádka pro adopčátko

Celé to začalo tímhle rozhovorem:

"Maminko, existujou rodiče, kteří nemají své dítě rádi a vykopnou ho z domu?" "Ano, i takoví rodiče bohužel občas existují, ale pro takové děti se pak třeba najdou jiní rodiče, třeba náhradní a ti je pak mají rádi a bydlí spolu a jsou rádi, že se mají ..."

"Ale neboj, většinou je to tak, že když se někomu miminko narodí, tak se na něj těší a rodiče jsou šťastní, že miminko mají. Takže se o něj starají s láskou a nevykopnou ho z domu."

"No jo maminko, ale já sem se ti nenarodila."

"No to ne, ale pamatuješ, sama si mi říkala, že sis nás vybrala za rodiče."

"No jo vlastně, ale jak sem to udělala, když rodiče pro děti vybírá ta teta miminkovská (myšleno sociální pracovnice)."

"Já myslí, že to bylo nějak takhle:"

Jako maličká dušička jsi seděla na krásném modrém obláčku tam nahoře v nebi. Seděla jsi a rozhlížela jsi se po světě. Svět se ti moc líbil, viděla jsi spoustu krásného. A také mnoho věcí, které se ti nelíbily, a věděla jsi, že je chceš změnit. Už jsi se moc těšila, až na ten svět přijdeš a říkala sis, koho by sis asi tak mohla vybrat za své rodiče. A najednou jsi nás uviděla.

Mě a tatínka. V té době jsme byli moc smutní lidé, protože jsme si miminko moc přáli, ale lékaři nám nedávali žádné naděje, že by k nám nějaké miminko mohlo přijit. A to nás moc trápilo. Jezdili jsme od jednoho doktora k druhému a žádný nám neuměl pomoci. Prostě z mého bříška se miminko narodit nemohlo.

A ty sis řekla, že zrovna nás dva bys chtěla za rodiče. Jak jsi na tom obláčku tak seděla, tak jsi přemýšlela, jak to tedy udělat, když se nemůžeš narodit z mého bříška.

A jednou jsi na to přišla ...

Jako úplně maličké semínko jsi začala růst v bříšku jiné paní. Věděla jsi, že tahle paní nebude moct být tvou maminkou. Že nebude jednou s tebou, až nebudeš vyrůstat. Nebude ti dávat pusinku na dobrou noc. Taky jsi věděla, že ti nebude foukat rozedřené kolínko. Nebude na tebe hrdá, až složíš svou první zkoušku dospělosti ... Prostě nebudete spolu.

Věděla jsi, že to bude těžké pro ni, pro tebe a v konečném důsledku i pro mě a tatínka. Ale také jsi věděla, že tohle je jediná cesta, jak přijít na svět. A hlavně, že to za to stojí - zvolit si zrovna tuhle cestu.

Ještě než tvoje dušička vplula do maličkého tělíčka, stihla jsi ještě pošeptat té paní, co vybírá rodiče pro miminka bez rodičů :

"Vyber mi tuhle maminku a tohohle tatínka, ty si moc přeju."

A pak jsi se narodila ...

Pár dní jsi spinkala v tom domečku, kde jsou děti, které čekají na mámu a tátu a kde se o tebe staraly hodné tety. A najednou jsi nás zahlédla! Mě a tatínka! Věděla jsi, že jsme ti praví, že jsme na tebe dlouho čekali a že tě budeme milovat z celého srdce. Přesně takovou jaká jsi.

A tak, jak dnes už krásně sama říkáš "A narodila jsem se vám v srdíčku."

Bylo to tak? Já věřím , že jo …