O přechodných pěstounech podruhé

Nedávno jsem četla moc hezký článek o tom, jak moc se ústavní výchova podepisuje na psychickém zdraví dětí. Dokonce tam bylo zmíněno, že stres, kterému jsou děti v KU vystaveny, je tak velký, že už po jednom měsíci pobytu jsou v jejich mozečku viditelné změny (pokud byste udělali jeho RTG snímky samozřejmě) Tak z toho mě upřímně zamrazilo.

První dny s dcerou se mi zdály zvláštní, dcera byla jakoby „ztracená“. Zpětně to umím velmi dobře vysvětlit – miminka při každém krmení, kontaktu hledají očima svou blízkou osobu – mámu. Co když nenachází? Opakovaně den za dnem, týden za týdnem, měsíc za měsícem? Na dceři byla vidět úleva ve chvíli, kdy zjistila, že jsem její člověk.

Ale pozor, čím déle jsou děti bez svých lidí, tím je tento proces navázání složitější. O pevném poutu – attachementu jsem už psala. A o tom, že jsou právě naše děti ohroženy jeho poruchami a proč také, takže snad není třeba dále rozvádět.

Kdyby existovala jedna hodná teta, která by se bývala po těch 16 dní o dceru starala, dnes bych měla mnohem klidnější spaní.

Velmi mě zajímalo, jak přesně funguje proces navazování dítěte na novou rodinu. Šlo mi konkrétně o to, co se děje v hlavičce dítěte. Našla jsem k tomu velmi zajímavý a podrobný článek, o tom, jak takové předávání má ideálně probíhat, ten najdete v odkazech. Dále jsem na toto téma také s pěstouny na přechodnou dobu mluvila. A zjistila jsem, že většina dětí tímto procesem prochází opravdu velmi citlivě a pozitivně, což je úžasné.

Za prvé, nikdo z nás netuší, jaký psychologický vliv tato zkušenost bude mít na tyto děti v dospělosti. Jde mi o to, že miminku nelze vysvětlit – „Já tě teď jen hlídám, než ti úředníci vyberou nové rodiče.“ Ono se prostě naváže na pěstouny a pak, ať chceme nebo nechceme, mění svoje lidi. Dobře, velmi citlivě,ale přesto mění. To je velmi těžký úkol i pro dospělého, který by tomu rozuměl. Selský rozum mi tedy říká, že to není ideální. Ano, je to lepší než ústav, ale ideální to není.

Takže ihned navazuje myšlenka, která byla zmíněna už v předchozím článku – a to délka pobytu dětí u přechodných pěstounů. Pokud budu psát o dětech, které k nim jdou přímo z porodnice, děti, které jiné blízké osoby než přechodné pěstouny neznají a naváží se na ně. Pak si myslím, že doba, kterou zde děti stráví, by měla být tou nejkratší možnou. Měla by to být jen doba opravdu nezbytně nutná k vyřešení situace dítěte.

Čím je dítě starší, tím více je na pěstouny navázáno a tím je pro něj zákonitě větší zátěží proces předávání. Opět zde používám pouze a jen selský rozum.

A zde ať si sáhnou do svědomí zákonodárci, úředníci a soudy, zda se to teď opravdu tak děje? Jsou opravdu děti u přechodných pěstounů pouze a jen po dobu co nejkratší - nezbytně nutnou k vyrešení jejich situace?

Já tomu upřímně nevěřím.