Příběh adoptivního kojení z Anglie

Když jsme se s partnerem rozhodli vrhnout se do procesu adopce, byla jsem velmi překvapená, když jsem v knize „First steps in Parenting the Child who Hurts“ (První kroky v rodičovství dítěte, které bolí) četla o tom, že je možné a vlastně velmi prospěšné kojit adoptované dítě. Zjistila jsem, že víc informací o adoptivním kojení mi poskytne Mezinárodní laktační liga.

Myslela jsem si jako spousta lidí, že kojení není při adopci možné a že tato věc bude zřejmě jedna z hlavních nevýhod toho, že jsem své dítě neporodila. Cítila jsem proto jako velmi zajímavé a vzrušující, že kojení možné je. Zkoumala jsem důležitost dotyku ve svédiplomové práci a věděla jsem jak cenný a v podstatě kriticky důležitý je dotyk pro miminka a jak pozitivní je kojení, nejen v začátku ale vůbec pro schopnost navazovat vztahy v budoucím životě.

Moje budoucí dítě velmi pravděpodobně nezažije blízký vztah s pečující osobou a ponese si trauma ze ztráty biologické matky. Kojení může být cesta jak trochu nahradit to, co zmeškalo. Možná to také může být cesta, jak pracovat s léčením raného traumatu odmítnutí.

Kontaktovala jsem ženu Mezinárodní laktační ligy, která kojila svou adoptivní dceru. Byla neskutečně podporující a povzbuzovala mě a věnovala spoustu času mým otázkám a obavám.

Chystali jsme se adoptovat dítě z Číny - nejspíš holčičku, ve věku mezi 9 měsíci a 2 lety. Nejspíš bude pocházet ze sirotčince nebo o ni bude pečovat rodina, možná i s jednou výlučně pečující osobou po celý dosavadní život.

Adopce staršího miminka nebo batolete a snaha naučit ho být kojené je hodně rozdílné od kojení novorozence nebo malého miminka. Pro začátek nebude potřebovat mléko tak často, protože už bude jíst jinou stravu; ale právě časté kojení pomáhá matce v produkci mléka. Další problém, velmi častý u adopce, je že vůbec nevíme, kdy to nastane, takže jsem si nebyla jistá, kdy vlastně mám začít budovat zásobu mléka (=zkoušet se rozkojit). Věděla jsem, že to může trvat i několik měsíců.

Na internetu jsem naštěstí narazila na skupinu adoptivních rodičů dětí z Číny, kteří kojili nebo se na to chystali. Našla jsem tam spoustu informací - od toho jak nastartovat laktaci, po to jak povzbuzovat dítě k přisátí. Také jsem narazila na práci Karleen Gribble, která toho napsala spoustu o adoptivním kojení.

Kolem Vánoc roku 2005 jsme očekávali ten vytoužený dopis (s detaily o dítěti, pro které jsme byli vybráni = alternativa našeho kouzelného telefonu) a v únoru jsme plánovali jet do Číny adoptovat naše dítě. Byrokracie bohužel neumožnila tento proces uspíšit.

Začala jsem odsávat mléko s elektrickou odsávačkou asi 4x denně od prosince. Myslela jsem, že se budu cítit nepohodlně, být připoutána k plastické pumpě, ale vlastně stejně se cítí i žena, která porodila, ale potřebuje odsávat mléko, i když kojí. Ale v podstatě jsem byla překvapená, jak uvolňující to bylo. Dívala jsem se na to jako na čas, kdy si můžu lehnout a myslet na naše budoucí dítě. Byla to pozitivní zkušenost, která mi umožnila zvyknout si na mé budoucí mateřství a soustředit se na tu malou bytost, která je tam někde daleko ve světě, ale už zároveň na cestě k nám. Jelikož děti a náš vztah k nim je tak fyzický, cítila jsem správné připravit mé tělo fyzicky. Byla jsem překvapená, že už druhý den odsávání jsem našla pár kapek mléka.

Byl to závazek odsávat tak často, jak to jen půjde. Byla jsem často pryč a odsávat jsem mohla jen doma. Nevyprodukovala jsem víc než pár kapek mléka, takže to nebylo moc uspokojující a nemohla jsem nastřádat zásobu mléka a zamrazit, jak to některé ženy dělají. Užívala jsem bylinky, aby mi pomohly s produkcí mléka, ale v tuto chvíli, jelikož jsem nevěděla, jestli ke kojení opravdu dojde, jsem nechtěla brát žádné další stimulující léky.

