Pravá máma?

Moje rychlá a automatická reakce je: „Já jsem pravá máma, tamto je paní, která ji nosila v bříšku.“ Učím přesně to samé i dceru. Proč?

Jednou, až jí to bude toto někdo předhazovat (bohužel nepíšu když, ale až - tak nějak s tím vnitřně počítám, že to přijde), je třeba, aby se uměla bránit. Jak? Logickými argumenty: „Víš já věřím, že já jsem tvá pravá máma. Já se o tebe od miminka starám. Vím, co máš ráda a co ráda nemáš. Když se nějak zatváříš, vím, co to znamená. Vím, co ti udělá radost a co tě naštve. Když jsi nemocná, vstávám k tobě v noci já. Znám tě tak, jak tě nezná nikdo jiný. Máme spolu spoustu zážitků. To já tě vidím vyrůstat! Pro všechny ty důvody věřím, že jsem já ta pravá máma.“

A teď už k otázce samotné.

Bojím se, že moje dcera bude jednou tu paní hledat?

Kdybych měla odpovědět opravdu upřímně, odpověděla bych takto:

„Ano, bojím se! Zároveň s tím počítám a čekám, kdy to přijde. Je to víc než přirozené, zajímat se o své biologické kořeny. Já bych byla přece také zvědavá, po kom mám tvar nosu, barvu očí nebo postavu.“

Co budu dělat, až dcera bude chtít pomoci v hledání? Budu mít radost a zároveň velký strach. Proč? Radost budu mít z toho, že má ve mně tak velkou důvěru. Radost, že jí můžu u tohoto těžkého životního kroku stát po boku. Že ji mohu ochránit.

Tady se dostávám k tomu strachu. Nebo rovnou strachům. Myslím, že u každé náhradní mámy proběhne myšlenka týkající se toho, zda cesta za biokořeny neohrozí náš vztah. Následně přichází strachy reálnější a řekla bych i větší. Čeho se přesně dopátrá a jakým způsobem to následně ovlivní celý její následující život? Její vnímání a přijetí sebe sama?

To jsou otázky, na které si nedokážu odpovědět, ale jako matku mě trápí zcela oprávněně a odpovědi mi přinese jen čas.

Na závěr musím napsat ještě jednu myšlenku. Nepřeji si a doufám, že ani nebudu muset zažít setkání mé dcery s biologickými příbuznými formou afektovaného pořadu Pošta pro tebe, nebo jiného podobného pořadu.