Sourozenci s různým osudem

Při zazvonění kouzelného telefonu se žadatelé dozvěděli, že v kojeneckém ústavu na ně čeká jedenáctiměsíční zdravý chlapeček, který má za sebou osud miminka odebraného v prvních měsících jeho života z rodiny pro zanedbání péče.

První návštěva budoucích rodičů v kojeneckém ústavu byla zvláštní. Chlapeček seděl v herničce na zemi a smutně se díval. Nechodil, nelezl, nejevil zájem o dění kolem sebe. Možná i díky tomu nepřelétla taková ta pomyslná jiskra. I přes to se žadatelé rozhodli, že chlapečka chtějí přijmout.

Potřebné formuláře se jim podařilo vyřídit velmi rychle, takže si ihned druhý den už chlapečka odváželi domů.

Po příjezdu domů chtěli rodiče nechat malého zkoumat nové prostředí. Ten ale jen seděl na koberci tak, jak ho tam posadili, tak nějak bez zájmu a citu. Vzhledem k tomu, že v kojeneckém ústavu trávil mnoho času v postýlce, ani nevěděl, co by mohl v prostoru dělat – že by mohl lézt a objevovat svět.

V noci se maličký často budil a moc plakal. Rodiče volali do ústavu a chtěli vědět, jak malému mohou pomoci. Rada, kterou obdrželi, je zarazila „Hlavně malého nevyndávejte z postýlky!“

Chlapečkovo chování provázely ještě další zvláštní projevy. Pokud se maličký dostal do stresu nebo tlaku, tak sám sebe kousal do ručičky. Jednou z nejdůležitějších věcí na světě pro něj byla láhev s mlékem. Ta ho velmi uklidňovala. Cucání palečku pro něj bylo tišícím rituálem, kterého se rodina následně složitě zbavovala.

Maličký si v rodině velmi užíval náruč dospělých. Maminka úplně cítila, jak byl v tomto směru vyprahlý. Tulil se s každým, kdo byl po ruce a chtěl ho pochovat, nebylo úplně důležité, zda je to maminka, tatínek nebo teta, kterou moc nezná.

Trvalo několik týdnů, než začal chlapeček projevovat zájem o dění kolem sebe. Do té doby ho okolí moc nezajímalo, ani procházky v kočárku pro něj nebyly nic moc zajímavého. Prostě letargicky seděl a díval se na svět.

Možná i díky všem těmto projevům trvalo několik týdnů než si k sobě s rodiči našli cestu a než se maminka začala cítit opravdu jako máma!

Úžasnou péčí rodiny začaly tyto symptomy postupně slábnout a mizet. Dnes je z chlapečka veselý a bystrý klučina, který byť s nedůvěrou k novým věcem, rád objevuje svět.

V době, kdy se chlapeček chystal oslavit třetí narozeniny, zazvonil kouzelný telefon v rodině podruhé. Rodiče se dozvěděli, že několik hodiny jízdy daleko v péči přechodné pěstounky na ně čeká osmiměsíční bio-sestřička. Zdravá a krásná slečna.

Ještě před samotnou osobní schůzkou u pěstounky doma byli budoucí rodiče informováni telefonicky o předpokládaném průběhu předávání holčičky klíčovou pracovnicí doprovázející organizace pěstounky. Zde bylo nutno vzhledem k obrovské vzdálenosti a ohledům na bratříčka hledat a následně zvolit ideální řešení pro obě strany. Což se nakonec také podařilo.

První kontakt rodičů a jejich dcery tedy proběhl u pěstounky doma za přítomnosti klíčové pracovnice doprovázející organizace. Vzhledem k tomu, že se jednalo o první dítko, které pěstounka předávala, byla cítit ve vzduchu také nervozita.

Na začátku schůzky se rodiče dozvěděli veškeré důležité informace, které jim chtěla pěstounka o malé sdělit, následně už mohlo začít samotné seznamování s miminkem. Maminku překvapilo, že délka první schůzky byla velmi striktně časově omezena. Byla by bývala ráda s dcerou strávila mnohem více času, což se jí naštěstí podařilo při dalších návštěvách.

Holčička se projevovala jako živé, veselé, spokojené a bystré miminko. Maličká si hlídala pěstounku, nicméně nechala se od budoucích rodičů v klidu pochovat. Usmívala se a projevovala velký zájem o dění kolem sebe. Také už začínala používat první dětská slovíčka.

Ovšem více než máma nebo táta zaujal maličkou právě její bráška. Tam přeskočila ihned jiskra, děti v tomhle směru mají asi takový ten šestý smysl a ihned poznají, že k sobě patří.

Vzhledem k obrovské vzdálenosti proběhla tři několikadenní intenzivní setkání budoucích rodičů a jejich dcery zakončené odjezdem celé rodiny domů. Rodiče s chlapečkem bydleli v nedalekém penzionu, kde se v klidu ve svém prostoru seznamovali a navazovali vztah s dcerou.

Mezi adoptivní maminkou a pěstounkou časem vzniklo přátelství, i když díky obrovské vzdálenosti pouze formou telefonátů a emailů s fotkami dcerušky. Maminka ví, že pěstounka dala malé veškerou lásku, pozornost a péči, které byla schopna a to, že by některé aspekty péče asi dělala jinak, na tom nic nemění.

Holčička zapadla hlavně díky velké fixaci na brášku do rodiny velmi rychle a bez problémů.