Pouto lásky a důvěry k rodičům

První roky života, především kojenecký věk, je tomto ohledu opravdu zásadní. Dítě přichází na svět bezmocné, odkázané na pomoc a péči svých nejbližších. Maminka v ideálním případě reaguje vnímavě a citlivě na jeho potřeby, ať už fyziologické nebo potřeby blízkosti, obětí, lásky a něhy. Přesně na tohle je mozeček malé bytůstky připraven a v takových podmínkách se rozvíjí optimálně. Z miminka pak roste člověk plný důvěry v sebe, ale také ve svět kolem.

Cítí, že je přijímán, že on jako takový je dobrý, protože jeho rodiče ho milují takového jaký je, dále cítí, že svět je bezpečné a krásné místo - jsou tu přece rodiče, kteří ho ochrání před nebezpečím, a později to přece zvládne sám.

Co když je ale vše jinak?

Evoluce počítala s ledasčím, například s tím, že matky po porodu umíraly a dítěte se ujal někdo z rodiny. S tímhle si dětský mozeček poradit umí, prostě vazbu, kterou mělo vytvořenou k mámě, přenese na novou pečující osobu. Určitě to bolí, ale je to stále přirozené.

S čím ale určitě nepočítala a co určitě přirozené není, je to, že dítě umístíme do kolektivního zařízení – kojeneckého ústavu (dnes dětského centra), kde budou naplňovány jeho základní fyziologické potřeby a tím to tak nějak končí. Co se pak děje v mozečku takového dítka? Jak se pak vyvíjí jeho vztah k sobě samému a ke světu kolem nás?

Za dnešní příběh děkuji adoptivní mamince holčičky, která má tuto zkušenost za sebou.

Když adoptivní rodiče poprvé uviděli svoji dceru v kojeneckém ústavu, bylo jí pět měsíců. Miminko s vyrážkou kolem pusinky, které leželo samo tak nějak smutně ve velké postýlce. Holčička si neuměla podat hračku, neuměla se otočit na bříško a o pasení koníčků se mohlo mamince jen zdát.

Maminka se zajímala, čím je způsobena vyrážka kolem pusinky miminka. To, co zjistila, ji nepříjemně překvapilo. Bylo to totiž způsobeno tím, že miminku, které zkoumá svět také pomocí úst, nebyla věnována dostatečné péče - pusinka nebyla dostatečně často otírána.

Z čeho měla ale maminka mnohem horší pocit a co se rozhodla nakonec řešit i s personálem kojeneckého ústavu bylo to, že miminko bylo opravdu ošklivě a bolestivě až do krve opruzené.

Vzhledem k tomu, že se právní uvolnění miminka protáhlo, mohli budoucí rodiče maličkou domů nejdříve navštěvovat v kojeneckém ústavě a brát si ji na víkendové návštěvy a až následně v devíti měsících jim byla svěřena úředně nastálo.

Doma maminku překvapilo při péči o dceru hned několik věcí. Maličká zvládla pít pouze mléko z lahve. Příkrmy jako takové vůbec neznala, neuměla jíst lžičkou kaši ani jídlo s kousky.

V některých směrech své rodiče vlastně vůbec nepotřebovala. Když ji něco vylekalo nebo rozzlobilo, nejlépe se uklidnila sama, ne v náruči mámy, tak jak je to běžné. Sama usínala a sama se probouzela. Po probuzení nevolala mámu, prostě jen seděla v postýlce a tiše čekala.

Maličká vůbec nevyžadovala fyzický kontakt, naopak odmítala jej. Při pláči se pak kousala do prstíků tak silně, až jí z nich někdy začala téct krev. Co bylo pro maminku také velmi smutné a nepříjemné, že ji dcera odmítala při hraní, vystačila si prostě sama a na maminku se ani nepodívala.

Jednu věc, ale začali rodiče řešit s lékařem. Měli totiž pocit, že dcera spí mnohem více, než je v jejím věku běžné – prospala totiž až dvacet hodin denně! Lékař zjistil hned dvě příčiny, první byl nedostatek železa v krvi. Druhou příčinou bylo psychické rozpoložení maličké. Šlo o obranný mechanismus, který si vyvinula v kojeneckém ústavě – ve spánku se cítila v bezpečí.

I z hlediska psychomotorického vývoje byl na maličké pobyt v kojeneckém ústavě znát. Poprvé se otočila ze zad na bříško až v rodině, a to v devíti měsících, první krůčky pak následovaly v měsíci patnáctém.

Problémy se spaním časem odezněly, ale ty, které se týkaly samopoškozování bohužel naopak gradovaly. Maličká si často rozdrápala pusinku nebo ručičky až do krve. Tulení nepřicházelo v úvahu, to pak vztekle kopala kolem sebe. Zoufalí rodiče v této době vyhledali pomoc psychologa a následně také psychiatra.

Oba lékaři duše se shodli na tom, že maličká trpní poruchou attachmentu (připoutání se). Vzorec, podle kterého se naučila žít v kojeneckém ústavu, se přenesl i do jejího následného života v rodině. Zkušenost s tím, že svět je místo plné nástrah a nebezpečí a na vše je úplně sama. Nechce a neumí přijmout péči, lásku, pomoc a uklidnění rodičů.

Rodiče se této diagnózy velmi zalekli, ale potěšilo je, když jim lékaři dali naději na částečné nebo úplné vyléčení. Rodina tedy za dohledu odborníků pracuje na vztahu, na obnově toho pouta důvěry a lásky, kterou dítě k rodiči tak moc potřebuje.

Výsledky takové práce nejsou vidět ihned, ale postupné krůčky ke zlepšení rodiče vidí a cítí:

„Když mi při čtvrtých narozeninách dcera řekla: „Maminko, mám tě moc ráda!“, tak jsem se rozbrečela. Vím, že to půjde a my nad tím vyhrajeme!“