Naše proměněná rodina

Za tento krásný příspěvek děkuji zkušené adoptivní mamince Petře Pávkové. Esej je publikována s milým dovolením její dcery Elišky.

Eliščina rodina, celé generace dozadu, jejich historie, od té prapůvodní historie v Indii, přes dlouhé putování do Evropy, přes praprarodiče, co zahynuli při holokaustu, až po dědu a babičku z máminy strany, co přišli do Prahy ze Slovenska a tátovi rodiče, co na Slovensku zůstali, ti všichni a to všechno k nám do bytu vstoupilo hned první den, kdy jsme si Elišku přivezli. Nebyli vidět, ani slyšet, ale v Elišce už tenkrát všichni byli.

Pořádně jsem to byla schopna vidět až po několika letech. I kdyby Eliška nebyla olašská Romka, jsem přesvědčena, že takto do adoptivních rodin přicházejí děti s celou rodinnou, etnickou či jinou historií a stejně jako já, to nikdo v rodině z počátku nezaregistruje.

Zpětně si říkám, jak naivní jsem byla. Myslela jsem, že když přijde malé dítě do rodiny, automaticky přejímá vše, co daná rodina nabízí. Svoje si nepamatuje a to naše je přeci dostatečně dobré a pro dítě vhodné. Když to vyhovuje třem dětem, musí to přeci vyhovovat i dalšímu. Tenkrát jsem ještě vůbec netušila, jak moc jsme my všichni propojeni se svými kořeny a s rodinnou historií. Že nejsme jenom „Já“, ale jsme „My“ ať chceme nebo nechceme.

Mnoho věcí svědčící o příchodu celé rodiny Elišky, se objevilo hned. Naše rodina byla zvyklá jezdit na sjezdovky, na běžky, hodně se četlo, hrály se monopoly. Eliška, na rozdíl od svých bratrů, tyto činnosti pojímala velmi svérázně. Na sjezdovce se pohybovala pomalu, protože potřebovala pokecat se všemi sedícími snowboardisty, které míjela. Bratři stihli třikrát vyjet lanovkou a šusem sjet, než se Eli dostala jednou dolů. Museli jsme se s mužem střídat, kdo s ní bude takto putovat, protože nám byla zima. Elišce ne, té zima je málokdy a rozhodně nikdy, když má s kým povídat. Nakonec jsme usoudili, že si Eliška může povídat i jinde než na sjezdovce a společné ježdění celé rodiny jsme zrušili.

S monopoly a se čtením to bylo podobné, pokud byl kdokoliv doma, Eli vyžadovala, abychom se sdružovali. Jakmile někdo uchopil knížku, byl žádán, aby ji odložil a šel se shlukovat. Tak se zdálo, že monopoly by mohly být vhodný shlukovací čin. Jenže Eliška odmítala pochopit, proč si hrajeme na nějaké kupování domů. Ona si vlastně nikdy nehrála, ona žila. A monopoly nejsou opravdový život, tedy nedávají smysl. Elišce.

Se čtením se to ve školních letech vyvíjelo ještě zajímavěji. Eliška nečetla. Číst se naučila rychle, ale aby si sama zalezla do postýlky a věnovala se knize, to nikdy. Ráda poslouchala a všechno si pamatovala. Když jsem paní učitelce, co učila český jazyk na druhém stupni, vysvětlovala, že Eliška opravdu nepřečte jedinou knihu, odmítla to přijmout. Donutilo nás to tedy s Eliškou ke lži. Eli poctivě psala čtenářský deník, ale knihy nečetla. My jí je vyprávěli, pouštěli jako audioknihy či filmy. Číst začala až po pubertě, nejprve začala holokaustem, teď pokračuje odbornými psychologickými knihami, které mi bere z knihovny. Trochu se obávám, čím bude pokračovat.

To jsou jen střípky z jinakosti naší Elišky, z jinakosti, která se nedala předělat, zakázat ani zrušit. Za to se dala přijmout a užívat si ji.

Takže ta velká rodina s námi již 19 let bydlí. A i když se Eli asi bude postupně osamostatňovat a odloupávat, bude s námi žít její rodina dál. Změnila nás, změnila naše názory i nás samotné. A stejně tak to sleduji i v jiných rodinách, kde mají děcka z jiné rodiny. Děti nepřichází samy, přichází se svými kořeny, geny, rodinou.