V březnu jsme stále ještě neobdrželi ten dopis a vypadalo to kvůli zpoždění na čínské straně, že to bude trvat ještě další dva nebo více měsíců. Rozhodla jsem se přestat odsávat, protože jsem se bála, že se mi to zhnusí. Na konci června jsme se dozvěděli, že dostaneme 10 měsíční holčičku. Byla v pěstounské péči od jednoho měsíce věku - s jednou pečující osobou. Jelikož měla tuto zkušenost, mělo být budování našeho vztahu trochu jednodušší.

Začala jsem opět odsávat a užívat bylinky. Neprodukovala jsem žádné podstatné množství mléka, ale cítila jsem, že je to pozitivní věc, něco co mohu udělat. Věděla jsem, že naše dcera je krmena z lahve, takže jsem zkoušela najít způsoby, jak ji odvyknout lahvi a zvyknout na prso. Věděla jsem, že to pravděpodobně zabere několik měsíců.

Jako příchod jakéhokoliv dítěte, byla její adopce velmi emocionální zkušenost pro nás všechny. Obávala jsem se traumatu, kterým bude muset projít, když přijde o své pěstounské rodiče a bude předána úplně cizím lidem. Systém v Číně v tuto chvíli neumožňuje žádnou zvykací dobu před samotnou adopcí.

Prvních několik hodin jsme se ji snažili uklidnit dostatečně na to, aby se najedla z lahve. Několik dalších dní jsme ji uklidňovali, seznamovali se a snažili se ji ujistit, že my jsme teď ti, co se o ni postarají, a bude u nás v bezpečí. Nesnažila jsem se ji kojit po dobu, co jsme strávili v Číně, aby neměla příliš mnoho změn najednou, ale při krmení z lahve jsem ji držela v blízkém kontaktu, protože blízký kontakt kůže na kůži se doporučuje pro navázání vztahu.

Koupila jsem pomůcky pro kojení – láhev s úzkými trubičkami, které se přidělají na bradavky. Když dítě takto saje najednou z prsu a trubičky, tak dostává mléko z lahve a zároveň stimuluje matčina prsa k produkci mléka.

Odnaučit dceru lahvi a naučit ji na prso nebylo pouze o praktické stránce, bylo to také o tom nechat ji vybudovat si ke mně důvěru a intimitu. Po tolika velkých ztrátách a složitých změnách měla dost dobrý důvod nezačít hned věřit nové mámě. Začaly jsme s obyčejnou savičkou z lahve, přidělanou na mou bradavku, ze které vedla trubička z lahve. Během několika dní si na tento způsob uvykla a začala ho preferovat před pitím přímo z lahve. Už takto jsem se cítila být mnohem blíž. Přešli jsme na savičku s velkým otvorem, která fungovala ještě lépe.

V některých ohledech to bylo trochu náročné. Musela jsem udělat umělé mléko, potom čistou jehlou provléknout trubičku skrz savičku, odložit jehlu na bezpečné místo a doufat, že se dcerka bude chtít najíst. Někdy sklouzla trubička z bradavky a musela jsem ji navléknout znova. Někdy dcerka neměla chuť jíst. Dalším krokem bylo přesunout se ke kojícímu kloboučku, který je tenčí a bližší prsu než savička lahve. Toto trvalo několik měsíců. Pokud byla dcerka nemocná nebo neklidná, nechtěla jsem dělat žádné změny, takže někdy jsem to prostě nechala, než abych riskovala, že něco uspěchám.

Kojící klobouček byl pro ni těžší uchopit, protože je z měkkého plastu a nelíbil se jí, později si zvykla. Měla jsem na jednom prsu savičku a kojící klobouček na druhém - mohla zkusit sát přes kojící klobouček a pokud se jí to nelíbilo, přesunout se k savičce. Silně jsem cítila, že dcera potřebuje svůj čas a zkoušet něco urychlovat by bylo kontraproduktivní.

Byla zima a dcerka měla kašel a rýmu. Bylo pro ni velmi těžké krmit se s ucpaným nosem. Začala jsem jí nabízet prso pouze s hadičkou na bradavce a kojícím kloboučkem na druhém. Někdy mě trochu odrazovalo, že vždycky dala přednost kojícímu kloboučku a někdy si ani mléko nevzala. Ačkoliv někdy bylo odmítnutí dost těžké, tenhle celý proces znamenal, že jsme navázaly komunikaci tak, jak bychom bez kojení nikdy nedokázaly.

