Školka

Všechny náhradní mámy to známe, nejdříve spolu nejsme v době těhotenství, následně po porodu a to různou dobu, někde je to pár dní, jinde pár týdnů a jinde jsou to měsíce.
Většina našich rodin na tom není finančně tak, abychom si mohli rodičovskou dovolenou protáhnout do čtyř let dítěte a přitom cítíme, jak moc by to bylo třeba.

O tomhle se napřípravě, žadatelé o osvojení, určitě nedozvíte.Když se nad tím ale člověk zamyslí, uvědomí si, že to velkou logiku má. O čem mluvím?

Naše děti si dobu, kterou strávily v kojeneckém ústavu, nepamatují. Ale v hlavičce někde uvnitř v mozku to uložené mají. Mají zde uložený pocit samoty, opuštění, nejistoty, nepohodlí. Prostě to tam je!
Přesně tyhle pocity se jim začnou vracet ve chvíli, kdy se je ještě nepřipravené snažíme adaptovat do nového prostředí - do školky.

Ano, mám tuhle zkušenost za sebou.

Dcera se mi dostala do školky vlastně náhodou – byla první pod čarou, byly jí dva roky a čtyři měsíce. Ihned jsem se rozhodla, že se školkou počkáme do doby, kdy se jí budou blížit třetí narozeniny. Měla jsem představu poklidné adaptace a docházky maximálně 2 dopoledne týdně. Prostě pohodový zvykací rok – byla jsem ještě doma na rodičovské dovolené.

Bohužel nějak se to, ale celé zamotalo – ze dne na den mi vypadlo pravidelné hlídání, takže padlo rozhodnutí, že to s tou školkou zkusíme. Dceři bylo v té době 2,5 roku. Udělali jsme přesně dva pokusy.

Poprvé to dcera jakž takž dala na to, jak byla malá, tak vlastně super, ale plakala, když šli na procházku, nicméně se to učitelkám zadařilo zvládnout. Podruhé dostaly učitelky jasnou instrukci – při pláči ihned volat! A také ano, opět při změně prostředí pláč. Přijela jsem si pro ni a snažila se školkou vyjednávat. Ptala jsem se, zda je možné adaptaci dceři nějak ulehčit. Měla jsem velice přesnou představu, jak by to mělo probíhat. Školka se k tomu, ale postavila s nepochopením a tím naše docházka alespoň pro zatím skončila.

Shodou okolností jsem měla schůzku se svou klíčovou pracovnicí z doprovázející organizace, takže jsem se jí na téma školky zeptala.

Ta mi vysvětlila to, co jsem psala výše a řekla mi, že se vůbec nedoporučuje děti, které jsou v NRP, vůbec dávat do školky před třetím rokem. Dále je třeba, aby byl náhradní rodič k adaptaci ve školce opravdu citlivý a vnímavý. Některé naše děti prostě na to, aby šly do školky jako jejich vrstevníci z biorodin, prostě nemají. Nejen, že nemusí být zralé, ale navíc se k tomu přičítají negativní zkušenosti z kojeneckého věku. O tom, že jim může předčasná, necitlivě vedená adaptace do školky ublížit, snad asi ani psát nemusím.

Netušila jsem to a jsem ráda, že jsem poslouchala svou mateřskou intuici. Dcera nastoupila do školky měsíc před třetími narozeninami. Mezi tím dozrála, takže pro ni pobyt ve školce začal být mnohem více zajímavý než stresující. Nicméně ani tak adaptace úplně jednoduchá nebyla. Tím, že školka neumožnila můj pobyt s dcerou ve školce alespoň prvních pár hodin, dnů tak, jak to jinde možné je, zažila jsem si s dcerou opravdu nehezkou scénu.Scénu, kdy se mi to tříleté dítě snažilo říci, že tu nechce zůstat samo, že to tu nezná a necítí se tu dobře. Já jako máma jí musela dát hranici, kterou jsem dala a zdařilo se. Dcera si zvykla rychle a ve školce je spokojená.

Dnes ale vím, že kdybych vybrala jinou školku – s lepším adaptačním programem nebo alespoň s personálem, se kterým se dá v tomto směru lépe domluvit, mohli jsme celou tu věc zvládnout mnohem snáz, bez nervů, pláče a stresu. Proč dělat našim dětem další stres, když to jde i v klidu a pohodě?