Někdy, když odmítla mléko, jsem uvažovala o našem dni, co jsme dělaly, jak jsme spolu vycházely. Někdy jsem si uvědomila, že jsem byla moc zaměstnaná nebo nesoustředěná, abych byla emocionálně k dispozici, a když jsme zpomalily a já se na ni víc soustředila, ona zase přišla. Svým vlastním způsobem mě testovala a ukazovala to prostřednictvím svého zájmu o kojení. Byla docela hravá – někdy se na prso jen na chvíli přicucla, jen aby to vyzkoušela a pak se tomu hihňala!

Krátce po Vánocích měla poprvé mléko přímo z prsu. Bylo to úžasné! Všechna tahle tvrdá práce někam směřovala. Pak se vrátila na chvíli ke kloboučku a pak přestala pít mléko na pár týdnů úplně. Ačkoliv mi chyběla ta intimita a cítila jsem se odstrčená, rozhodla jsem se, že budu stále nablízku a nabízet mléko. Bylo na ní, jestli si vezme nebo ne. Někdy to bylo opravdu náročné. Aby mě to neodrazovalo, připomínala jsem si, že cokoliv se stalo – ať už se rozhodla pro mléko nebo ne – tak snaha, kterou jsem vynakládala, byla cenná sama o sobě a napomáhala budování našeho pouta (attachmentu).

Když se vrátila po asi dvou týdenní pauze, velmi rychle začala vyžadovat samotné prso – ve skutečnosti sama odstranila kojící klobouček a přisála se na prso a vypila celou dávku. A tak to pokračovalo. Kojila se dál pravidelně dvakrát denně před spaním. Občas si dala extra nášup ráno.

Toto pokračovalo posledních 17 měsíců, posledních 5 měsíců se kojila 3-4x denně. Ačkoliv jsem neprodukovala velké množství mléka, připadalo mi to jako nesmírně důležitá součást našeho vznikajícího vztahu. Pozitivní změny mě i nadále překvapovaly.

Před několika měsíci jsem se rozhodla zkusit brát léky proti nevolnostem, které mají jako vedlejší účinky zvýšení úrovně prolaktinu a stimulují laktaci. Šla jsem k lékaři vyzbrojena informacemi a byla jsem velmi příjemně překvapena, jak to lékařku zaujalo a podpořila mě tím, že mi vydala recept.

Tyto léky se někdy dávají matkám novorozenců pro zvýšení produkce mléka. Jako adoptivní matka jsem musela brát vyšší dávky. Fungovalo to, což mě trochu překvapilo. Odsála jsem asi 100 ml denně. Doufala jsem, že navýším svou produkci mléka a pak budu schopna postupně snížit dávku léků, ale zachovám produkci mléka při kojení a odsávání, pokud bude potřeba. Bohužel nepodařilo se to, protože jsem nechtěla brát léky déle než 3 měsíce. Bylo uspokojivé produkovat více mléka a být schopná lépe kojit. Samozřejmě jsou tady i nutriční výhody. Ačkoliv dcera stále dostane při kojení nějaké mé mléko a měla ho k dispozici více, když jsem brala léky, hlavním přínosem kojení je ale pro nás pouto.

Někdy si říkám, jestli nejsem trochu praštěná a proč vlastně dělám tak složitou věc. Ale výhody jsou tak zřejmé, že o nich ani nepřemýšlím. Je to krásná, báječná věc a můžeme ji sdílet, i když jsem si nikdy nemyslela, že je to s adoptovaným dítětem možné. Vidím, jak se dcera víc připoutává a cítí se v bezpečí a vím, že kojení tomu velmi pomáhá. Mám štěstí na podporujícího partnera, který je také přesvědčen o přínosech.

Nejsem si vždycky jistá, co si lidé budou myslet, a proto jsem opatrná, s kým o tom mluvím. Nicméně stále více cítím, že se o tom musím mluvit pro dobro adoptovaných dětí. Jednou jsem slyšela dospělou ženu, která byla adoptována jako dítě, jak mluví o tom, že se cítí smutná, že nebyla kojena. Je škoda, že není k dispozici více informací o přínosech adoptivního kojení a více podpory pro matky, které se o toto zajímají. Nicméně já osobně jsem měla skvělou podporu a doufám, že do budoucna se věci v této záležitosti změní.

Zdroj: https://www.lalecheleague.org/nb/nbsepoct08p22a.html

Julia Ball, Londýn, Anglie, Z „New beginnings"